Dovolenou před dvěma lety jsem trávila s kamarádkami, vybraly jsme si pobyt s aerobikem, abychom trochu zapracovaly na své postavičce. A jak to tak bývá, přes den jsme cvičily, a večer jsme vyrážely za zábavou. Banda holek, to vždy a všude vzbouzelo zájem opačného pohlaví. Každá jsme navíc úplně jiná – jedna zrzka, druhá blondýnka, já bruneta, takže si pro nás chodily rozdílné typy mužů a my si nelezly do zelí.
Paolo – letní láska
Marie vypráví svůj těžko uvěřitelný příběh dál: „ V jednom podniku jsem ho potkala moc sympatického chlápka jménem Paolo. První tři dny jsem mu vzdorovala, říkala jsem si, že tu nejsem kvůli lovení chlapů ale kvůli aerobiku a kamarádkám. Ale byl neodbytný, a navíc měl šarm, kterému opravdu nešlo odolat. Kamarádky už se taky spárovaly s místními krasavci, já brala antikoncepci, přestože jsem sama, tak jsem si řekla – tak co, tak se pobavím. Pořádný sex jsem neměla už hodně dlouho, až jsme si s holkama dělaly srandu, že mi znova narostla panenská blána…“
Sex, sex, sex…
Nedělala jsem si žádné iluze o trvalosti tohoto dobrodružství. Věděla jsem, že jakmile odjedu, stanu se jen jedním z zářezů na pažbě tohoto samečka, ale nijak mě to netrápilo. Pravda, možná to je trochu ponižující, ale pro rozvedenou ženskou, která si už dlouho neužila trochu mužské pozornosti, to bylo tak akorát. Žádné závazky, povinnosti. Užít si a jít – skvělé, ne? A tak jsme to brali oba. Vyzkoušeli jsme všechny možné i nemožné polohy, orgasmů jsem měla nepočítaně. Výbavu měl, že by mu ji mohl pornoherec závidět, a uměl to sakra dobře. Zkrátka – nejlepší sex mého života to mohl být, kdyby….
Šok
Tato „láska“ skončila přesně tak, jak měla – odjezdem domů. Čas běžel, měsíce ubíhaly a Marie si v lednu ošklivě zlomila nohu. „Skončila jsem v nemocnici s komplikovanou zlomeninou, která se musela operovat. „Při předoperačních vyšetřeních mi samozřejmě odebrali krev. A v předvečer operace, na kterou jsem se upřímně těšila, protože noha pekelně bolela, za mnou přišel lékař v doprovodu ještě někoho, koho jsem neznala. S velmi vážnou tváří si sedl ke mně na postel a zeptal se mně, jestli tuším, o čem se mnou chce mluvit. Odtušila jsem, že asi ohledně té operace. Do hovoru se vložil druhý lékař – psycholog, a velmi decentně mi naznačil, že mám smrtelnou nemoc.
Jako první mne napadla rakovina, HIV mne nenapadlo ani náhodou. Když mi řekli, že mám HIV virus, rozesmála jsem se, a obvinila je, že museli poplést vzorky krve. Ujistili mne, že ne, že test opakovali ještě dnes ráno – a já už pochopila, proč sestřička při braní krve mlžila a na otázku, proč ještě krev, odpověděla že to je rutina.
V tu chvíli mi to došlo. HIV. AIDS. Konečná. Nikdy nepoznám svá vnoučata, bylo by nezodpovědné mít děti, které bych tu nechala bez mámy. Umřu sama, bez nikoho. V jednu chvíli mne i napadlo, zda by nebylo lepší se rovnou zabít…
Psycholog mi pak dlouho promlouval do duše, že mě čeká ještě spousta krásných let, a nikdo nemusí vědět, co mi je, že dnes už existují prášky na zmírnění projevů. Můžu chodit do práce, nikdo to nemusí vědět. Jen nesmím dělat s dětmi a ve zdravotnictví, ale v kanceláři klidně. Nemůžu podcenit ani sebemenší rýmu, protože díky selhávání imunity by mohla přerůst ve velký problém. A samozřejmě, sex jen s ochranou…."
Co dál?
Po uzdravení se z operace se Marie vrátila do normálního života. Dala výpověď v práci, protože dělala ve škole, a jako důvod uvedla, že si našla něco lépe placeného. „Srdce mi krvácelo, protože děti miluju, ale musela jsem. Nemohla jsem je ohrozit…“ Našla si práci v kanceláři jako fakturantka, kde sedí za počítačem, občas zvedne telefon. „Kolegové nic netuší, nechci aby se mě štítili,“ říká.
A co rodina?
Marie přiznává, že ani svým rodičům a sestře neřekla ani slovo. „Vím, že jednou to říct budu muset, ale zatím ne. Ať si radši myslí, že jsem podivínka, která s nikým nevydrží, než aby věděli, že vlastně pomalu umírám….“