Matka mi kdysi ublížila. Teď chce, abych se o ni starala

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Kdosi moudrý řekl, že lidé mohou – a měli by – odpouštět, ale neměli by zapomínat. Přesně o totéž jsem se velkou část svého života snažila. Tedy odpustit vlastní matce, ale zároveň nezapomenout, co mi udělala, abych se stejné chyby vyvarovala u svých dětí. Jenže teď je matka stará a nemocná a chce, abych se o ni postarala. A já si uvědomila, že se přes dávnou křivdu nedokážu přenést.

Matka mi kdysi ublížila. Teď chce, abych se o ni starala

Moje matka vždycky byla autoritativní osobnost, to jsme já i sestra vnímaly odmalička. Vyrůstaly jsme v době normalizace, kdy moc možností nebylo, ale i tak do nás promítala svou ctižádost a chtěla, abychom v rámci možností udělaly nějakou kariéru. Její přístup naštěstí vyvažoval táta, který říkával, ať děláme cokoli, hlavně ať jsme šťastné.

Jenže táta se zabil při autonehodě, když mi bylo osmnáct, a svého nejbližšího člověka v době dospívání jsem ztratila. Sestra s mámou se k sobě přimkly a já si najednou připadala úplně sama. Jitka na rozdíl ode mě matčinu ctižádost podědila a měly k sobě blízko. Já se jim naopak čím dál víc vzdalovala.

Po maturitě začala Jitka studovat ekonomii, což v té době bylo opravdu něco. Já šla dva roky po ní sice taky na vysokou školu, ale byl to „jen blbý peďák“, jak se matka vyjádřila. Nezajímalo ji, že miluju děti a chci se jim věnovat, pro ni to prostě nebylo dost dobré. Přitom v té době byla jednou z mála, ne-li jedinou ve městě, kdo mohl říct, že obě děti studují vysokou školu.

Mým snem bylo odejít s mou láskou

Jitce to netrvalo dlouho a seznámila se přes školní aktivity s mladým nadějným ekonomem, který na tehdejší dobu vydělával neuvěřitelné peníze a zastával dost významné postavení. Matka byla v sedmém nebi, obzvlášť poté, co sestra zdárně dostudovala a za Radka se provdala. Jako jedni z mála mohli cestovat do zahraničí. Že kvůli tomu byla nutná Radkova účast ve straně, už se doma moc neřešilo.

Já si mezitím poklidně studovala a nikdo se o mě moc nezajímal. Nevěděli, že jsem se až po uši zamilovala do učitele, který na fakultě učil angličtinu a němčinu. Vlastně to bylo fajn – doma se o mě nikdo nezajímal a já nemusela nic vysvětlovat.

Vojta byl pravý opak sestřina Radka. Zarytý antikomunista, nadšený pro všechno západní. Na fakultě se držel zuby nehty, vyhazov nad ním visel v jednom kuse. Po dvou letech jsme začali uvažovat, že se vezmeme. Místo toho Vojta přišel s jiným nápadem. Rozhodl se emigrovat a chtěl, abych odešla s ním.

Nejprve jsem se vyděsila, podvědomě mi přišlo nemožné něco takového udělat, jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi ta myšlenka začala připadat úžasná. Co tady, kde nikoho nezajímám a žádný skvělý život nás tu asi čekat nebude? Myslela jsem si, že se naučím jazyk a děti ve školce budu moct hlídat kdekoli.

Začali jsme pomalu spřádat praktické plány. Vojtu by zřejmě na nějakou školní stáž pustili – a já jako švagrová zapáleného straníka jsem mohla mít výjezd taky celkem bez problémů. Jenže jsem udělala zásadní chybu – svěřila jsem se matce. Myslela jsem, že ze mě bude mít radost, že ocení, že se tady nechci zakopat a jdu hledat světlou budoucnost jinam. Navíc s milovaným mužem.

Obětovala jsem vlastní štěstí pro rodinu

Její reakce ale byla neuvěřitelná. „Cože? To nemyslíš vážně?! Na to okamžitě zapomeneš, v žádném případě, nikam nepojedeš. Víš, co by to znamenalo? Zničila bys Radkovi celou kariéru. Švagrová emigrantka? Nikdy! Vyhodili by ho ze strany, z práce, Jitku taky. Kdo by se o nás staral? Kdo myslíš, že nás jednou bude živit? Opovaž se!“ křičela na mě jako ještě nikdy.

