Matka mě pořád straší katastrofickými scénáři. Bere mi tak radost ze života

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Říká se, že s přibývajícím věkem se zvýrazňují negativní vlastnosti lidí. Ale možná jsem si u své matky jen dříve nevšímala věcí, které mě teď tak rozčilují. Byla jsem mladší a z ničeho si nedělala hlavu. Teď, když jsem sama mámou, mě ale její negativismus a hororové prognózy neskutečně štvou. Doslova tím ze mě vysává radost ze všeho, co dělám.

Matka mě pořád straší katastrofickými scénáři. Bere mi tak radost ze života

Máma vždycky byla asi moc úzkostlivá. Pamatuji si, že když jsem byla malá, nechtěla mě skoro nikam pouštět. A když už se tak stalo, neobešlo se to bez milionu příkazů, zákazů, rad a doporučení. Tenkrát mi to připadalo normální, protože to bylo běžnou součástí mého života. Navíc já byla odjakživa spíš živé dítě a všechny ty řeči jsem pouštěla jedním uchem tam, druhým ven.

„Mami, nestraš zase,“ říkala jsem jí pak s úsměvem v pubertě, když dokola hrozila vztyčeným prstem. „To už trochu přeháníš,“ namítala jsem jindy, když se pouhé rande v kině v jejích očích měnilo pomalu ve válečnou výpravu s nepředvídatelným koncem.

„Musela jsem si vzít kozlíkové kapky,“ stěžovala si mi o pár let později pravidelně do telefonu, když se mi hned napoprvé nedovolala. Telefon prý mám mít neustále u sebe, jinak se bojí, že se mi něco stalo. Záležitosti jako to, že taky chodím na záchod, do sprchy, zrovna sportuji nebo taky někdy spím, vůbec nebrala v potaz.

Tátova smrt její úzkost prohloubila

Všechno to ale dřív bylo spíš úsměvné a snesitelné. Pak se ale tenhle mámin rys začal nenápadně prohlubovat a přímo obsese dosáhl ve chvíli, kdy nečekaně umřel táta na infarkt. Po tichém období, kdy byla příliš zaměstnána smutkem, se trochu vzpamatovala a veškerou pozornost zaměřila na mě.

„Tady vidíš, že nikdy nevíš, co se může stát,“ opakovala mi při každé příležitosti. „A ty si svojí lehkomyslností vůbec nevážíš života, riskuješ, jako by ti bylo všechno jedno,“ lamentovala.

Ovšem podle ní bylo rizikem to, že jdu na procházku do lesa (nachladneš, spadne na tebe strom, někdo tě znásilní), že sportuju (něco si uděláš), že řídím auto (zabiješ se), že chodím na rande (kdoví co je to zač, určitě tě jen využije a opustí), že chodím do práce! (určitě tě tam do něčeho namočí a pak to za ně odneseš, víš, jak to chodí) nebo že jedu na dovolenou (kdoví co tam chytneš, jak můžeš být tak nezodpovědná).

Trpělivě jsem reagovala. „Mami, právě proto, že nikdy nevím, co se může stát, si chci život užívat, co kdyby to byl můj poslední den. Nemůžeš si pořád říkat, že se něco stane, to bys nikdy nevyšla z bytu - a co je to potom za život?“

Ale nedala – a nedá – si říct. Před třemi lety jsem se vdala, samozřejmě se to neobešlo bez katastrofických předpovědí, a před rokem se nám narodila holčička. Už když jsem byla těhotná, navrhla jsem, aby se máma přistěhovala na čas k nám. Manžel je pracovně často pryč a sám uvítal, že se mnou někdo bude, až se malá narodí. A chtěla jsem mít mámu u sebe.

Jenže to jsem netušila, co si tím způsobím! Naše soužití by vlastně bylo v pořádku, kdyby nebylo těch jejích věčných řečí. Máma sice nedělá nic za mými zády, respektuje, že domácnost vedu já, a pomáhá jen, pokud ji výslovně poprosím, o to víc ale MLUVÍ.

Začínám být stejná jako ona

Svůj den prakticky tráví jen tím, že je neustále se mnou a každou větu začíná slovy „Nechci ti do toho mluvit, ale…“ a následuje výčet všeho možného, co se může stát a jak je nebezpečné to, co zrovna dělám. Vzhledem k jejím chmurným vizím bychom já i moje dcera měly být už nejmíň stokrát po smrti nebo minimálně zmrzačené. Všechno je špatně. Od jídla přes procházky s kočárkem po parku až po scházení s kamarádkami.

Snažila jsem se její řeči ignorovat, ale uvědomuji si, že na mě mají vliv, ať se bráním, jak chci. Když jsem sama a něco dělám, bezděky přemýšlím, co by k tomu měla máma za komentář a jestli opravdu neriskuji. Byla jsem rozhodnutá být normální mámou, která své dítě ani nezanedbává, ani přehnaně nerozmazluje. Ale postupně se ze mě stává stejně úzkostlivá neurotická matka, jako mám sama.

Neskutečně mě to štve, ale nějak tomu nedovedu čelit. Říkám si, jestli je to vliv matčiny přítomnosti, anebo jsem po ní tohle zdědila a projevuje se to až teď? Je mi jasné, že kdybychom nebydlely společně, asi by to bylo lepší. Ale vůbec si neumím představit, že bych ji teď najednou vystěhovala jen proto, že se věčně bojí a brblá.

Zároveň ale cítím, jak ta negativní atmosféra, kterou máma vytváří, pohlcuje celou domácnost. Úplně mě to dusí a to se pak přenáší i na dceru a na manžela.

Šárka, 32 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Dnes | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Dnes | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…