Marta: Chtěla jsem zabít svou dceru...

| Autor: Tereza Víchová | Rubrika: Láska a vztahy

Marta se na malou Anežku těšila, jenže po porodu k ní nic necítila. Dítě jí připadalo cizí. Navíc partner jí nebyl příliš oporou. Najednou přišly poporodní deprese a Marta se odmítala o dceru starat.

Marta: Chtěla jsem zabít svou dceru...

„Porod byl v pohodě, zaskočilo mě jen to, že necítím všeobjímající lásku, když jsem dceru poprvé držela v náručí,“ vzpomíná Marta. Místo emocí zcela pragmaticky a unaveně řešila, zda si bude schopná dojít na záchod, a jak sama říká, byla jednouše ráda, že už to má za sebou. „Ten pocit bych popsala jako normální.

Dokonce když mi malou dali, nějak jsem nechápala, že je moje, připadala mi tak trochu cizí, neměla jsem z ní radost. To se ale třetí den zlomilo a už nastoupily mateřské pocity.“ Marta měla problémy s kojením, Anežku už v porodnici dokrmovali a takto je obě po pár dnech propustili domů. Začal kolotoč kojení, k tomu dokrmování a po pár měsících ekzém a diagnostikovaná alergie na kravské mléko.

I když byla Anežka hodné miminko a na šestinedělí Marta vzpomíná jako na hezké období s téměř euforickými stavy, ideální rozjezd mateřství se nekonal. Navíc nová rodina řešila finanční problémy a Marta začala pár týdnů po porodu učit angličtinu, aby si přivydělala. Práce na čtvrt úvazku jí zabrala s dojížděním půl dne, o miminko střídavě pečoval partner, který pracoval ve směnném provozu, a babička.

„Asi jsem si neuvědomila, do čeho jdu, když se ženu do práce. Připadalo mi ale normální začít pracovat, když potřebujeme víc peněz, a navíc jsem člověk, který si myslí, že vždycky všechno zvládne. Bylo to ale náročnější, než bych bývala čekala,“ popisuje Marta. „Můj psychický stav se začal rychle zhoršovat, začala jsem partnerovi vyčítat, že nás neuživí, neměla jsem náladu na sex, ty dopady na vztah byly prostě velké. A někdy v té době jsem si partnera asi přestala vážit.“

Pracovat začala Marta v říjnu, v prosinci už všechny problémy nabyly na intenzitě. Otec Anežky, alternativně založený, v té době držel dvacetidenní půst, doslova se ploužil bytem a pro Martu to byla jedna z posledních vstupenek k poporodní depresi. Nakonec se rozešli. „Přestala jsem mít radost ze života, pořád jsem brečela a byla úzkostná. Hlavně jsem ale neměla ráda Anežku,“ vzpomíná Marta.

„Začalo se to projevovat tak, že jsem se o ni nechtěla starat. Šlo to celé plíživě a postupně, ruku v ruce s mojí únavou. Byly to ošklivé stavy - nutkavé myšlenky, že malé něco udělám, třeba ji hodím z okna nebo zadusím dekou. Vracelo se to i několikrát za hodinu.“ Marta už dříve bojovala se sebedestruktivními sklony a myšlenkami na sebevraždu, dokonce se s nimi léčila. Tentokrát šlo ale o dítě a zodpovědnost za někoho, kdo se neumí bránit.

„Říkala jsem si, že své dítě asi opravdu zabiju a pak skočím z okna za ním nebo mě zavřou do blázince,“ vypravuje dnes. „Měla jsem třeba malou na klíně a najednou přišly ty šílené pocity. Přitom se na mě zrovna smála, neplakala, byla hodná… Musela jsem ji dát partnerovi a třeba na hodinu úplně odejít z místnosti, než jsem se zklidnila.“ Táta malé Anežky tyto stavy nechápal ani Martu nepodpořil. V jeho očích byla jen hysterická a nevyrovnaná a vše mohla sama ovlivnit.

„S takovou ženou žít jednoduše nechtěl, nebyl ochotný ani zkusit třeba nějakou rodinnou terapii a rozešel se se mnou,“ doplňuje Marta. „V nejhorších chvílích, než jsem vše začala řešit terapiemi, mi ale pomohl. I když od nás odešel, občas v bytě přespal. Je pravda, že jeho odchodem se něco pohnulo a všechno se začalo postupně zlepšovat. Teď je z něj skvělý táta, který se o dceru rád stará, když ji má u sebe.“ Marta nakonec vyhledala pomoc psycholožky, která jí pomohla už první schůzkou. Nabízené léky prozatím odmítla, stanovila si měsíční lhůtu na zvládnutí celé situace a snažila se být s miminkem co nejvíce takzvaně v bezpečí, třeba u babičky nebo kamarádů. Užívala přírodní hormony a to jí také pomohlo.

