Marie Doležalová: Poprosila jsem několik lidí z okolí, aby mě upozornili, kdyby se ze mě stala kráva

| Autor: Barbora Šťastná | Rubrika: Láska a vztahy

Herečka Marie Doležalová má za sebou úspěšný rok. Její blog Kafe a cigárko získal cenu Magnesia Litera, vzápětí vyšel knižně a v závěru roku se protančila k vítězství v televizní soutěži StarDance. Jak jí to všechno změnilo život?

* Dnes máte v Divadle Na Fidlovačce, kde jste stálou členkou hereckého souboru, derniéru muzikálového představení My Fair Lady. Čím pro vás byla?

Měla pro mě zvláštní význam. Po inscenaci Tři holky jako květ to byla jedna z prvních věcí, které jsem Na Fidlovačce zkoušela, během ní jsem se sžívala s celým souborem. K derniérám mám vůbec zvláštní vztah: mám radost, když představení po několika letech končí. Ne že by mi to nebylo líto, ale těší mě, že se něco ukončuje. Podobnou radost mi dělal třeba konec seriálu Comeback, přestože to byla úžasná práce s úžasnými lidmi. Líbí se mi, když věci trvají správný čas a člověk se s nimi rozloučí začerstva, dokud je ještě má rád. Je to zvláštní, sama to u sebe nechápu, ale těším se, že si My Fair Lady zahraju naposled.

* A co váš blog? Ten si také už odehrál svou derniéru, anebo bude pokračovat?

Doufám, že neskončil, ale je to pro mě náročné. Snažím se teď po skončení StarDance vrátit ke způsobu, jakým jsem psala dřív, a úplně mi to nejde. Musím asi znovu začít hrát a točit, abych se zase dostala do pocitů herečky – teď si spíš připadám jako tanečnice bez práce. Hodně na mě působí očekávání čtenářů, kteří ke mně celou dobu trvání StarDance byli opravdu vstřícní. Psali mi, že jim nevadí, že nepíšu, že to chápou a rádi si počkají. Jenomže soutěž skončila a oni čekají pořád. Pozitivní očekávání publika mě svým způsobem blokuje. Znám se a vím, že jsem s těmito emocemi schopná pracovat, ale vždycky mi chvíli trvá, než se dostanu do té správné nálady, kdy je mi tak trochu jedno, jestli se to, co píšu, lidem líbí nebo ne. Musím mít pocit, že píšu jen sama pro sebe.

* Čtenáři vás často oslovují „Maruško“, jako by vás osobně znali. Není to zvláštní, že pro tolik lidí, které vůbec neznáte, jste něco jako jejich kamarádka?

Já nevím. Často u lidí vzbuzuju podobné pocity. Jsem za to ráda, protože nejsem zrovna extrovertní typ, a tak mě těší, že jsem lidem sympatická, že jsou na mě hodní. Ulehčuje mi to sociální kontakty. Pokud jde o čtenáře blogu, je to moc milé, ale na druhou stranu i náročné. Mám chvíle, kdy bych si nejraději někam zalezla, a jejich představa, že jsem neustále přátelská a kamarádská, může být i nepříjemná. Asi to zná každý: někdy prostě vůbec nemáte chuť jít mezi lidi a být na ně příjemná.

* V jednom článku na svém blogu jste vtipně popisovala, co herečky obvykle říkají do rozhovorů v časopisech a jak se jejich tvrzení liší od skutečnosti. Řeknu vám, jak to máme my novináři. Nejvíc se obáváme, že herečka nám do telefonu řekne: „Víte, já jsem v poslední době už těch rozhovorů udělala moc. Potřebuju si dát pauzu.“ Měla jste příležitost v poslední době něco podobného říct?

Ano, přesně tenhle pocit teď mám. V minulém roce jsem dělala propagaci ke knize Kafe a cigárko, dávala jsem rozhovory i ke StarDance a bylo toho opravdu hodně. Shodou okolností právě tento rozhovor pro Moji psychologii je na nějakou dobu, možná do jara, poslední. Opravdu si potřebuji dát pauzu, protože cítím, že to už ani nemůže lidi bavit. Mám raději, když je někdo vzácnější, než když se objevuje všude. Lepší jsou věci, kterých je míň.

