Markéta si děti vždycky přála a pořád plánuje je mít, ale v současnosti má v práci skvělé podmínky a nechce se jich vzdát. Její manžel by ale rád založil rodinu co nejdřív a nechce Markétino rozhodnutí akceptovat.
S Richardem se známe deset let, z toho čtyři roky jsme spolu chodili a dva roky jsme manželé. Vztah nám funguje dobře i v manželství, ale poslední dobou se hodně hádáme a situace se začíná přiostřovat. Ačkoliv je to nezvyklé, mému manželovi na rozdíl ode mě začaly tikat biologické hodiny a chová se, jak kdyby se mu splašily hormony.
Samozřejmě jsme ještě před svatbou o tom, jak náš manželský život bude vypadat, diskutovali a hlavním tématem byly právě děti. Shodli jsme se, že pro nás není prioritou počít hned o svatební noci a že s jejich „výrobou“ můžeme klidně dva roky počkat a užívat si manželství ve dvou. Jenže dva roky uplynuly, a zatímco já se stále ještě na dítě tak úplně necítím, manžel ho za každou cenu chce, nejlépe hned.
Jedním z hlavních důvodů je moje práce. Mám ji moc ráda a opravdu mě baví. No, řekněte samy, kolik lidí může ráno po probuzení upřímně říct, že se těší do práce? Já tedy ano. Nedávno se mi navíc naskytla možnost povýšení s opravdu slušným navýšením platu. Toto povýšení je navíc zásadní pro celou moji pracovní budoucnost, nic ale není zadarmo. První dva roky by ode mě bylo očekáváno skutečně plné pracovní nasazení, což se samozřejmě s těhotenstvím a péčí o dítě neshoduje.
Ale i když vím, že už mi není dvacet, nemám problém o dva roky plození potomka odložit. V dnešní době už je přece zcela běžné, že první dítě v rodině přichází až daleko po třicítce a ničím výjimečným nejsou ani čtyřicetileté a starší matky. Můj muž o tom ale nechce ani slyšet a situace začíná být čím dál tím dramatičtější.
Zkouší na mě ty nejrůznější argumenty. Tak za prvé, všichni jeho přátelé už děti mají a on vždycky toužil po tom, aby jejich a naši potomci vyrůstali společně a kamarádili spolu. Už teď jsme lehce ve skluzu a další dva roky už by prý byly moc. Také se ohání mým zdravím a tím, že čím budu starší, tím větší je riziko, že naše děti budou mít nejrůznější choroby. Abych byla upřímná, tento argument mi jediný přidělává starosti, ale ne natolik, abych hodila všechno za hlavu a stala se matkou na plný úvazek. V hádce se mě také snažil přesvědčit tím, že jsem prý stará a tímto tempem bych se nemusela ani dožít maturity svého dítěte, natož snad vnoučat.
Samozřejmě se mě také snaží „uplatit“ sliby, jak se bude o děti starat, jak mi bude pomáhat v domácnosti a že bude hlídat kdykoliv, když si já budu chtít vyrazit do společnosti nebo budu mít hodně práce. Jelikož jsme finančně dobře zajištění, mohli bychom si dovolit i chůvu a jistě by se zapojily i babičky, ale člověk nikdy neví, co se může stát, a já nechci být matka, která své dítě uvidí jen na začátku při kojení a později večer spící, když konečně přijde z práce.
Richard ale začíná být čím dál víc neústupný. Moje kariéra ho samozřejmě vůbec nezajímá, tvrdí, že pokud si pořídíme děti po sobě a já budu na mateřské třeba pět let, tak mi tyto dva roky navíc budou stejně k ničemu, a to i přesto, že mám se svými nadřízenými jistou dohodu.
Situace ale už je vyhrocená do takového extrému, že mi Richard začal vyhrožovat rozvodem. A samozřejmě čím víc na mě tlačí, tím míň mám chuť mu jakkoliv vyjít vstříc. Samozřejmě se rozvádět nechci, ale tato situace má evidentně pouze dvě řešení, z nichž ani jedno pro mě není akceptovatelné. Nebo snad existuje nějaké třetí?
