Řada z vás mě asi odsoudí – současného partnera jsem přebrala jiné ženě. Ona o tom nevěděla, dodnes si myslí, že v jejich rozchodu nikdo třetí nebyl. Mně se můj čin vrací v tom, že partner je pořád jednou nohou u ní a jednou u mě a nedokáže se rozhodnout. Miluji ho, ale připadá mi, že už o něj bojuji příliš dlouho. Nevím, jestli to má ještě smysl.
Nový kolega byl přesně můj typ
Kdyby se mně samotné ve vztazích tolikrát nestalo to, co se stalo, asi bych nebyla později sama tak nekompromisní. Jenže já prakticky ve všech zažila totéž – buď nevěry, nebo rovnou odchod partnera k jiné ženě. Nedokážu zpětně posoudit, jestli bylo se mnou tak k nevydržení, nebo jsem si jen vybírala špatné typy.
Každopádně jsem si po mnoha hořkých zkušenostech dala plánovaně od mužů pauzu, rozhodnutá, že nový vztah navážu až ve chvíli, kdy si budu jistá, že jsem na to stoprocentně připravená a že ten muž stojí za to. Nemohla jsem tušit, že ten, do koho se zamiluju, bude zrovna zadaný.
Dlouho jsem to ani nevěděla. Když k nám do práce nastoupil nový kolega, byla jsem prostě jen unesená jeho zevnějškem. Štěpán nebyl žádný prvoplánový hezoun, jiným holkám ve firmě se asi ani nijak extra nelíbil (jedině dobře!), ale z mého pohledu to byl přesně můj typ. Na první pohled nenápadný, na druhý s uhrančivým pohledem a trochu tajuplný.
Moc toho nenamluvil, ale když už něco řekl, bylo to buď hodně vtipné, nebo hodně chytré. Nejdřív se mi jen líbil, pak mi začal být opravdu hodně sympatický a po několik týdnech jsem zjistila, že se do něj začínám zamilovávat. Předtím jsem nic takového nezažila – obvykle jsem šla na rande s kluky, kteří mě někde oslovili, a pak z toho buď byl vztah, nebo ne. Teď to bylo přesně naopak. Okouzlil mě a vůbec o tom nevěděl.
Až na vánočním večírku, kam si zaměstnanci mohli přivést i své partnery, jsem zjistila, že je zadaný. V tu dobu jsme se už docela dost kamarádili – nebo přinejmenším se spolu v rámci firmy bavili nejvíc ze všech a opravdu si rozuměli. O přítelkyni se nikdy nezmínil a já si nevím, proč myslela, že když mi o ní neřekl, tak žádnou nemá. Ale proč by se mi měl svěřovat?
Jak se vyvíjel Míši příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Rozhodla jsem se, že o něj zabojuji
Paradoxně teprve ve chvíli, kdy jsem viděla, jak ho objímá jiná žena, mi naplno došlo, jak moc bych o něj stála, a bylo mi z toho dost smutno. Přes Vánoce jsem byla v lehké depresi a pak se najednou rozhodla, že to aspoň zkusím. Nebyla to manželka, „jen“ přítelkyně, nikde nebylo řečeno, že spolu budou navždy. Proč by nemohl být stejně šťastný se mnou?
A tak jsem do toho šla po hlavě. Ne že bych Štěpána okatě balila, jen jsem se mu snažila předvést v tom nejlepší světle – co do vzhledu i tím, jaká jsem byla. Sváděla jsem ho nenápadně, v náznacích, aby si nebyl jistý, jestli je to opravdu tak, jak to vypadá, ale aby na mě musel pořád myslet. Neříkám, že jsem v tomhle přebornice, ale měla jsem pravdu v tom, že jsme na sebe byli naladění a jiskřilo to mezi námi. Takže na moje chování přišla z jeho strany reakce, viděla jsem, že už se na mě dívá jinak než jen jako na přátelskou kolegyni z práce.
Přesto jsem nejdřív netlačila na pilu a trvalo ještě čtvrt roku, než se něco odehrálo. Pozvala jsem ho po práci na skleničku pod průhlednou záminkou, že chci probrat něco pracovního. I on musel vědět, že o práci tu nejde a už to, že přijal, byl dobrý signál. Ze skleničky bylo několik dalších, po nich mě doprovodil domů, před domem jsme se líbali dlouhé minuty jak dva puberťáci a nahoru nešel jen proto, že už bylo opravdu plno hodin.
Poprvé jsme se milovali v práci! Týden na to, když už skoro všichni odešli domů, jsme se na sebe vrhli na pánských záchodcích. Dala jsem si záležet, aby na to hlavně on nezapomněl, ale pravdou je, že tak úžasný sex jsem snad nikdy nezažila. Dokonale jsme si rozuměli, ve všem si vyhověli a já měla co dělat, abych vydržela zůstat potichu a nekřičela na celé kolo.