* Je název vašeho blogu a knížky založený na skutečnosti? Opravdu kouříte?

No… opravdu. Minulé jaro se mi podařilo na pár měsíců přestat, ale potom přišlo trénování na StarDance a zase jsem začala.

* Musím říct, že s cigaretou si váš těžko dokážu představit.

To je pravda. Ale vím, že lidi, kteří mě znají blíž, nejen z médií, mě vidí jinak. Já o tom dokonce psala jeden článek v Kafi a cigárku. Nemělo jít o obhajobu, ale je pravda, že v hereckém světě jsou cigarety přítomné strašně moc a svým způsobem jsou běžnější než v jiných profesích. O to těžší je v našem povolání přestat kouřit. Když přijdete do herecké šatny s tím, že chcete přestat, všichni kolegové jsou otrávení. A když potom za pár týdnů řeknete, že se vám to nepodařilo, a jdete s nimi na cigaretu, mají z toho radost.

* Sama jsem přestala kouřit před pár měsíci, a co nejvíc postrádám, je právě společenství, které při „chození na cigaretu“ vzniká.

Právě. S kamarádkou dokonce máme teorii, že rozhovory, co se vedou „na cigaretě“ mezi kuřáky, kteří jdou na pauzu, jsou rozhovory úplně jiného druhu než ostatní. Ne že by byly hlubší nebo zajímavější, ale ta společná neřest lidi zvláštně sbližuje.

* Litovala jste někdy, co jste na blog napsala, protože to bylo příliš otevřené?

To ani ne, ale jeden můj článek o komparzistech nebyl moc dobře pochopený. Psala jsem o tom, jak vnímá komparzisty herec na natáčení. Opakuje si text, je nervózní, aby svou roli dobře zahrál, a komparzisti ho tak trochu otravují. Spousta lidí ten článek pochopila jako vytahování namyšlené herečky. Vyvolalo to pár negativních reakcí a říkala jsem si, že tohle nechci. Nakonec jsem ten článek ale zařadila i do knížky, protože hodně kolegů mi potvrdilo, že se u toho pobavili a že přesně takto komparzisty vnímají.

* Hodně čtenářů jste asi získala i tím, jak jste psala o svých nejistotách, že jste odhalila svou zranitelnost. Myslíte, že jste se v tomto směru za poslední rok a půl nějak změnila díky všem těm úspěchům a pozornosti, která je vám věnována? Jste sebevědomější?

To by asi musel posoudit někdo jiný. Dokonce jsem poprosila několik lidí z mého okolí, třeba barmana u nás Na Fidlovačce, aby mě upozornil, kdyby se ze mě stala už fakt velká kráva. Kdyby se to náhodou stalo, asi bych si toho nevšimla. Mám ale pocit, že mě to úplně nezměnilo. V době, kdy přišly mé úspěchy, jsme zároveň měli závažné starosti v rodině, a tak jsem si celou dobu uvědomovala, že úspěch není nejdůležitější věc na světě. Život mě držel při zemi. Úspěch může člověka změnit v tom, že se přestane snažit. Když vás lidi neznají a snažíte se prorazit, dáváte do všeho možná víc energie, než když už později jen potvrzujete, co jste dokázala předtím.

* Jak se v divadle dívali na vaše angažmá ve StarDance, kterému jste musela časově přizpůsobit své účinkování na jevišti?

Fidlovačka se zachovala moc hezky. Bála jsem se, že mě divadlo nepustí, protože sobota odpoledne a večer je pro něj nejlukrativnější čas. Zvlášť pro nás, protože na Fidlovačku jezdí často mimopražské zájezdy. Nikoho ale nenapadlo mi v tom bránit, hodně mě podporovali a kolegové spoluherci mi dokonce posílali SMS do soutěže. Finálový večer po představení sledovali v divadelním klubu. To mě hodně překvapilo, věděla jsem sice, že jsme dobrá parta, ale spíš jsem čekala, že od určité chvíle už je mé řeči o StarDance budou otravovat, nedokázala jsem totiž mluvit o ničem jiném. Takže to bylo fajn a doufám, že teď se to divadlu částečně vrátí. Třeba tím, že lidi, kteří mě viděli ve StarDance, na mě budou chtít přijít do divadla i naživo. To je pro herce asi nejvíc, když někdo přijde do divadla „na vás“.

