Přijmout do rodiny nového partnera své matky či otce není pro děti nikdy jednoduché. Ani když na to jdou rodiče pozvolna a velmi ohleduplně. Své o tom ví Marta, které dcery rovnou řekly, že jejího nového přítele nesnášejí.
Už víc jak tři roky jsem byla sama, navíc moje dcery jsou docela velké, starší Magdě je 15 a mladší Emě 13, tak jsem sebrala odvahu a šla jsem na internetovou seznamku. Měla jsem z toho smíšené pocity, ale vzhledem k tomu, že jsem v realitě tři roky po rozvodu s manželem nikoho nepotkala, řekla jsem si, že nemám co ztratit.
Naopak samotné mi už bylo smutno, toužila jsem, aby mě někdo zase objal, a přiznám bez mučení, že jsem byla i unavená tím, jak jsem na všechno byla sama. Dům se zahradou dá zabrat, natož když je na něj ženská sama. Takže jsem chtěla chlapa i proto, abych u nás doma nemusela suplovat i mužskou roli.
Chvíli se nic nedělo, pak jsem se sešla s pár muži, ale žádný zázrak to nebyl. Až jsem po čtyřech měsících potkala Pavla. Po pár schůzkách jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Přišlo mi to celé jako zázrak, zase jsem prožívala takovou tu paralyzující zamilovanost, kdy jsem nemohla jíst, soustředit se na práci, nic kromě něho mě nezajímalo a nejraději bych se s ním vídala denně.
Jenže jak to udělat, když máte doma dospívající dcery, které vás potřebují? Nějakou dobu jsem se to snažila skloubit dohromady, večeře jsem odbývala, holky si nadšeně užívaly pizzu, grilované kuře ze stánku, které střídaly nudle s kečupem. Se školou jsem je nechávala na pokoji, když chtěly jít ven, neprotestovala jsem. Vydržela jsem to takhle dva měsíce a pak jsem se zhroutila. Dohnala mě únava z randění i výčitky svědomí, jak holky zanedbávám.
Pochopila jsem, že i když je brzo a Pavla znám jen dva měsíce, jediná šance, jak to ustát, je začít trávit volný čas dohromady s ním i s holkami a jeho synem. A začít dělat dohromady i běžné věci, jako jsou nákup nebo večeře či práce na zahradě.
Samozřejmě jsem holkám nechtěla představovat jednoho chlapa za druhým, ale říkala jsem si, že to je po třech letech poprvé, takže jim rozhodně nebudu dávat špatný příklad, když jim Pavla představím. I kdyby to s ním nakonec nevyšlo. Prostě půjdeme někam společně na večeři, na výlet, vždyť zase o tolik nejde.
Nečekala jsem, že hned budou skákat nadšením, ale přesto byla jejich reakce pro mě studenou sprchou. Starší dcera mi rovnou řekla, že ho nemá ráda, aniž ho viděla, a mladší volala babičce a plakala do telefonu, že doufala, že se s tátou dáme zase dohromady. Ukázalo se, že náš rozvod rozhodně nebrala jako definitivní.
Když jsme šli na večeři a pak na výlet, sice se chovaly slušně, ale samy nic neříkaly, odpovídaly jednoslabičně, dávaly najevo, jak je to celé štve. Pozvala jsem pak Pavla ještě dvakrát k nám domů, ale byla přitom tak tíživá atmosféra, že jsem si to netroufla od té doby zopakovat.
Jsem z toho zoufalá, nechci holkám ublížit, ale Pavla miluju a nechci se ho vzdát. Holky odrostou a co pak. Zůstanu sama a budou mě mít na krku? Přemýšlím, jak dál. Asi se zatím budeme s Pavlem vídat jen o víkendech, kdy jsou holky se svým tátou. A pak občas večer.
Ale je to pro mě málo, stýská se mi a stejně to takhle nejde donekonečna. Tak doufám, že Pavlovi nedojde trpělivost a že se holky časem umoudří a že se to poddá.
