Mája už jednou vdaná byla, z půlročního manželství si odnesla šrámy na duši i na těle. Ani druhé manželství se bohužel nevydařilo, Mája svatbu zrušila den před obřadem.
Všem jsem ublížila a nejvíc samozřejmě příteli, pokud ale něčeho lituji, tak jen toho, že jsem se nechala ke svatběpřemluvit, i když jsem si nebyla jistá, že jsem na tak vážný krok zralá. Ve svých 28 letech mám totiž za sebou už jeden rozvod! Vdávala jsem se ve 24 letech za muže, který byl o 17 let starší. Byl to můj trenér, můj dlouholetý vzor, přítel, důvěrník a částečně i otec, kterého jsem nepoznala. A samozřejmě byl také mým milencem.
Velmi záhy po svatbě jsem pochopila, že můj muž rozhodně nehledal rovnocennou partnerku – tak jako mě „komandoval“ na hřišti, tak mě komandoval i doma. Bohužel nezůstalo jen u zlých slov…, a tak jsem se po půl roce manželství rozváděla. Jizvy jsem měla nejen na duši, ale i na těle, a to doslova! Poslední výbuch exmanželovy zlosti si vyžádal mou týdenní neschopnost. Nikdo se mi nemohl divit, že jsem po takové zkušenosti byla vůči mužům podezíravá, a trvalo mi víc než rok, než jsem opět byla schopná nějakého vztahu.
Co když se Jirka po svatbě změní? Vždyť i bývalý manžel byl před svatbou fajn chlap!
Jirka byl velmi ohleduplný a nespěchal na mne, a to i přestože o mé minulosti nevěděl zhola nic. A právě svým taktem a respektem k mé plachosti a podezřívavosti si mě skutečně získal. Jirka je hodný a laskavý chlap, který mi svým citlivým přístupem pomohl vyléčit rány po nepovedeném manželství. Rány se zahojily, ale jizvy bohužel zůstaly.
K Jirkovi jsem však cítila nejenom lásku, ale také vděčnost, vlastně jsem mu byla svým způsobem vnitřně zavázaná, byl totiž první muž v mém životě, který se mnou jednal doslova jako s princeznou. To jsem od mužů nezažila! Ani od otčíma, ani od svého prvního muže. Jelikož je Jirka o 10 let starší a nedávno mu tragicky zemřel bratr a otec, moc toužil po rodině a dětech. Po necelých dvou letech chození mě velmi romanticky požádal o ruku a já souhlasila. Jenže už ten den večer jsem pochybovala, zda je to správné rozhodnutí. Padla na mne nevyslovitelná tíseň a chmurné myšlenky. Co když se Jirka po svatbě změní? Vždyť i bývalý manžel byl před svatbou fajn chlap!
Tehdy jsem navíc udělala tu chybu, že jsem sedla k internetu a do noci pročítala různé diskuse a zkušenosti žen, které se někdy potýkaly s domácím násilím. Mnoho jich psalo, že i další partneři byli stejní jako první tyran. Mnoho jich o sobě dokonce bez obalu řeklo, že takové typy přitahují! Semínko pochybností se ve mně uhnízdilo velmi hluboko a vyživované mým strachem, nejistotou a divokou fantazií sílilo, klíčilo a začalo bujně růst.
I přes smutek a pocit viny jsem cítila, že jsem se rozhodla správně
Pomyslná rostlinka se prodrala s plnou sílou na povrch přesně den před svatbou. Vše bylo zařízené – malý rodinný obřad, oběd v kruhu rodiny i svatební cesta. „Jirko, já nemohu. Nemohu! Strašně, šíleně se bojím. Je mi hrozně líto, že jsem vše nechala zajít tak daleko, neměla jsem ale sílu vše zastavit. Já se zítra vdát nemohu!“ úplně jsem se tenkrát rozsypala. Jirka zareagoval úžasně, nechal mě plakat, nechal mě i povídat. Nikdy jsem se mu totiž nesvěřila s tím, že mě bývalý manžel fyzicky napadal. Styděla jsem se za to. Jirka vše vyslechl, myslím, že i něco povídal, pak mě pohladil a řekl, že vše zařídí a odešel.
Ještě večer volal, že je vše zařízeno. Také se ptal, zda se něco mění i mezi námi. To mě strašně zaskočilo! Čekala jsem, že dostanu okamžitě „kopačky“. „Jirko, já tě stále miluji, ale mám strach. Nevím, jestli budu schopná se někdy opět vdát,“ řekla jsem mu do telefonu. „Májo, nikdy jsem neměl nikoho tak rád jako tebe, ale teď vůbec nevím, co mám dělat. Chci rodinu, děti a moc bych chtěl kvůli mámě i svatbu. Ona se na ní po smrti táty tak těšila! Májo, potřebuji čas. Pozítří odlétám se sestrou a jejími dětmi na naší svatební cestu, prosím, rozmysli si zatím, co od života čekáš. Zda to se vztahem se mnou myslíš skutečně vážně,“ řekl mi do telefonu Jirka. Pak jsme se rozloučili. Když jsem položila telefon, strašně jsem plakala. Ale i přes smutek a pocit viny jsem cítila, že jsem se rozhodla správně.
Jirka se vrátil zpět před měsícem, od té doby mi nezavolal, ani mě jinak nekontaktoval. Já sama na to nemám sílu, po enormním nervovém vypětí jsem si v práci vzala čtrnáct dní volno a odjela jsem ke kamarádce do Berlína. Jirku stále miluji, ale vdávat se zatím nechci, a tak se mi zdá celá situace bezvýchodná. Může vůbec někdo vztah podmiňovat příslibem svatby?