* Vnímáte uplynulý rok jako zlomový? Myslíte, že cena Magnesia Litera a vítězství ve StarDance vám do budoucna změní život?

Je zvláštní, že já ten rok jako zlom nevnímám, i když zvenčí to často slyším. Subjektivně se mi zdá, že jde spíš o plynulý vývoj. Člověk zlomy vnímá spíš v osobních věcech, ve vztazích. Například před čtyřmi lety jsem se rozešla s přítelem a krátce nato se po pětadvaceti letech manželství rozvedli mí rodiče. To pro mě bylo silné období, to byl velký zlom. Cítila jsem se úplně sama a v důsledku toho jsem se naučila dělat věci víc po svém, ty osobní i ty pracovní. Loňský rok vnímám spíš jako důsledek tohoto období.

* Už nějakou chvíli není tajné, že se vám změnil život i v osobní rovině, že teď tvoříte pár se svým tanečním partnerem ze StarDance Markem Zelinkou. Byli jste od konce soutěže spolu někde tančit?

Nebyli, ale čeká nás to, protože máme domluvená nějaká předtančení na plesech. Zatím jsme se nehejbli, neměli jsme trénink a jsem zvědavá, jak nám to půjde, až si tance zopakujeme. My jsme trénovali poměrně emotivně, často jsme se u toho hádali, i když v dobrém. To asi začne nanovo. Navíc se obávám, že od té doby jsem trochu ztratila kondičku, a hlavně jsem ty tance zapomněla.

* Co pro vás znamená tanec v soukromí? Jste typ, který jde klidně jako první tančit na prázdný parket?

Určitě ne! Docela ráda tancuju sama doma, je to pro mě takový ventil emocí. A ráda tancuju na večírcích, když se trochu opiju, taky to je způsob, jak uvolnit emoce. Jen mě překvapilo, jak daleko je profesionální tanec od téhle radosti a uvolněnosti. Je strašně těžký, člověk musí přemýšlet o každém svalu v těle, vědomě s ním hýbat. Ten tanec je nakonec krásný, ale opravdu velmi náročný. Nečekala jsem sice, že to bude snadné, ale když jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži, zjistila jsem, že je to ještě tak pětkrát obtížnější, než jsem si myslela. * Většina vašich rolí je komediálních. Směřovala jste k tomuto žánru cíleně, nebo to nějak vyplynulo řízením osudu?

Asi k tomu hodně přispěla má role Saši v seriálu Comeback, kde jsme komediálnímu a sitcomovému herectví věnovali hodně času. Učili jsme se, jak hrát, aby to působilo přirozeně, a ne jako přehnané šaškování, trénovali jsme timing jednotlivých gagů a podobně. A další role na to navazovaly. Dělat komedii je hodně těžké. Je to buď anebo: buď se lidé smějí, nebo zavládne hrozné ticho. Ve vážnějším žánru to není tak ostře rozdělené. I když někoho zrovna nedojmete, ještě pořád to nemusí být žádná hrůza. Kdežto v komedii, když vyjdete před diváky a nejste vtipná, to je hrozný neúspěch. Mezi herci se říká, že v tragédii můžete řvát, obrazně řečeno ze sebe vyndávat vnitřnosti, a přitom se často tolik nenadřete jako v komedii. Poslední dobou moje role postupně zvážňují, na Fidlovačce i díky nabídkám, které přišly poslední dobou. Je to pro mě nové. Doufám, že nezjistím, že jsem jenom komediální herečka.

* Pořád vystupujete se svou kapelou Olats Otesoc?