„Vzpomínám si na první setkání s psycholožkou, velký podíl mých problémů viděla v tom, že jsem v partnerovi necítila dostatečnou oporu. V přírodě jsou také některé samice schopné zabít mládě, pokud jim smečka nepomáhá,“ přirovnává Marta.

„Anežce jsem se asi tisíckrát omlouvala, vysvětlovala jsem miminku, že ten, kdo jí chtěl ublížit, jsem asi ani nebyla já, styděla jsem se. Nikomu jsem tohle všechno nevyprávěla, věděl to jen partner a maminka. Když vidím obálku časopisu s usměvavou krásnou maminkou s miminkem v náručí a vzpomenu si na sebe, tak to byl neskutečný rozdíl.“

Všechno se postupně uklidnilo a Marta se mohla pomalu začít radovat ze svého miminka. Už více než rok je v pořádku, stále dochází na terapie, maximálně se věnuje dceři a snaží se naučit mít ráda samu sebe. „Ty pocity jsem ale ještě úplně nezpracovala, občas si vyčítám, že jsem třeba zavinila rozpad rodiny, hledám stále životní rovnováhu. Už jsem myslela, že jsem schopná nového partnerského vztahu, ale raději počkám. Anežka je úžasné pozitivní dítě, tak si užívám hlavně ji.“

POPORODNÍ DEPRESE NENÍ JEN ŠPATNÁ NÁLADA

Místo návalů štěstí a mateřských citů přijde pláč, apatie, v horším případě sebevražedné sklony nebo strach, že dítěti něco provedu. Poporodní deprese je nebezpečná a postihuje až desetinu novopečených matek.

Donedávna jsme ji znali spíše pod názvem „laktační psychóza“. Psychóza je ale až vrchol pyramidy a nejtěžší případ této nemoci. S laktací podle výzkumů ani nesouvisí. Nejjednodušší forma nemoci dané hormonálními změnami se nazývá poporodní blues a setká se s ní až 80 % maminek. Závažnější je poporodní deprese, která se bez zásahu lékařů či terapeutů zvládne opravdu jen stěží.

KDO MÁ POPORODNÍ DEPRESI

„Nejčastěji jde o ženy v době týdnů až měsíců po porodu, které se namísto očekávané radosti z dítěte a mateřství propadají do chmurných nálad, stěžují si na subjektivní pocit nezvládání, na omezenou schopnost komunikovat se svým okolím, včetně manžela a nejbližších příbuzných, a často také na problematické pocity vůči dítěti,“ vysvětluje PhDr. Eva Labusová.

„Do poraden přicházejí, protože racionálně usuzují, že by měly prožívat jedno z nejnaplněnějších životních období, opak je ale pravdou. Cítí se dlouhodobě vyčerpané, smutné a nešťastné a nedaří se jim v situaci zorientovat.“ Řečí statistik trpí poporodní depresí nejčastěji 35leté a starší prvorodičky.

Více hrozí ženám, které se již v minulosti léčily například s depresí. A máte-li už doma dítě nebo děti, v jejichž miminkovském období jste na sobě příznaky deprese pozorovala či je už musela řešit, buďte také ostražitá -s dalším porodem se podobné stavy mohou opakovat.

TĚLO A DUŠE - KŘEHKÁ SYMBIÓZA

Jakkoli je miminko v zavinovačce krásné a všichni je i vás jako matku obdivují, první dny a týdny po porodu jsou jedno z psychicky i fyzicky nejnáročnějších období v životě ženy.

Zásadní životní moment s sebou nese velké hormonální změny, které bývají uváděny jako příčina poporodních depresí. Zdaleka to ale nejsou jen ony. Jiný je životní rytmus, vztah s partnerem, rozvíjející se pouto mezi matkou a dítětem. Tak trochu jiný náhled na příčinu těchto stavů nabízí čím dál více odborníků.

Zohledňují přístup k ženě a jejímu porodu, poukazují na obvykle nepříliš citlivé prostředí porodu a jeho okolnosti v porodnicích. „Kdyby měly poporodní deprese biologickou podstatu, musely by se objevovat v každé kultuře, ale tak tomu není,“ upozorňuje Labusová. „Například u mnoha domorodých kmenů v Africe o něčem takovém nikdy neslyšeli. Vypadá to, že poporodní deprese se rozvíjí u žen, jichž se v čase okolo porodu něco bolestně dotkne, ať už na vědomé, nebo nevědomé rovině.“

LÉKY A TERAPIE

Pozorujete-li u sebe podezření na poporodní depresi, určitě se nebraňte návštěvě odborníka s tím, že to samo přejde. Stydět se za příznaky při pohledu na obálky časopisů s usměvavými maminkami nemá význam a snažit se potlačit, či dokonce utajit, vaše duševní pochody může mít dalekosáhlé následky.

