Tak se jí to konečně povedlo! Moje tchyně mě nesnáší od samého počátku. Rozmluvit svému synovi svatbu se jí sice nepodařilo, ale nevzdala se a naše manželství se snažila celou dobu rozvrátit. Intrikovala tak dlouho, až můj muž podlehl a podal žádost o rozvod.
1. Už od začátku to mezi budoucí tchyní a mnou skřípalo
Že to mezi námi asi nebude úplně ono, jsem poznala už při prvním setkání. To jsem s Radkem chodila asi půl roku. Myslela jsem, že ji poznám dřív, ale připadalo mi, že se tomu on docela vyhýbá. Ne že bych byla tak žhavá seznámit se s potenciální tchyní, ale vždycky jsem seznámení s rodinou partnera brala jako důkaz toho, že vztah myslí vážně.
Když jsme se konečně poznaly, došlo mi, proč to tak dlouho trvalo. Radek se našeho setkání asi bál - už svou mámu znal. A stejně tak soukromě tipuju, že ona setkání odkládala, jak nejdéle to šlo. Jenže pak už to bylo prostě trapné, koneckonců bydlíme všichni v jednom městě.
Sešli jsme se v jedné lepší restauraci - ne, na oběd jsem pozvána nebyla. A Irena mi od první vteřiny dávala najevo, že ona tady vůbec být nechce a já ji prostě nezajímám. Přestavování přešla, jak nejrychleji to šlo, a pak se okatě věnovala jen a jen Radkovi. Ten se snažil, seč mohl, vychvaloval mě, snažil se mě zatáhnout do konverzace, ale moc se mu to nedařilo.
Můj ženský radar brzy vycítil, že je něco špatně, a protože bohužel umění nezávazné společenské konverzace moc neovládám, seděla jsem u stolu nakonec potichu a ani se nesnažila atmosféru nějak vylepšit. Rozloučení bylo stejně chladné - a pak jsem Irenu další půl rok vůbec neviděla.
- Jak se vyvíjel Míšin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Svatba se i přes její odpor konala
"S mámou je to složitý. Táta brzo umřel, nikdy už se nevdala a má jenom mě. Tak je taková opatrná a nechce si hned každou mou přítelkyni pustit k tělu," snažil se mi Radek vysvětlit. Někdy vzadu v mozku se mi rozsvítil varovný signál, ale byla jsem do něj příliš zamilovaná, než abych si tehdy s tchýní nějak víc lámala hlavu.
Znovu jsme se potkaly až na Vánoce. Hodně jsem se snažila, vybrala jsem jí hezký dárek, ale zase špatně. Zkritizovala ho a mně navíc nedala nic. Ne že bych něco chtěla, jen mě to utvrdilo v tom, že z nás dvě asi kamarádky hned tak nebudou.
V dalším roce mého chození s Radkem jsem Irenu viděla několikrát. Sestěhovali jsme se totiž. Viděla jsem na ní, že jí to není po chuti, ale Radek tenkrát působil docela odhodlaně a dost mě proti ní bránil. Takže na čas vzala zpátečku a tvářila se na oko mile. I já jsem jí to chvíli uvěřila!
Příští Vánoce mě Radek požádal o ruku. Irena nic netušila, a když jsme jí to při svátečním obědě oznámili, připadalo mi, že se zadusí soustem, které měla právě v ústech. Chvíli se snažila přetvařovat, že je to dobrá zpráva, ale zatímco Radek jí na to skočil, já ani na vteřinu. Natož když jsem pak odešla na toaletu a slyšela, jak se do něj okamžitě pustila, že se snad zbláznil.
Svatba se ale nakonec konala. A tchyně se na ni dokonce dostavila a chovala se mile. Že je to opět jen přetvářka, mi dokázala hned druhý den, kdy jsme poprvé od obřadu zůstaly chvíli samy: "Nemysli si, že jsi vyhrála. Radek si tě vůbec neměl brát, nejsi pro něj dost dobrá, jenom se na něm přiživuješ. Zatím to nepochopil, dělá chybu. Ale jednou na to přijde!" řekla mi bez obalu a já měla co dělat, abych se před ní nerozbrečela.
Pokračování 3 / 4
3. Odmítla jsem se s ní vídat, to byla chyba
Při každém dalším setkání na mě byla tak hrubá, až jsem manželovi nakonec řekla, že s jeho matkou prostě nevycházím a ať se nezlobí, ale že bude lepší, když se s ní bude scházet sám. Že mi to vůbec nevadí, ale ať mě z toho vynechá. Dost jsme se tenkrát pohádali. Radek to nemohl pochopit, pořád mi opakoval, že mámě křivdím a že taková vůbec není. Tehdy poprvé jsem pocítila strach, že možná bojuju předem prohranou bitvu.
