Manžel si moc přál syna. Druhou dceru dlouho ignoroval!

| Autor: Martina Machová | Rubrika: Láska a vztahy

Zpočátku smutný příběh má nečekaně dojemný konec, cesta k rodinnému štěstí a krásnému vztahu otce a dcery byla však dramatická…

Manžel si moc přál syna. Druhou dceru dlouho ignoroval!

Už moje babička říkávala: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“ a měla svatou pravdu. Tolikrát v životě jsem si na ni vzpomněla! Snad ani nespočítám situace, kdy mi ono „zlé“ přineslo víc dobrého, než jsem si kdy uměla představit. I o tom je můj příběh…

První dceru miloval, druhá měla být kluk…

Má velká, několik let trvající bolest se týkala toho nejzranitelnějšího místa v mém životě – mých dcer. První dcerka byla „vymodlená“, na dítě jsme čekali takřka 5 let! Manželovi nakonec ani nevadilo, že má holčičku – moc si přál kluka, kterému by podle rodinné tradice předal křestní jméno a podle jeho poněkud idealistických představ i řemeslo. Jenže prvorozená dcerka byla tak milá, hodná, hezká a šikovná, že si tátu rychle omotala kolem maličkého prstíčku.

Dva roky po jejím narození jsem naprosto nečekaně znovu otěhotněla (lékaři tomu nemohli uvěřit). Manžel měl naprosto jasno: „Je to kluk, to je jasné! Bojovník už od spermie!“ říkával laškovně. Jenže mě z jeho poznámek nebylo vůbec do smíchu, jako bych tušila, že nepřinesou nic dobrého….

ON je ona? Hm…

Až do porodu jsem nevěděla, zda čekám holčičku nebo kluka. Manžel měl jasno a já raději nechtěla nic vědět – vlastně jsme se podvědomě báli oba. On, že se narodí děvče, a já se bála toho, co případné manželovo zklamání přinese. Oddalovala jsem chvíli, kdy se s tím budu případně muset vyrovnat. Osobně mi bylo úplně jedno, zda budu mít holku, nebo kluka – byla jsem šťastná, že mi pánbůh vůbec druhé dítě nadělil.

„Hm, holka,“ to byla první manželova reakce na narození druhé dcery! Pak doslova utekl z porodnice domů, prý za starší dcerou, i když jsme měli domluvené hlídání. Dcerka byla zdravá, hezoučká, ale neskutečně uplakaná a stále nespokojená, jakoby chtěla všechnu pozornost strhnout od narození na sebe.

„Holku mám rád, je přeci naše! Ale čekal jsem kluka…“

S manželem jsem samozřejmě mnohokrát na toto téma mluvila, jenže on je velký introvert, typický chlap, rodilý sedlák z Vysočiny, který o svých pocitech mluví jen zřídka. „Holku mám rád, je přeci naše! Jen sem čekal kluka, kterýmu to tu předám, no.“ To je vše, co jsem se dozvěděla. Upřímně – ani jsem delší vysvětlování nečekala. Vím, koho jsem si vzala a proč.

Manžel je takové „chlapisko“ ze staré školy; pevný, zásadový, spolehlivý, oddaný svým zásadám – to mám na něm ráda. Nicméně rozdíly, které ale mezi dcerkami dělal, mě strašně bolely. Rozdíly nebyly materiální (toho by nebyl pro svou povahu schopen), ale citové a emocionální. Druhou dcerku jako miminko skoro nechoval, nepusinkoval, nemluvil na ni ani o ní – jako by nebyla.

Holčička vše navíc komplikovala svou povahou a temperamentem, na rozdíl od prvorozené byla hlučná, uplakaná, afektovaná – sršela z ní nespoutaná a trochu hysterická ženská energie, na níž u nás v rodině nejsme zvyklí. Mně osobně ale dcerka svou jinakostí kupodivu obohacovala a neměla jsem s jejím temperamentem problém.

Zkouška ohněm

Když byly druhorozené 3 roky, vše se takřka ze dne na den změnilo. Naše rodina si tehdy prošla velmi těžkým obdobím, které přineslo nečekané ovoce – nádherný láskyplný vztah táty a dcery. Měla jsem odjet s holčičkami na 3 neděle do ozdravovny (straší je astmatik), ale stalo se něco hrozného. Měli jsme za 2 dny odjet, ale mladší dcerku srazilo auto. U nehody byl manžel, který s ní i odjel do nemocnice.

Dcera měla frakturu lebky a několik zlomenin. V nemocnici byl v té době volný nadstandard, kde mohl manžel s dcerkou být a navíc zjistil, že ošetřujícím lékařem je jeho kdysi nejlepší kamarád z dětství. Manžel si velmi přál, aby mohl v nemocnici s dcerkou zůstal on, měl kvůli nehodě obrovské výčitky. Dohodli jsme se, že já pojedu se starší do ozdravovny (pobyt otce by byl komplikovaný) a on bude s mladší v nemocnici.

Rázem bylo vše jinak

Každý den jsme si psali a volali a já si opět vzpomněla na babiččino oblíbené: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“ Péče o zraněnou dcerku naprosto změnila manželův vztah k ní – doslova se zamiloval. Navíc se stalo něco neskutečného, dcerka se velmi zklidnila.

Dokonce takřka zmizely výbuchy hněvu a plačtivé scény – jako by už neměla proč na sebe upozorňovat a dožadovat se pozornosti. Nyní jsem „na druhé koleji“ já, obě holky jsou manželovi lásky, od táty se nehnou a tráví s ním i dlouhé hodiny v dílně – že bych si také něco polámala?

Majka

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 32 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 31 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 33 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…