Jsou dva základní způsoby, jež vám pomohou. Jednou z cest jsou antidepresiva. Při opravdu těžkých depresivních stavech jsou v počátku rozumnou volbou. Uleví vám a budete schopná začít se zabývat příčinou svých stavů. To ovšem sama těžko zvládnete, ke slovu by měl přijít psychoterapeut. Terapie je totiž nejúčinnější cesta, jak začít problém skutečně řešit, počítejte však s delší dobou. I když potřeby každého z nás jsou individuální, jedna návštěva u odborníka zpravidla nestačí. „Každá žena potřebuje jiný čas. Záleží na jejích dispozicích, na osobní historii a samozřejmě na jejím rodinném zázemí,“ objasňuje Labusová.

„V šetrném psychoterapeutickém procesu se ženy naplno otevřou, postupně se vypořádají se silnými emocemi a s případnými traumaty z porodu, ale také přijmou vlastní odpovědnost za celou situaci. To když třeba zpětně pociťují, že pro nedostatek informací podcenily předporodní přípravu nebo výběr porodnice. Během terapie však maminky postupně získávají nový náhled, procházejí procesem smíření a odpouštění. To je vnitřně posílí a nejednou to přispívá k jejich osobnímu rozvoji.“

NEBUĎTE NA TO SAMA

Bez podpory rodiny se dají deprese zvládnout jen velmi těžko a zůstat na něco sama bez pomoci partnera všechno velmi komplikuje. „Ženě její blízcí pomohou nejvíce tím, že její problémy přijmou a nezlehčují je,“ zdůrazňuje Labusová a uvádí typický příklad, kdy rodina nepomáhá, jak by měla. „Žena porodí neplánovaným císařským řezem poté, co se měsíce připravovala a těšila na normální porod. Celá rodina její smutky odbývá mávnutím ruky: Prosím tě, buď ráda, že máš zdravé dítě!

Jenže pokud je smutek z nevydařeného porodu autentický, žena ho prostě potřebuje zpracovat. Pokud někdo její pocity zlehčuje nebo odmítá, dostává se žena do psychicky svízelné situace. Se kterou si, pokud ji nepredikuje, samozřejmě poradit neumí, navíc intenzita vnitřních pocitů může být překvapivá a rodičku zaskočit. V tomto bychom měli rodinné příslušníky, a zvláště otce a babičky, mnohem více informovat, aby byli schopni být ženě oporou.“

Rodina by měla ženu podporovat za všech okolností, a je-li to třeba, zúčastnit se i terapie. V poradnách podle Labusové přibývá maminek malých dětí, které přicházejí řešit tzv. „mateřské vyhoření“. Jsou zoufalé z faktu, že nerozumí pláči svého miminka a nechtějí ho řešit, reagují podrážděně, nebo dokonce agresivně, necítí se vůbec jako dobré mámy. „Pro české ženy, ale i otce může být v tomto ohledu velmi nápomocná nová knížka, kterou právě vydalo nakladatelství Triton. Jmenuje se Moudrost raného dětství a nabízí mnoho praktických způsobů, jak ranou vazbu s dítětem podpořit,“ doporučuje odbornice.

NEZLEHČUJME POPORODNÍ DEPRESI

Ta představuje v České republice stále podceňované téma. Málokterou babičku napadne, jak může čerstvou matku ranit větou typu „máš málo mléka, proto ti brečí“ nebo „dítě by mělo ležet rovně v kočárku, ne být zkroucené v nějakém šátku, zkřivíš mu páteř“. Příběhy maminek, které zažily nesnadný počátek mateřství, v sobě skrývají varování pro všechny členy rodin, do nichž zavítá nový život.

„V různých výzkumech se stále více shromažďují fakta týkající se potřebnosti klidného a láskyplného rozpoložení ženy v počátcích jejího mateřství a důležitosti podmínek, v nichž se utváří vazba mezi matkou a dítětem jako prototyp vazby, jejíž kvalita pro další život rozhoduje o kvalitě vazeb příštích a o vztahu člověka k druhým i k sobě,“ dodává závěrem Labusová.

„Přibývá důkazů, že děti žen vystavených během těhotenství, při porodu nebo v raném věku nepříznivým podmínkám mohou být ohroženy změnami normálního vývoje. Vše je do značné míry i otázkou ochoty začít konečně hledat příčiny neutěšeného stavu, jak ho v naší společnosti v oblasti mezilidských vztahů zaznamenáváme na mnoha rovinách. Takže se nebojte o svých starostech a pocitech - i těch negativních - mluvit. Jinak pomoc nenajdete.“

Článek vyšel v časopise Maminka

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Dnes | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Dnes | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…