Rozvádět se kvůli tomu nehodlám, ale…
Jsme spolu už deset docela šťastných let, a pokud si zachovám mentální zdraví, tak doufám, že zdárně zvládneme i pár dalších desetiletí. Kvůli manželově šílené ukecanosti se rozvádět rozhodně nehodlám! Nicméně nezastírám, že jsou chvíle, kdy se mi myšlenky na rozvod prohánějí hlavou s lehkostí motýlků, kteří mi kdysi poletovali v břiše, když jsem manžela vídala v klubu, kde brigádničil za barem. Což byla mimochodem práce, která mu neuvěřitelně „sedla“. Za barem byl neskutečně příjemný, stále dobře naladěný, okouzlovalo mě, jak nedělal rozdíly v tom, s kým zaníceně klábosí. Byl jak zpovědnice. Povídal si jak s atraktivními dámami, tak s posledními zoufalci, kteří na baru zapíjeli smutek a zpackaný život.
Tehdy jsem ale naprosto netušila, co je to žít s upovídaným chlapem, který neustále něco komentuje, vysvětluje, ptá se, cituje nejrůznější deníky, literární velikány a snad i dlouhány. Má nejlepší kamarádka o manželovi s oblibou mluví jako o kultivovaném „strýci Pepinovi“ z filmu Postřižiny. Musím přiznat, že má kus pravdy. Manžel se stále s někým dává do řeči, je družný, přátelský, obvykle ho lidi mají rádi, nicméně naši nejbližší přátelé z něj po letech mívají legraci a na některých akcích je patrné, že prchají z jeho blízkosti. Zvláště chlapi. Z dam se vždy najde několik, které jsou s ním ochotné propovídat večer a druhý den se rozplývají, jakého mám úžasného muže. Jenže to nezažily, jak ho například musela umlčovat lékařka na porodním sále a podobné lahůdky…
Jak se vyvíjel Marie příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
„Nechtěl byste raději omdlít?“ řekla mu lékařka na porodním sále.
S mužem máme skoro tříletého syna, který se naštěstí zatím jeví jako vcelku normální dítko, navíc toho ještě moc nenamluví, ostatně nemá šanci. Veškerou komunikaci, včetně dialogů, obstará tatínek. Nezapomenutelná historka se odehrála i při synově narození, kdy manžel „bavil“ celý porodní sál, nezúčastněný by si myslel, že je lékařem, který vede porod.
Když se do všeho rázně vložila porodní asistentka, manžel se velmi kultivovaně omluvil (to umí půvabně) a změnil téma hovoru. Bohužel (nebo bohu dík?) si nepamatuji jakým směrem. Jen si vybavuji, jak vše nakonec nevydýchala lékařka, kterou jsem měla u porodu a řekla: „Pane Vomáčka (manžel se pochopitelně nejmenuje Vomáčka), nechtěl byste raději omdlít? Bože, už nikdy se nebudu rouhat a nadávat, když se tu nějaký tatík složí!“
Pak už si nic nepamatuji, z porodního rauše jsem se probrala, až když jsem měla syna na břiše a manžela poslali pro jakýsi vozík na miminko. Mezi tím, co mě lékařka ošetřovala, mi spolu s pochvalou za porod složila i poklonu za to, že jsem schopná unést tak mohutnou nálož slov. Zcela vážně se mě ptala, zda je to u manžela běžný jev, nebo se tak projevuje jen ve stresových situacích. Nicméně musím přiznat, že díky manželovi nakonec panovala na porodním sále zvláštně uvolněná atmosféra.
Pokračování 3 / 4
Seniorky z našeho domu ho milují
Abych nebyla jen negativní, manželova výřečnost (přesněji to, že stále něco „mele“) přináší i své ovoce – a to doslova. A nejen ovoce, také buchty, bábovky, sem tam bramborák nebo opečené škubánky, kysané zelí, nakládané okurky, ale i vystřižené křížovky, časopisy, knížky. Bydlíme totiž ve starém cihlovém domě, kde dožívá několik sveřepých seniorek, které manžela zbožňují. Nelení s ním konverzovat přes balkón, přes světlík, i přes chodbu a dvě patra, manžel k nim občas zajde s něčím menším vypomoci, poponese tašky do schodů apod. Milé dámy ho pak obdarovávají kde čím.
Jedna z těchto dam mu dokonce před rokem odkázala svou knihovnu, neboť manžel ze sebe slova nejen hrne, ale také je i hltá. Čte prakticky cokoliv a kdekoliv. Když příbuzní oné zesnulé dámy vyklízeli její byt, načapala jsem ho u kontejneru na papír, kde se zastavil cestou z práce a četl staré časopisy. Stál tam jak u bufetového stolku a zaníceně listoval.
Pokračování 4 / 4
Mám ho ráda
Asi jste pochopily, že mě sice manžel občas šíleně štve, ale mám ho ráda. Jen mě skutečně nikdy nenapadlo, jak může být v některých situacích obtížné žít s člověkem, který neustále mluví. Mnoho žen z mého okolí si spíš stěžuje na opačný problém – jejich partneři s nimi příliš nekomunikují, nebo dokonce nekomunikují takřka s nikým. Těžko říct, co je lepší, nicméně nikoho takového jako je můj muž neznám, tedy až na filmového strýce Pepina, švagříčka paní sládkové.