Ano, na podzim jsme oslavili desetileté výročí a velmi pomalu se profesionalizujeme. Začínali jsme jenom ve složení klavír, housle a tři zpěváci bez mikrofonu. Šlo nám hlavně o to, být vtipní. O to nám jde pořád, ale zároveň se snažíme o vyšší hudební úroveň, přidáváme další nástroje, například trubku nebo basu. Uvidíme, kam to půjde dál.

* Jak se jako introvert cítíte ve velmi extrovertním divadelním zákulisí?

Jako introvert mám nejnepříjemnější pocity, když přijdu mezi lidi, které neznám, nebo nedej bože já je neznám a oni znají mě, takže se nemohu schovat, zůstat v ústraní a jen pozorovat. V divadle tím naopak vůbec netrpím, protože tam jsem mezi svými. Ani se jako introvert neprojevuju, ostatní herci jsou mí kamarádi, se kterými se můžu dělit o hezké i špatné zážitky, nemusím si před nimi na nic hrát. Jsme k sobě upřímní, říkáme si věci na rovinu, děláme si ze sebe i drsnou legraci a myslím, že to je pro přežití divadelního souboru mnohem lepší než umělá slušnost. Herci, kteří spolu stráví třeba dva měsíce na natáčení, spolu za tu krátkou dobu prožijí tolik, že se často znají líp než lidi, kteří spolu dva roky seděli v kanceláři.

* V rámci svého osobního rozvoje jste kdysi také chodila k profesionální koučce. Co jste od ní očekávala?

Začala jsem k ní chodit v době, kdy jsem měla pocit, že nezvládám svůj čas. Cítila jsem se pracovně vyčerpaná a ona mi pomáhala najít postupy, jak si čas zorganizovat, jak relaxovat. Původní problém, se kterým jsem za ní přišla, jsme vyřešily, ale tím to také skončilo. Představovala jsem si sice, že bychom mohly pokračovat řešením dalších osobních věcí, ale postupně jsem zjistila, že už k ní necítím takovou důvěru a nedokážu být naprosto otevřená, takže jsem k ní chodit přestala. Možná byl problém ve mně, člověk si na podobnou práci asi musí najít psychologa, kouče nebo terapeuta, který mu dokonale osobně sedne. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří by k někomu rádi chodili, ale tápou, jak najít toho pravého člověka. Na internetu? To těžko. Asi nejvíc funguje osobní doporučení, ale i tak se může stát, že kdo vyhovuje jednomu, není dobrý pro jiného. Každý potřebuje jiný přístup.

* V jednom z vašich textů na Kafi a cigárku jste psala o tom, že když herci jedou tramvají, v duchu si připravují svou oscarovou řeč. Vy už ji taky máte připravenou?

Myslela jsem tím, že pro úlevu od stresu si často představujeme, co bychom řekli a komu poděkovali, kdyby přišel úspěch. Já ji připravenou nemám. Když tak bych na těch Oscarech nějak zaimprovizovala.

* Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

SAŠA (36): Pro učitelku není lehké odmítnout zamilovaného rodiče

SAŠA (36): Pro učitelku není lehké odmítnout zamilovaného rodiče

Včera | 7 | Saša učí na druhém stupni základní školy a už rok se snaží taktně odmítat náklonnost jednoho…

Přestaňte myslet jako chudý člověk!

Přestaňte myslet jako chudý člověk!

25. 9. | Dovolte mi impertinentní otázku: kolik vyděláváte? Ať už je ta částka vysoká jakkoli, je možné, že…

JARUŠKA (69): Rodila jsem s vnučkou, krásnější den už nezažiji

JARUŠKA (69): Rodila jsem s vnučkou, krásnější den už nezažiji

25. 9. | 5 | Během porodu vnučky Jarku napadlo, že by teď, když prožila něco tak úžasného a krásného, mohla…

Lucka, 32 let: Kamarád mého muže je do mě zamilovaný. Nechci manžela připravit o přítele

Lucka, 32 let: Kamarád mého muže je do mě zamilovaný. Nechci manžela…

23. 9. | 19 | Dlouho jsem si myslela, že manželův kamarád se mi vyhýbá, protože mě nesnáší. Jenže pak se něco…