MARTINA (48): S manželem jsem jenom kvůli penězům. Bojím se odejít

| Autor: redakce | Rubrika: Láska a vztahy

Zná to spousta žen. Zůstanou s dětmi doma, pak mají vždy jen práci na pár hodin, aby sice něco vydělaly, ale měly čas i na děti. Všechny peníze nosí domů muž. A bere to tak, že to jsou vlastně jeho peníze.

MARTINA (48): S manželem jsem jenom kvůli penězům. Bojím se odejít

Ocitla jsem se v pasti. Nebo mi to tak aspoň připadá. Nevím, jak ze své situace ven. Celý svůj dospělý život jsem v podstatě jen pečovala o rodinu. Vůbec mi to nevadilo, naopak jsem byla šťastná, že nás manžel uživí a že já mám čas rodině uvařit, pohrát si s dětmi, povídat si s nimi.

Bylo mi líto kamarádek, které přilítly z práce, cestou popadly v krámě čerstvé pečivo a pak doma jely druhou šichtu. Nejraději by si zalezly do postele, ale to už se děti dožadovaly pozornosti, pomoci s úkoly, do toho chystaly večeři a když přišel domů manžel, byly většinou úplně mrtvé. Já jsem neměla potřebu hnát se za kariérou, sociální kontakty mi nechyběly, takže jsem si užívala toho, že celá naše rodina je spokojená. Můj manžel to oceňoval a žili jsme si s našimi třemi dětmi pohodový život.

Když děti povyrostly, našla jsem si práci – začala jsem dělat družinářku. Brala jsem si ale jen ranní směny, abych odpoledne byla s dětmi doma. Prázdniny k tomu mi naprosto vyvážily fakt, že vydělávám jen pár korun. Peníze jsem neřešila, měli jsme jich dost anebo tak akorát. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že byt, ve kterém bydlíme, zdědil manžel po babičce a stačil ho zprivatizovat, ještě než jsme se vzali, takže je vlastně jeho.

Neměli jsme společné peníze, tedy manžel mi dával pravidelně velkorysou částku na domácnost, ze které jsem občas i něco ušetřila, a když byl potřeba nějaký jednorázový výdaj, vše bez řečí zaplatil. Vlastně mi vyhovovalo, že se nestarám o složenky, platby za auto, pojištění, prostě že tohle všechno obstarává on.

Jenže po čtyřicítce se naše domácí pohoda nějak zvrtla. Nevím, co se pokazilo. Děti odrostly a už mě nepotřebovaly. Když budu upřímná, musím si přiznat, že jsem asi začala být podrážděnější, přece jen jsem najednou začala mít pocit, že mi něco chybí. Kamarádky, kterým také odrostly děti a přežily období, kdy padaly na ústa, najednou zažívaly úspěch v práci a bylo vidět, že jim to vstřikuje energii do žil.

Já se najednou neměla na co těšit. Akorát tak možná na vnoučata. Pocit podrážděnosti ještě posílila premenopauza a já už asi nebyla ta vždy usměvavá ženská. Ani mě nenapadlo o tom mluvit s mužem, co bych mu taky říkala o tom, že najednou se začínám potit, ubylo mi vlasů a bojím se, že přiberu. Pak už to byla akce a reakce, jednou jsem byla protivná já, podruhé zase manžel, který asi měl najednou pocit, že si vlastně nemáme už tolik co říct, když nám odrostly děti. Neměla jsem svůj vlastní život a co jsem mu měla pořád dokola vyprávět o tom, jak jsem uklízela, prala a vařila. Začali jsme se jeden druhému odcizovat, ale šlo to plíživě, takže jsem to nějak neřešila.

Na manžela také dolehlo stárnutí, cítil, že už nemůže sportovat tolik jako dříve, navíc si podvrkl kotník a bolesti se mu vlekly více jak rok. To ho rozhodilo, byl zvyklý vybít se na kole a na fotbalu s kamarády, a najednou nemohl. Začal být podrážděný, každou chvíli jsme se pohádali, pak jsme spolu nemluvili. A najednou jsme spolu přestali i spát.

Chápu, že po letech se vztahy vyprázdní nebo ti dva si spolu nemají už tolik co říct, ale mně najednou začal manžel vysloveně vadit. Nechtěla jsem s ním být, fyzicky mě odpuzoval. Navrhla jsem rozvod. A v tu chvíli jsem narazila. Manžel je z tradiční rodiny, kde se rozvod bere jako prohra, a i když už to byl chlap v letech, pořád to v něm přetrvávalo. Navíc když jsem rozvod navrhla já, bral to jako urážku své mužské ješitnosti.

Když jsem trvala na tom, že prostě takhle nemůžeme žít dál, řekl mi: „A kam bys jako šla? Byt je můj a nikdy jsi pořádně nepracovala, tak z čeho bys žila?“ A mně klesla čelist. Vůbec mě nenapadlo nad tímhle přemýšlet, tedy myslela jsem si, že prostě prodáme byt a rozdělíme se. Nenapadlo mě, že mě bude brát najednou jako cizí, jako nepřítele a bude se mnou bojovat.

ANKETA: Myslíte, že žena riskuje, když se vzdá vlastní práce?



 

Cítím se zoufale. Je mi skoro padesát a přemýšlím, kam jít. Začala jsem se dívat po práci, ale tím, jak nemám skoro žádné zkušenosti, nikde mě nechtějí. Anebo jen na špatně placenou práci, ze které neutáhnu bydlení. Rodina i kamarádky mi říkají, že bych při rozvodu sice měla něco dostat, ale bojím se, že manžel už si peníze dávno převedl jinam. Tak teď zoufale hledám způsob, jak se postavit na vlastní nohy.

Další články z rubriky

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

Včera | 14 | Romana po rozvodu netoužila po žádném vážném vztahu, tak si našla ženatého milence. Jaký to asi…

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

15. 11. | Také se vždycky divíte, že muži leží u nohou těm největším potvorám? Možná je nejvyšší čas se od…

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

14. 11. | 13 | Simona si na jednu stranu žila život jako v pohádce, na druhou ale nemyslela na budoucnost. Teď…

Ženy prozradily: Jaký je sex během menstruace? Máte se mu vyhýbat?

Ženy prozradily: Jaký je sex během menstruace? Máte se mu vyhýbat?

14. 11. | Sex během menstruace je téma, které se příliš často neřeší. Některé ženy ho běžně provozují, jiné…