Moje matka nikdy nebyla taková ta správná máma, jakou by si každé dítě přálo. Byla paní dokonalá, která nikdy neudělá chybu. Já jsem v jejích očích naopak dělala chyb moc, a to se nezměnilo ani teď, když jsem dospělá a mám vlastní rodinu. Podle matky jsem prostě pořád nula.
Možná za to máma taky nemůže. Zřejmě prostě převzala totéž chování, jakého se v dětství od své matky dočkala ona. Babičku si pamatuju už jen matně, ale vždycky jsem se jí bála, byla hrozně přísná a připadalo mi, že je na mámu i zlá. Hiistorie se opakuje.
Jako malá jsem nikdy neudělala nic dobře. Od chvíle, co jsem to začala vnímat, si pamatuji jen příkazy, rozkazy, kontrolu jejich vykonání a následnou kritiku a výčet všeho, co bylo špatně. A že toho bylo!
Nikdy jsem si pořádně neuklidila pokojíček, neuměla jsem se obléknout, učesat. Pak jsem začala chodit do školy - a to teprve bylo námětů ke kritice! I kdybych nosila jen samé jedničky, nestačilo by to, máma si vždycky něco našla. A já bohužel naprostá jedničkářka nebyla, takže o to to bylo horší.
Až v pubertě jsem si začala říkat, jestli je to tak v pořádku. Mámy mých kamarádek totiž byly úplně jiné. Své dcery podporovaly a nebály se je před lidmi pochválit a podpořit. Moje máma to dělala přesně opačně - s oblibou mě před ostatními shazovala. Mluvila o mně zásadně jako o "tom našem teleti". A když už ji jednou kamarádčina maminka upozornila, jestli na mě není moc přísná, odpověděla, že s ní se taky nikdo nemazlil a jedině tak to můžu někam dotáhnout.
Nechápala, že si mě vůbec někdo chce vzít
"Díky" mamince jsem měla nulové sebevědomí a bez něj jde dneska všechno těžko. Když jsem se dostala na vysokou, na čas jsem si trochu vydechla, protože jsem byla z jejího dosahu. Ale každá návštěva doma byla ve stejném duchu - ať jsem hlásila jakýkoli úspěch, pokaždé si našla něco, jak ho snížit.
Totéž se dělo i na téma vztahů. Kdykoli jsem s někým chodila, máma nad dotyčným hned pohrdavě mávla rukou. S dovětkem, že ale můžu být ráda, že o mě aspoň někdo stojí. Nakonec jsem jí své partnery přestala představovat, byly z toho jen trapné okamžiky.
Pak jsem potkala Martina. Úspěšného právníka, přitom ale fajn chlapa s charakterem. A moc pěkného k tomu. Když mě po roce a půl požádal o ruku, bylo na čase ho s mámou seznámit. Konečně někdo, kdo se jí líbil! Myslíte, že projevila nějakou radost z mého štěstí? Kdepak, jen utrousila, že nechápe, co na mně vidí a že je zvědavá, jak dlouho spolu vydržíme. Tehdy poprvé jsem sebrala odvahu a řekla jí, že pokud se na to dívá takhle, možná by na naši svatbu ani neměla chodit.
Vnoučka má ráda, ale já dělám všechno špatně
To se ale samozřejmě nestalo, máma se na svatbu vypravila - taková příležitost ke kritice přece hned tak nebude! Ale zvládli jsme to a brzy přišlo ještě větší štěstí. Narodil se nám malý Martínek. Jestli jsem si myslela, že první vnouče třeba mámu trochu "polidští" a náš vztah se zlepší, byla jsem naivní. Dítě je pro ni další munice k věčné kritice. Je to smutné. Naštěstí tchýně je skvělá ženská, chová se spíš, jako by byla moje máma. A naopak vlastní matka připomíná tu nejpříšernější tchýni!
Všechno ve výchově samozřejmě dělám špatně. Malého ale opravdu zbožňuje, v tom se mojí babičce nepodobá. Jenže k čemu mi to je, když při každé návštěvě má desítky kritických poznámek. Jednou už jsem se neudržela a řekla jí, že pokud přikládá výchově takovou váhu a já jsem podle ní tak špatná, tak to zřejmě bude následek její výchovy. Tehdy se mi ji podařilo na chvíli umlčet a měla jsem z toho opravdu radost. Ale dlouho to nevydrželo.
Mrzí mě, že mám takovou mámu. Ráda bych, aby byla laskavější. Nechápu, proč má potřebu mě pořád kritizovat a srážet. Jenže mně je dvaatřicet a jí 60. Tady už je asi na jakoukoli změnu pozdě, ona jiná prostě nebude...
Michaela, 32 let