Mít koníčka je hezká věc. A u chlapa ve starším věku je to přímo požehnání – alespoň to tvrdí mé kolegyně v práci, jejichž manželé se v lepším případě válejí u televize na gauči, v horším vysedávají v hospodě a v tom nejhorším je podvádějí. Můj manžel koníček má, takže mi ho vrstevnice závidějí. Jenže pro mě je to spíš noční můra. Manžel miluje zvířata a doma chová všechno možné. Už se mu to ale vymyká z rukou a já mám pocit, že brzy zešílím.
Už když jsem se s Vítkem před skoro třiceti lety seznámila, byl trošku svéráz. Bydlel tenkrát v panelákové garsonce, a když jsem k němu po několika týdnech od našeho seznámení přišla poprvé na návštěvu, byla jsem mírně řečeno v šoku. Už tak malý byt ještě zmenšovalo množství nejrůznějších klecí, akvárií a terárií.
„To je můj největší koníček – chovatelství všeho možného,“ oznámil mi Vítek pyšně a já chvíli přemýšlela, jestli se nemám otočit a zmizet. Zvířata jsem měla vždycky ráda, ale tohle mi přišlo jako docela silné sousto. Měl tam morčata, křečky, myši, ale také rybičky a nějaké strašilky či co to bylo.
Nicméně Vítek na mně poznal, na co myslím, a ubezpečil mě se smíchem, že je naprosto normální. Během dalších měsíců mě pak o tom přesvědčil, protože jeho zvířectvo do našeho vztahu opravdu nijak nezasahovalo.
Vzali jsme se, vychovali dvě děti, přemístili se z garsonky do dvoupokojového bytu, pak do čtyřpokojového. Děti odrostly, starší syn se odstěhoval, mladší začal chodit na vysokou školu na druhý konec republiky a doma se objevoval zřídka. A nám se podařilo „na stará kolena“ koupit domek se zahradou.
V paneláku svou zálibu držel na uzdě
Po větším prostoru jsem toužila vždycky, ale Vítek byl nadšený ještě víc. Pochvaloval si, že na důchod bude mít konečně možnost se ve svém chovatelském nadšení ještě víc realizovat, protože konečně bude mít dost místa. V době, kdy jsme žili s oběma dětmi, se mi dařilo jeho koníček trochu držet na uzdě. Dokázal celkem rozumně pochopit, že hlavní je prostor pro naše potomky a až pak si může množit svoje svěřence.
A tak v paneláku bylo „jen“ několik akvárií s rybičkami a dvě či tři s hlodavci. Naštěstí manžel byl zaměřený hlavně na drobná zvířata a netoužil mě oblažit ještě třeba psem, jak jsem se bála. Jenže teď je všechno jinak.
Do domku jsme se přestěhovali před dvěma lety. Není to žádná mnohapokojová vila, ale obyčejný starší dům, kde je ale mnohem víc místa. Přibyl sklep, komora, garáž, přístavek na dvorku a zahrada. A všechno tohle můj muž postupně zaplnil zvířaty!
Když jsme dům kupovali, dohodli jsme se, že akvária s rybami budou v chodbě a klece s hlodavci na dvoře. Jenže tenhle slib manželovi vydržel asi tak dva měsíce. Nový prostor v něm spustil jakousi mánii a to, co se mu (a hlavně mně) během let v paneláku dařilo držet na uzdě, začalo růst do obřích rozměrů.
Jeho „sbírka“ zvířat se pořád rozrůstá
Popisuji to trochu s nadsázkou, ale nabyla jsem dojmu, že neuplynuly snad dva týdny, aby u nás nepřibyla nová klec nebo jiné obydlí pro další zvíře. Nejen že na kusy přibývalo těch, která už Vítek měl, ale začal pěstovat i další druhy.
Takže najednou přibyli zakrslí králíci, činčila a poté i dvě fretky. To už jsem byla poměrně dost naštvaná a pokusila se zasáhnout. Nicméně Vítek mě ujistil, že ví, co dělá, že jeho zvířata mě přece nijak finančně ani co do nutnosti úklidu nezatěžují, a tak nemám proč si stěžovat. Ano, sice si svoje svěřence živí čistě ze svého a ani jednou v životě mě nepoprosil, ať morčatům vyklidím bobky. Jenže ono přece nejde jen o tohle – a to právě nechápe.
Neuvědomuje si, že sice žijeme spolu, ale vůbec spolu netrávíme čas kromě chvil, kdy jíme u stolu. Jinak je Vítek buď v práci, nebo zalezlý u své zvířeny. Případně na internetu diskutuje s podobně postiženými nadšenci. Že by šel se mnou na procházku, to se od nastěhování do domu nestalo. A společná dovolená? Poslal mě s kamarádkou, že prý si to tak víc užiju. Přitom je jasné, že se jen nechce od své zvířeny hnout. A vlastně ani nemůže – kdo by se mu o to staral?
Někdy na ta zvířata snad žárlím
Teď na jaře přišel s tím, že bychom si mohli pořídit i něco „užitkového“ – míněno slepice. A psa na hlídání toho všeho. Málem mě trefil šlak. „Ty toho máš pořád málo?“ křičela jsem nakonec a Vítek se uraženě stáhl. „Co by jiná ženská dala za možnost mít domácí vajíčka. Já bych se o slepice staral, žádná starost ti nepřibude,“ tvrdí.
„A co když se ti něco stane – chraň bůh, že bych to přivolávala, ale když si zlomíš nohu, kdo tu havěť obstará?“ argumentovala jsem. Od té doby o tom nemluvil, ale na počítači nechává otevřené stránky o chovu drůbeže, takže se děsím, že jednoho dne zkrátka najdu slepice na zahradě.
Někomu se to možná zdá úsměvné, ale já začínám být zoufalá. Každý extrém škodí a někdy mi připadá, že má Vítek svá zvířata radši než mě. Vlastně na ně snad žárlím. Myslela jsem, že až zůstaneme spolu bez dětí, budeme si trochu užívat a zas se věnovat jeden druhému. Nicméně manžel je takhle naprosto spokojený a mně, když jsem si postěžovala, poradil, ať si taky najdu nějaký koníček. Nechápe, že je mám – ale nechci všechno dělat sama!
Šárka, 56 let