A zpětně vím, že byla chyba umožnit mu, aby s ní trávil tolik času sám. Protože přesně toho chtěla tchýně svým chováním dosáhnout - být s Radkem o samotě a postupně mu do hlavy zasévat další a další pochybnosti o mně. Šla na to fikaně. Věděla, co jsou moje slabiny, a neváhala jich využít.
Vyvářela Radkovi, protože mně vaření moc nejde. Podivovala se, jak to, že nemluvím s vlastním bratrem (že ublížil mým rodičům, to jí bylo fuk). Moje práce jí připadala taky nějaká podezřelá (která slušná ženská pracuje mezi samými chlapy? Přitom jsem asistentka v autoservisu). A především - namlouvala mu, že jsem si ho vzala jen pro peníze, že ho vlastně nemiluju. Protože kdyby ano, dávno už bych mu přece dala dítě.
Ano, Radek má docela hodně peněz, na české poměry nadprůměr. Hodně zdědil po tátovi a navíc pracuje v perspektivním oboru. Ale kvůli tomu jsem si ho opravdu nebrala, navíc jsem to až do svatby ani nevěděla.
A dítě - nikdo si ho nepřál víc než já! Klidně bych otěhotněla už před svatbou, tu jsem k tomu nepotřebovala. A po ní jsme se založením rodiny počítali, Radek se také nemohl dočkat. Jenže zkuste si otěhotnět v tom stresu, který s tchyní zažíváte. S jejími uštěpačnými pohledy a poznámkami, že z jalovice tele nikdy nebude. Samozřejmě pronášenými tak, abych se nemohla bránit.
Pokračování 4 / 4
4. Vlastně jsem ráda, že to končí rozvodem
Můj muž se postupně nechal nahlodat. Po každé návštěvě tchyně přišel domů nabručený a choval se ke mně jinak, než když jsme byli pár dnů jen spolu sami. Kladl mi samé divné otázky, bylo vidět, že mu do hlavy zas vtloukala všechno možné. Bohužel jsem nenašla způsob, jak se tomu bránit. Ze začátku jsem se trpělivě snažila mu každou otázku zodpovědět, trpělivě vyvracet všechny pomluvy a přitom na tchyni nijak nenasazovat a snažit se zůstat neutrální.
Jenže postupně se mi to dařilo čím dál hůř, až jsem se občas neudržela a řekla o ní něco nehezkého. Kdo by na to taky měl pořád nervy! Pro manžela to pak byla voda na jeho mlýn, hned mi pak vmetl něco jako "no vidíš, tak ona má nakonec pravdu, že nejsi tak hodná, jak vypadáš." Nakonec už jsem se jen smála, ale pořád mi nedocházelo, jak je to vážné.
Až dokud manžel před dvěma měsíci nevyrukoval s tím, že je konec a že se chce rozvést. Byla jsem v šoku a v první chvíli jsem měla chuť se rozjet za tchyní a snad ji fyzicky napadnout, tak nepříčetná jsem byla! Jenže pak jsem si uvědomila strašně smutnou věc: Vždyť já už o svého muže ani bojovat nechtěla. Tím, jak se nechal ovlivnit, jak při mně nestál, jak se z normálního chlapa stal maminčin podpantoflák (možná jím byl vždycky a já to jen neviděla), u mě tak klesl, že jsem si ho přestala vážit a s tím zmizela i láska.
Ne, nejsem ráda, že se chce rozvést. Považuji to za své selhání, nebyla jsem pro něj tak dobrá, abych měla v jeho životě větší váhu než intrikánská matka. Ale svým způsobem se mi ulevilo. Aspoň už bude po všem. Děti nemáme a já mám ještě čas najít si někoho, kdo si mě bude vážit a bude věřit tomu, co mu říkám, ne nějakým pomluvám. Když jsem manželovi s klidným výrazem odpověděla, že to bude nejlepší, na chvíli vypadal zaskočeně. Asi čekal větší odpor. "Víš, vzala jsem si tebe, ale rozvádět se budu s tvou matkou," pověděla jsem mu.
Odstěhoval se k ní a než nás rozvedou, zůstávám ve společném bytě, který jediný musíme nějak vypořádat. Už se nemůžu dočkat, až bude všechno za mnou a já budu moct tuhle šílenou životní kapitolu konečně uzavřít.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
