Co se nejpravděpodobněji stane, když svému partnerovi řeknete: „Miláčku, musíme si promluvit o našem vztahu“?
a) Partner začne být nerudný a podrážděný.
b) Partner má najednou neodkladnou práci ve vedlejší místnosti, ve sklepě nebo v garáži.
c) Partner dělá, že neslyší, a vpíjí se pohledem do
televizní obrazovky.
d) Partner odchází do baru.
e) Partner se celý rozzáří a reaguje slovy: „Rozhodně! Nemůžu se dočkat, až si popovídáme a důkladně probereme všechny své pocity!“ Pokud jste zvolila odpověď e), už nemusíte číst dál. Tento článek se vás netýká. Ve všech ostatních případech pravděpodobně již víte, že když se s těmi nejlepšími úmysly pokusíte rozebírat váš vztah, skončí to hůř, než to začalo. Hádkou, křikem, výčitkami, pláčem, vzájemným obviňováním nebo odchodem do hospody a návratem ve čtyři ráno. „Miláčku, musíme si promluvit“ jsou čtyři slova, kterých se muži obávají možná nejvíc na světě.
„Vztahový mýtus číslo jedna zní, že mluvení pomáhá. Ve skutečnosti se kvůli němu mnohem častěji všechno jen zhorší,“ říká psycholožka Patricia Love, autorka knihy Hot Monogamy. A není to tím, že by muži schválně všechno sabotovali svou neochotou komunikovat. Podstata problému tkví v tom, že ženy se díky mluvení o pocitech cítí lépe, kdežto muži právě naopak. Takže pokud si mají spolu „promluvit“, výsledkem je, že budou oba nespokojeni.
VDANÁ, ALE SAMA
„Jsem sice vdaná, ale k čemu mi to je, když si pořád připadám sama? Jsem stejně osamělá, jako kdybych byla single, ale přitom mám omezení jako vdaná žena. Nemůžu jít na rande s někým cizím, ale Tomáš se mnou doma skoro nemluví,“ říká moje kamarádka Marika. Vyzkoušela přitom už skoro všechno. Návody z nejrůznějších vztahových příruček a časopisů. Workshopy a semináře, na nichž měli psát své pocity na papírky. Cvičení na obnovení intimity (která její manžel úspěšně sabotoval s výjimkou těch částí, ve kterých šlo o sex). Dokonce Tomáše přesvědčila, aby šli na párovou terapii, ale po prvním sezení jí oznámil, že tam byl naposled: „Mohl jsem tušit předem, že se tam dozvím akorát to, že za všechno můžu já.“
Jde o to, že všechny zmíněné způsoby zlepšování vztahu jsou postavené na zlepšování komunikace. Tedy na mluvení o vzájemných pocitech. „Mluvení o pocitech způsobuje mužům doslova fyzické nepohodlí,“ píše terapeut Steven Stosny ve své knize How to Improve Your Marriage Without Talking About It. „Jsou-li nuceni k hovoru o tom, co on a jejich partnerka cítí, zvyšuje se jim hladina stresového hormonu kortizolu, dochází k překrvení svalů, jejich tělo je připraveno reagovat útokem nebo útěkem.“ A přesně to také dělají. Útok mívá obvykle podobu podrážděného výpadu: „Tobě není nic dost dobrý.“ – „Jsi přesně jako tvoje matka.“ – „Jdi se léčit, ty hysterko.“ Útěk může vypadat třeba tak, že přecházejí z místnosti do místnosti (a žena je pronásleduje se svou litanií) anebo rovnou odcházejí z bytu a míří do baru.
„Když se budete snažit dospělého muže naučit mluvit o pocitech, nikdy tento jazyk neovládne tak plynně jako žena,“ říká Steven Stosny. „Žádný cizí jazyk se v dospělosti nenaučíme dokonale a vždy v něm budeme mluvit s cizím přízvukem. Ať se muž bude snažit jakkoli, o svých citech nikdy nebude mluvit tak přirozeně jako vaše kamarádky.“ A to se podle něj týká i profesionálních spisovatelů a básníků, kteří emotivní slovník používají ve svých dílech, ale neumějí ho použít v každodenním styku se svými blízkými.
Když se tedy snažíme docílit větší blízkosti s partnerem tím, že si s ním o tom popovídáme, je to v podstatě totéž, jako bychom se snažily udělat z něj svou kamarádku. Ženy často navazují mezi sebou spojení tím, že dávají najevo svou zranitelnost: sdělují si, že nemají doma uklizeno, že nic nestíhají, přibraly pět kilo a podobně. Muži to dělají naopak: jsou zvyklí svou zranitelnost skrývat. Jediná informace, kterou si muž z takového hovoru doopravdy odnese, je fakt, že jeho žena není spokojená. Nedokázal ji udělat šťastnou. Není pro ni dost dobrý.