Následovaly týdny nejistoty. Štěpán byl lapený, to jsem věděla, sám mi to i řekl. Ale bojoval se sebou, nevěděl, jestli má od přítelkyně opravdu odejít, pochyboval. Schválně jsem na něj netlačila, jen se chovala tak, aby mě měl plnou hlavu. A nakonec jsem zvítězila – aspoň jsem si to myslela. S Klárou se rozešel. Neřekl jí ovšem, že kvůli mně.
Pokračování 3 / 4
První měsíce byly úžasné, než začal pochybovat
Následovalo několik pro mě úžasných měsíců. Byli jsme oba zamilovaní, trávili spolu každou chvíli, spoustu času trávili v posteli, byla jsem opravdu šťastná. Jenže s postupem času Štěpán najednou začal pochybovat, jestli udělal dobře. Nevím, čím jsem to způsobila, chovala jsem se pořád stejně. Možná už jen opadla ta prvotní zamilovanost, nastupoval všednější vztah. Možná ho dostihly výčitky svědomí.
Výsledkem bylo, že se s Klárou začal zase scházet. Byla pořád sama a on prý chtěl jen vědět, jak se jí daří. Netušila jsem to, zjistila jsem to až náhodou po docela dlouhé době. Udělala jsem tehdy šílenou scénu, což byla asi chyba. Najednou mi začal vyčítat, že jsem ho „zblbla“ a že kdyby nebylo mě, s Klárou by byl dodnes, že mu s ní vůbec nic nechybělo.
Nevěděla jsem, jak reagovat, panovalo mezi námi dusno a nakonec jsme se rozešli. Ale za tři týdny zazvonil u dveří s prosíkem a omluvami, že to byla chyba, že miluje mě. Mezitím se ovšem s Klárou stačil vyspat. Nic víc mezi nimi nebylo, nevrátil se k ní, ale i tak mě to dost zasáhlo. Jenže jsem nevěděla, co dělat, o Štěpána jsem moc stála, a tak jsem se rozhodla to neřešit, vzít ho zpátky a doufat, že všechno bude jako dřív.
Pár měsíců bylo a pak se situace opakovala. A s pravidelnými intervaly opakuje dodnes. Když je náš vztah v pohodě a bez mráčků, jsme oba šťastní a nic nám nechybí. Ale pak stačí, abychom se kvůli něčemu pohádali – jenže kdo se občas nepohádá? – a na Štěpána přijde období pochybností, které řeší tak, že utíká ke Kláře.
Pokračování 4 / 4
Stojím o něj, ale už jsem ze všeho vyčerpaná
Ta je pořád sama, evidentně Štěpána miluje a stačí jí, že se s ní pár týdnů schází a spí s ní. Jestli můžu věřit jeho tvrzení, tak ona vůbec neví, že někoho má. Nebydlíme spolu, i když už to k tomu dlouho směřovalo, a protože ona studuje, bývá ve městě jen během víkendů. Když jsem ji jednou potkala na ulici, bylo vidět, že jsem pro ni opravdu cizí člověk, kterého vůbec nezná, kdežto já na ni zírala na celé kolo.
Celé to trvá už víc než rok a já jsem z toho vyčerpaná. Štěpána opravdu miluju, s nikým jsem si nikdy tak nerozuměla, dlouho jsem si myslela, že má smysl o něj bojovat, že za to stojí. To si myslím pořád, jen začínám už nějak pochybovat, jestli mám šanci ten boj vyhrát. Nevím, v čem je Klára lepší než já, když jsem se ho ptala, nedokázal mi říct nic jiného než to, že se znají dlouho a vědí o sobě všechno. A že mě sice miluje, ale s ní ho pořád něco pojí, že kdyby se rozešli „normálně“, tak by to bylo jiné, ale takhle má pořád pocit, že je to nedořešené.
Nenašla jsem dosud odvahu říct mu nekompromisní „Buď ona, nebo já“, samozřejmě ze strachu, že by si vybral ji. Takhle pořád bojuji jen tím, že se snažím být pro něj co nejlepší, a doufám, že se konečně rozhodne. Jenže už mi dochází síla, nevím, co ještě víc můžu udělat, a čím jsem rezignovanější, tím méně atraktivní pro něj budu.
Kdyby to byl ženatý chlap a pořád takhle lavíroval mezi mnou a manželkou, vzdala bych to už dávno, vím, jak takové příběhy dopadají. Tady mi pořád připadá, že jsou síly vyrovnané a že je jen na mně, jak zvrátit štěstí na svoji stranu. Ale už mi nápady docházejí.