Zůstala jsem celá zkoprnělá. Tohle mě vůbec nenapadlo. V první chvíli jsem začala chabě protestovat, jenže matčina autorita nade mnou bohužel měla obrovskou moc. Nedokázala jsem jí vzdorovat. V dalších dnech mě sledovala jako ostříž, najednou ji začalo zajímat, co dělám, kam jdu, s kým, až jsem se z toho psychicky zhroutila a všechno Vojtovi řekla.

Byl v šoku, přemlouval mě, ať matčiny příkazy ignoruju a odejdu s ním. Ale já byla příliš zbabělá, příliš hodná, a tak jsem zůstala. Vojtovi jsem s pláčem dala požehnání, ať odejde beze mě a je šťastný – a on to nakonec udělal. Matka mi k tomu řekla jediné: „Kdybys odešla, už bys nebyla moje dcera.“

Že jsem obětovala vlastní štěstí pro kariéru někoho jiného, že jí víc záleželo na vlastním pohodlí než lásce dcery, mě hluboko ranilo. I proto jsem si řekla, že se vdám za prvního, který se objeví, protože už je to stejně jedno. A tak jsem si půl roku nato vzala muže, kterého jsem znala dva měsíce. Pro matku samozřejmě nebyl dost dobrý, a kdybych tenkrát jen trochu myslela, nikdy bych si ho nevzala.

Netrvalo dlouho a vyklubal se z něj alkoholik, který nešel pro ránu daleko. Díky němu mám ale dvě krásné, skvělé děti, které mi celý život dělají radost. A před několika lety jsme se konečně rozvedli. Přesto jsem nikdy nebyla úplně šťastná. Celá ta léta jsem čas od času přemýšlela, jak by můj život vypadal, kdybych se tehdy rozhodla jinak. S matkou jsme se vídaly sporadicky, bydleli jsme v jiném městě a při vánočních návštěvách jsem viděla, že o mou přítomnost ani nijak nestojí. A já zas o její věčnou kritiku na moji adresu.

Mám se starat o někoho, kdo mi ublížil?

Vše se změnilo až nedávno. Radek hned po revoluci převlékl kabát a s Jitkou odešli do Německa, kde žijí doteď. Stará matka na Moravě byla postupně tím posledním, kdo je zajímal. Jenže mámě je teď 80, nedávno prodělala slabou mrtvici a najednou potřebuje pomoc. A na koho si vzpomněla? Samozřejmě na mě.

„Sama to nezvládám. Potřebuju, aby ses o mě starala,“ řekla mi nekompromisně do telefonu. Nejsem nijak přecitlivělá, ale slovo „prosím“ by tady asi bylo na místě. Svědomí mi ale nedovolilo, a tak jsem matku vzala k sobě.

Jenže od té doby žiju peklo. Neřekla bych to do sebe, ale zjišťuju, že péči o ni prostě psychicky nezvládám. Dokud jsme žily každá jinde a viděli se jednou do roka, dokázala jsem starou křivdu v sobě nějak udusit. Ale teď všechny vzpomínky a pocity ožily, jako by to bylo včera. Při každém pohledu na matku si vzpomenu na to, co mi provedla, a v tu chvíli ji nesnáším. Starat se o ni se mi příčí. Říkám si, že přece není moje povinnost to dělat. Nejsme milující matka a dcera, jsme dvě cizí ženy, které spolu trpí v jednom domě.

Volala jsem i Jitce, ale můj návrh, aby si ji vzali k sobě, okamžitě odmítla, ani mi nedala prostor. Nejradši bych mámu dala do nějakého domova, třeba i luxusního, klidně bych jí tu péči platila, jen abych s ní nemusela být. Většina mě asi odsoudí a zřejmě bych se, kdybych na sebe koukala očima někoho jiného, taky viděla jako zlá a bezcitná. Ale copak se to nedá aspoň trochu pochopit?

Marta, 55 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…