Je to podobné jako v jednom kresleném vtipu od kreslíře Garyho Larsona, ve kterém páníček mluví ke svému psovi jménem Ginger. V jedné bublině vždy vidíme to, co muž skutečně říká, zatímco v druhé bublině to, co jeho pes slyší. Muž říká Ginger mnoho hezkých věcí, ale pes slyší stále totéž: „Bla bla bla, Ginger, bla bla. Bla bla bla, Ginger. Bla bla.“
Když se žena snaží svému manželovi vysvětlit, že se cítí osamělá a že by chtěla, aby se jí více věnoval tak jako na začátku vztahu, aby nebyl tak uzavřený, muž slyší něco podobného: „Bla bla bla, ty chudáku. Bla bla bla, nejsi dost dobrý. Bla bla bla, neumíš se o mě postarat, bla bla bla.“
Ženy často bývají přesvědčené, že kdysi, když se svým partnerem začaly chodit, mluvil o svých pocitech mnohem víc. „Obvykle to není pravda. Jenom jevil větší zájem o její osobu,“ tvrdí psycholog Steven Stosny. A dodává provokativní otázku: „Jste si jistá, že doopravdy chcete znát pocity svého partnera? Opravdu chcete slyšet, že se ve vašem vztahu cítí unavený, nedoceněný, zneužívaný a tak dále? Anebo jen chcete, aby si uvědomil, jak moc vás miluje, a jediné pocity, o kterých skutečně chcete mluvit, jsou ty vaše?“
PROBLÉM NENÍ V KOMUNIKACI
Hlavní negativní emoce, kterou ženy ve vztahu prožívají, je strach z izolace, opuštění, samoty. Zatímco u mužů je to strach ze selhání, obava, že nejsem dost dobrý. Když se snažíme „povídat si o vztahu“, překlenujeme tím sice svou vlastní obavu z izolace, ale probouzíme v něm pocit, že selhal. S tímto strachem se muži vyrovnávají nejrůznějšími způsoby, které vztah přímo ohrožují: hledají rozptýlení, třeba v přepínání televizních kanálů nebo v tom, že se zavřou do dílny. Potvrzují si svůj status úspěšného chlapíka, takže začnou trávit mnoho přesčasových hodin v práci a pořizují si nejrůznější drahé vychytávky. Izolují se, tráví co nejvíc času mimo domov anebo nadávají a křičí. Ženy na to zase reagují výčitkami a obviňováním. Říkají věty začínající slovy „ty vždycky…“ anebo „ty nikdy…“ a začarovaný kruh se uzavírá.
Psychologické výzkumy přitom ukazují, že naprostá většina mužů by chtěla mít se svou partnerkou bližší vztah. Dokonce i ti, kteří ji ignorují, nikdy si nevzpomenou na společné výročí a chovají se, jako by ji měli jistou. Jak toho ale dosáhnout, pokud ne tím, že zlepšíme vzájemnou slovní komunikaci?
„Problém není v komunikaci, ale v citovém odpojení,“ říká Steven Stosny. „Partneři nejsou citově odpojeni proto, že by spolu špatně komunikovali, ale právě naopak – mají špatnou komunikaci, protože jsou odpojeni. Na začátku vztahu, když citové napojení fungovalo, si přece dokázali povídat celé hodiny!“
Dobrá, ale jak tohle citové napojení znovu získat, když mluvení nepomáhá? Máme se snad uchýlit k pantomimě?
Ne tak docela. „My všichni, muži i ženy, dokážeme blízkosti dosáhnout beze slov. A nemusí jít jen o sex. Může to být obyčejný dotek nebo nějaká společně prováděná činnost. Nejhlubší momenty intimity se odehrávají ve chvíli, kdy nemluvíme,“ říká psycholožka Patricia Love.
