Dej blbci funkci… nebo jak se to říká. Tím nemíním, že je můj manžel blbec. Ale polická funkce nějak zvýraznila jen negativní stránky jeho povahy. Nebo je snad předtím ani neměl? Nevím. Jisté je, že od doby, co je můj muž „velké zvíře“ v kraji, naše rodina jde od desíti k nule. Už toho mám plné zuby. Nejenže nefungujeme my doma, ale ještě na nás koukají přes prsty lidé v našem okolí.
Štefan byl vždycky hodně ambiciózní, už jako student. Ostatně proto jsem si ho také všimla, protože od prváku na vysoké, kde jsme se seznámili, byl premiantem a velmi výraznou osobností. Takový přirozený vůdčí typ. Obdivovala jsem hlavně, že byl králem každé zábavy a přitom dokázal mít tak dobré výsledky.
Byla jsem šťastná, že si takový chlap vybral zrovna mě, a po skončení školy a následné svatbě jsem ho jako správná manželka bez námitek následovala zpátky do jeho rodiště na Moravu. Štefanovi rodiče tam v okresním městě měli prosperující firmu, se kterou jim pomáhal už při studiích, a tak bylo nasnadě, že se do rodinného podniku zapojí na plný úvazek.
Mně se samozřejmě trochu stýskalo po našich, měla jsem to k nim najednou přes celou republiku a neviděli jsme se moc často, ale to mě brzy přešlo, když se nám rychle po sobě narodili dva synové. Byla jsem matkou v domácnosti se vším všudy. Štefan chodil do práce brzy ráno a pozdě večer se vracel. Děti už většinou spali, když jim dal aspoň pusu. I o víkendech se věnoval firmě a je nutno mu přiznat, že ji pozvedl na úplně jinou úroveň. Už tak vydělávající podnik se najednou rozmohl ještě víc.
Manžel kupodivu najednou zjistil, že všechno šlape tak skvěle, že už nemusí dřít 12 hodin denně. Nejdřív chodil domů o hodinu dřív, pak i hodinu později odcházel, a postupně zůstával doma čím dál víc, protože všechno řešil telefonem a mailem a jeho fyzická přítomnost už nebyla tak často nutná.
Z nudy se pustil do politiky
Nejdřív jsem byla samozřejmě strašně ráda, měla jsem ho konečně doma a on se mohl věnovat i dětem. Jenže celkem brzo jsem objevila i odvrácenou stránku věci. Nudícího se chlapa! Najednou měl plno volného času a začal tak říkajíc „prudit“. Věčně se mu něco nezdálo, ale místo aby to, co mu vadilo, tedy řešil, jen mi to oznamoval. Od nedokonale vyžehlené košile přes špinavou podlahu po nepořádek na zahradě.
„Víš co, co kdybys místo řečí začal něco dělat. Něco užitečného,“ pustila jsem se do něj nakonec. „Jestli se nudíš, tak si najdi nějakou prospěšnou činnost, která něčemu pomůže,“ rýpala jsem. Samozřejmě jsem tím ovšem myslela, že to bude činnost týkající se naší rodiny.
Jenže manžel mě převezl. Dnes už nevím, kdo mu tu myšlenku vnukl, ale jednoho dne přišel s tím, že bude kandidovat do místního zastupitelstva. Nejdřív jsem se smála, pak se lekla, že to myslí vážně. Jenže on se tam opravdu jako nezávislý dostal! Vlastně nebylo divu. Lidé ve městě ho znali, věděli, že má prosperující společnost, a jeho slogan „Město může prosperovat stejně jako firma“, se líbil. A tak jsem najednou měla doma takového minipolitika – jak ho nazvaly děti.
První roky byly dobré. Manžel měl – jako zřejmě většina nováčků v této sféře – plno idealistických plánů, nadšení a naivitu. Snažil se prosadit plno věcí, které mohly být opravdu prospěšné. U většiny se mu to samozřejmě nepodařilo, ale těch pár, co prošlo, stačilo k tomu, aby se o něm začalo mluvit. A najednou šup – za čtyři roky kandidoval v krajských volbách, už ne jako nezávislý, ale pod křídly jisté politické strany. A do krajské rady se skutečně dostal.
Náhlá moc mu stoupla do hlavy
Změna se s ním udála skoro ze dne na den. Už vlastně chápu, když v televizi vidím poslance hlásat věci zcela odtržené od reality. Na manželovi jsem skoro v přímém přenosu viděla, jak pocit moci a důležitosti dovede člověka změnit. Nešlo ani tak o to, že vydělával plno peněz – firma mu pořád vynášela víc. Ale najednou si připadal jako někdo, bez koho se náš kraj málem položí! Rozhodoval o zakázkách, které ovlivňovaly pracovní a mnohdy i osobní osudy mnoha lidí.
Začal se chovat jinak i doma. Nejdřív to mně i synům, kteří akorát přicházeli do puberty, připadalo skoro humorné, ale brzy nás smích přešel. Štefan se začal brát strašně vážně, přestala s ním být sranda. Pořád něco důležitě řešil. Úplně ho to pohltilo!
Že je opravdu na čase zbystřit, jsem si uvědomila jednoho dne v restauraci, když manžel začal diskutovat s číšníkem o doneseném jídle. Nikdy dřív takový nebyl, teď si najednou stěžoval, že je porce moc malá. Číšník trochu oponoval a Štefan na něj najednou vyjel slovy: „Víte, kdo já jsem? Abych vám sem neposlal hygienu!“
Zůstala jsem zírat jako opařená. Vůbec jsem manžela nepoznávala. Cestou domů jsem se do něj pustila, ale on jen odsekl, že takhle se na lidi musí, jinak tahle republika nebude stát za nic.
Jeho ambice míří ještě výš
Aby toho nebylo málo, začal své politické manýry uplatňovat i doma. O všem chce „hlasovat“, pořád něco „diskutujeme, protlačujeme“, ale slovník je ještě to nejmenší. Chování je mnohem horší. Já i synové se za něj začínáme na veřejnosti stydět. Manželovi jakási pochybná krajská sláva stoupla do hlavy a podle toho se chová. Už dávno nesedí v radě proto, aby dělal něco dobrého. Prostě se mu zalíbilo ve funkci, kde má vliv.
A lidé nejsou hloupí. Poměrně brzy naši přátelé a známí poznali, jak se změnil, a začínají se nám nenápadně vyhýbat. Kromě toho jsem už z více stran zaslechla, že lidé naši rodinu pomlouvají. Najednou řeší, kde jsme vzali na krásný dům a dvě auta – jako by zapomněli, že nás živí velká firma a že tyhle věci jsme měli dávno předtím, než manžel do politiky vstoupil!
Zároveň nás neustále obtěžují s žádostmi o pomoc. Jak samotného manžela, tak i mě. Několikrát mě na ulici zastavil cizí člověk (zřejmě mě znají podle fotek s manželem v novinách) s tím, že když jsem žena krajského radního, musím mu pomoci!
Na jednu stranu mě tihle lidi strašně štvou, co si vůbec myslí? A na druhou mám vztek na manžela, protože je to všechno kvůli němu. Když jsem mu to řekla, jen se smál. Prý si mám zvykat! Míří totiž ještě výš. Výhledově chce kandidovat do senátu! Málem jsem omdlela, když mi to oznámil. Pevně doufám, že tohle mu už nevyjde, protože to bych to u nás viděla už jedině na rozvod…
Vanda, 40 let