Manžel se po mrtvici změnil. Už ho nemiluju, ale copak ho můžu opustit?

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Ještě před necelými dvěma lety jsem měla se svým manželem hezký vztah. Je mi 55, závažnější krize se nám do té doby vyhýbaly, ani žádná „druhá míza“ z jeho strany nepřišla. Myslela jsem si, že spolu spokojeně zestárneme. Jenže pak manžel dostal mrtvici. Naštěstí se k němu pomoc dostala rychle, následky mohly být mnohem horší. Nemoc mu ale úplně změnila povahu. Stal se z něj zlý člověk, kterého dávno nemiluju, dokonce se mi hnusí. Copak ho ale můžu opustit?

Manžel se po mrtvici změnil. Už ho nemiluju, ale copak ho můžu opustit?

Stalo se to předloni začátkem června. Něco jsme spolu dělali na zahradě a Zdeněk si stěžoval, že je mu nějak divně. Nejdřív jsem ho měla za simulanta, ale vypadal, že opravdu není ve své kůži, tak jsem mu přátelsky řekla, ať si jde domů odpočinout, že to zvládnu. Pak mi to nedalo a asi za čtvrt hodiny jsem se za ním šla podívat. Seděl na gauči a vypadal divně. Pak mi to došlo – měl svěšený celý koutek úst. Okamžitě mi to bylo jasné a volala jsem záchranku. Když skoro nesrozumitelně dodal, že ho brní ruka, jen moje obavy zesílily.

V nemocnici potvrdili mrtvici, ležel v ní nakonec skoro dva měsíce. Naštěstí díky včasnému zásahu a pak poctivé rehabilitaci byly následky mírnější, než by být mohly. Zdeňkovi zůstala omezená hybnost levé nohy a chvíli se trochu potýkal s nějakými běžnými činnostmi, ale postupně se mu myšlení vrátilo do starých kolejí.

Tedy v tom smyslu, že mu to „myslelo“. Ale jeho povaha se změnila. Už v nemocnici se na mě utrhoval a klidně i před personálem na mě zakřičel. Byla jsem v šoku, protože takového jsem ho vůbec neznala. Vždycky byl sice trochu cholerik, ale spíš takový ten „dovnitř“, co to dusil v sobě a pak se šel vybít třeba sekáním trávy. Přičítala jsem to jeho stavu, říkala jsem si, že je prostě jako každý chlap nervní z toho, jak je najednou bezmocný a odkázaný na druhé. A tak jsem si to nechala líbit. I jedna ze sestřiček mě utěšovala, že to je celkem normální a ať si z toho nic nedělám.

Když ho pak pouštěli z nemocnice, jeho ošetřující lékař si mě vzal stranou a varoval mě, ať počítám s tím, že mrtvice může trochu pozměnit náturu člověka. Jinak řečeno že můj manžel může být poněkud prchlivější či trochu nerudný a ať si to neberu osobně. Jenže tahle slova byla jen slabý odvar proti tomu, jak se Zdeněk chová.

Po návratu z nemocnice je z něj jiný člověk

Od jeho návratu domů je všechno jinak. Všechno špatně – cokoliv udělám. V prvních týdnech jsem kolem něj chodila po špičkách, pečovala o něj jak o malé dítě. Tehdy ještě s láskou, laskavostí, vděčná, že se mi vrátil domů relativně zdravý. Znám ze svého okolí případy, kdy lidé po mrtvici ztratili hybnost i schopnost mluvit.

Jenže čím víc jsem manžela opečovávala, tím hůř se ke mně choval. Ať jsem udělala cokoli, nelíbilo se mu to. Jídlo bylo hnusné, i to, které mi dřív chválil – a to jsem mu schválně vyvařovala jeho oblíbená. Postel byla špatně rozestlaná, pití jsem mu schválně dávala na stolku moc daleko, nosila jsem mu špatné knihy na čtení, v televizi zapínala nudný program…

Asi po dvou měsících jsem to nevydržela a vybuchla. Nejdřív jsem na něj zakřičela, že přepínat program snad zvládne sám a že se mu na to můžu vykašlat. Pak jsem se rozbrečela, protože mi bylo líto, že jsem na něj vyjela. A on hned vycítil, že mám výčitky, a využil toho.

„Křičet na nemocného člověka, to se nestydíš? Co jsi to za manželku a oporu? Tohle mám za všechno?“ křičel pro změnu on a já se mu pak týden omlouvala. Jenže situace se pak ještě zhoršovala. Když jsem se znovu odvážila ozvat, tentokrát tiše, klidně, mírně jsem prohodila, že mě mrzí, jak je na mě zlý, utrhl se na mě: „Ale to ti snad v nemocnici řekli, že takový budu. Tak si zvykej!“

Nikdo jiný neví, jak se ke mně chová

Zůstala jsem jako solný sloup. Takže on si uvědomoval, že se chová špatně, nebylo to nic, o čem by nevěděl! Ale protože mu to doktoři v nemocnici „posvětili“, nesnažil se nijak ovládat a ještě si to snad užíval. A od toho dne už to začalo jít s mým vztahem k němu z kopce. Všechna láska postupně vyprchala. Nejdřív zbyla aspoň lítost a trocha soucitu, dnes už ani to. Dnes jen vztek, odpor, hnus a bezmoc – že to takhle už bude napořád.

Žijeme v domě jako dva cizinci. O manžela se starám. Pracoval ve stavebnictví, kam už se po mrtvici vrátit nemohl, a je v invalidním důchodu – od rána do večera doma. Já chodím dál do práce. A tam je mi stokrát lépe než v domě s mužem, který je pro mě jako cizí. Nevím, kde se v něm ta zloba bere, ale jako by všechno špatné, co v něm je, chtěl ventilovat jen na mně. Na své děti a vnoučata (naštěstí) a na cizí lidi je milý a usměvavý! Není divu, že mi pak nikdo nevěří, jak to u nás vypadá, když se dveře za návštěvou zavřou.

Svěřila jsem se dceři, doufala v nějakou oporu, ale ta má s dětmi svých starostí dost a příliš pozornosti tomu, co jsem jí vyprávěla, nevěnovala. „Ale mami, tak se mu nediv, vždycky byl zdravý jako řípa a najednou je rád, že jde. Tak buď trochu tolerantní, to se srovná, uvidíš,“ řekla mi. A já se jí nemůžu divit – ani ona, ani nikdo jiný ho nezažil v situaci, jaké denně prožívám já.

Vím, že Zdeněk by se o sebe dokázal postarat i sám. A čím dál častěji mi hlavou probíhají myšlenky na rozvod nebo aspoň odloučení. Jenže pak se vždycky zarazím. Co když jsem opravdu jen sobec, který v té nejtěžší životní zkoušce nedovede být partnerovi oporou? Přece nemám právo opustit nemocného člověka – i když se ke mně chová hrozně. Nebo ano?

Zorka, 55 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Včera | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Včera | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…