HÝČKEJTE RUTINU
„Občas se mi podaří Tomáše vytáhnout na romantickou večeři. Loni jsme dokonce jeli na společný víkend bez dětí. Jenže pak se vrátíme domů a je všechno při starém,“ říká moje kamarádka Marika. Jednorázové akce totiž obvykle ve vztahu mnoho neznamenají. Důležitější jsou situace, které se odehrávají dennodenně. „Ženy považují rutinu ve vztahu za nejhorší zlo, ale pro muže je zdrojem klidu a bezpečí,“ vysvětluje Steven Stosny. „Stačí jim, když je partnerka přítomna ve stejné nebo ve vedlejší místnosti. Kdežto žena potřebuje interakci, jinak se cítí ignorovaná.“ Jedním z klíčů ke znovunastolení intimity a citového napojení proto je vytvářet rutinní rituály, které vyhovují oběma. Například nedorážet na něj s desítkami dotazů hned poté, co vstoupí do dveří. „Dopřát muži doma klidný, ničím nerušený čas je způsob, jak mu dát najevo svou lásku,“ doporučuje Steven Stosny a dodává: „Respektujte jeho potřebu rutiny, podporujte ji. Stačí například, když budete nechávat klíče od auta na správném věšáčku, zajistěte, aby si mohl každé ráno uvařit svou oblíbenou kávu nebo ovesnou kaši.“ I když si úplně neumíme představit, jak se ten druhý v danou chvíli cítí, můžeme vzít na vědomí jeho odlišnost a snažit se mu vyjít vstříc – stejně jako se úplně nemůžeme vžít do někoho, kdo je od narození slepý, ale můžeme jeho jinakost respektovat.
Skvělými způsoby k obnovení neverbálních citových pout může být i společné uklízení, zahradničení nebo vaření. „Zajímavé je, že muži, když se to po nich nevyžaduje, jsou ochotnější s partnerkou mluvit. A ženy, když cítí citové napojení, potřebují mluvení méně. Takže se mohou potkat někde uprostřed,“ dodává Steven Stosny.
NABÍDNĚTE SKLENKU
Moje kamarádka Martina dostala od své babičky jako svatební dar skleničku z broušeného skla a v ní byl smotaný papírek s tímto vzkazem: „Pravá láska má svoje šťastná i nešťastná období. Na tom, jak je budete zvládat, závisí budoucnost vašeho manželství. Tento dárek je určený k tomu, aby vám pomohl překonat ta těžká období. Když se vzdálíte jeden druhému, nepřemýšlej o tom, kdo má pravdu a čí je to vina. Naplň tuto skleničku, vzpomeň si na dnešní den a podeji ji svému protějšku, abyste znovu probudili svou lásku.“
Vtip byl v tom, že ta sklenička byla jen jedna. Na to, aby byl učiněn první krok k obnovení citového napojení, totiž stačí, aby se o to pokusil jen jeden z dvojice. Může mu v tom pomoci předem domluvený signál, který zafunguje jako olivová ratolest – třeba hrnek čaje, zapálení svíčky nebo malé gesto. Ale není to snadné, připouští i psycholožka Patricia Love: „Když jste rozzlobená nebo se cítíte ukřivděná, je pravděpodobné, že váš partner právě v této chvíli cítí totéž a potřebuje soucítění stejně jako vy. Jenže to dá najevo skrze kritiku, obviňování, křik. To znamená, že musíte být schopni soucítění ve chvíli, kdy se vám do toho nejméně chce.“ Právě v tu chvíli je podle ní potřeba položit si otázku: „Chovám se jako člověk, kterým chci být? A pokud ne, jak se jím právě v tuto chvíli můžu stát?“
Ano, je možné, že partner na to okamžitě „nezabere“. Přesto má toto gesto svou hodnotu, která se může projevit až později. Dáváte jím totiž najevo, že váš vztah je pro vás důležitější než to, kvůli čemu se v tu chvíli hádáte. Mít se rádi je totiž důležitější než mít pravdu.
„Jde o to, snažit se být tím nejlepším partnerem ve chvíli, kdy se ten druhý chová jako ten nejhorší,“ říká Patricia Love. Ano, je to těžké. Ale nikdo vám přece netvrdil, že manželství je snadné.
7 KROKŮ K HÁDCE
JAK DOKÁŽE ŽENA V MUŽI VZBUDIT POCIT, ŽE SELHAL, ANIŽ BY SE O TO VĚDOMĚ SNAŽILA? Nedá mu příležitost jí pomoci. „Nech to, já to udělám.“ Vylučuje ho z důležitých rozhodnutí. „Řekla jsem své sestře, že s nimi letos pojedeme na dovolenou.“ Opravuje ho. „Bylo to ve středu, ne ve čtvrtek.“ Dává nevyžádané rady. „Objednej se konečně k tomu zubaři.“ Shazuje ho. „Takže tohle ti zabralo celý den?“ Je shovívavá. „Vážně sis tu košili vybral sám?“ Mluví jako psycholog. „To děláš jen proto, aby ses zalíbil svému otci.“