MILÁČKU, (NE) MUSÍME SI PROMLUVIT!

Já bych řekla ještě jedno, totiž, že právě tím, že muž je ... já to neumím nijak pojmenovat, ale že je takový jaký je, je pro nás tak trochu záhadou a hodně chlapem, že je pro nás skálou a já nevím čím ještě, právě tím v nás dokáže neustále i po dlouhých létech manželství probouzet libido, touhu a jiskru.

farah.farah: Chlap ale myslí skutečně jinak, řekla bych, že přesně tak, jak píše lebahu. Ono " jde spíš o komunikaci od srdce, kdy je tam přítomna jistá křehkost a zranitelnost a né ostré hrany...", je básnicky řečeno, ale řekla bych že takto se dá bavit s kamarádkami, ne s mužem. A to mám naprosto úžasného muže.

Na pochopení tohohle je asi nejlepší aspoň chvíli chodit s někým, kdo se s tím nepáře a do té huby si občas nevidí (a místo tanečků aby náhodou neurazil a nebylo doma peklo, říká i věci, který slyšet nechcete, ale který si doopravdy myslí).
Takže v momentě, kdy jsemměla nějakou depku a zabředávala v rozhovoru do přehrabování se ve svých (s odstupem času vidím, že úplně debilních) pocitěch, ptal se rovnou: "Nemáš náhodou dostat krámy? Jestli chceš něco konkrétního, tak to řekni, jestli chceš dvě hodiny žvanit o ničem, prober to s nějakou kamarádkou." Řekla bych, že je to celý tenhle sáhodlouhý článek shrnutý do tří vět.
Jenom mě trochu děsí , že dnešní kluci (většinou vychovávaní pouze matkami) se v těch citečkách pitvat chtějí, dcera ba to má poměrně smůlu, většinou se na ni navěsí nějaký uplakánek a ve svých pocitech ze vztahui a světa vůbec se chce hrabat a donekonečna to rozebírat. To je pak malér... když se spolíháte na to, že osoba mužského pohlaví bude přemýšlet a fungovat jako chlap, tedy zcela přímočaře a jednoduše a ono to hledá furt nějaký jinotaje a obezličky, který jsou i pro ženskou nepochopitelný a složitý.

Komunikace je základ, ale samozřejmě člověk nemůže mluvit z hlavy a něčeho se domáhat, jde spíš o komunikaci od srdce, kdy je tam přítomna jistá křehkost a zranitelnost a né ostré hrany...

Herulinka: souhlasím

Tak ani já jsem neměla na mysli nějaké rozpitvávání vztahu. Ale nemám ráda, když se něco stane a mlčí se o tom. Ať je to např. úraz nebo nějaké rozhodnutí. Pokud se týká obou, měli by o tom vědět oba. Debata, kdo má koho radši a podobně, to je dost nikam nevedoucí rozhovor a zbytečná ztráta času. Na druhou stranu, potíže ve zdejších článcích jsou velmi často důsledky nedostatečné komunikace, na tom se asi shodneme :-)

Nejhorší je, že když se něco napíše, nebo i řekne, tak mozek člověka je tak neskutečně tvořivý, že tu informaci dokáže dokonale pochopit po svém tak, jak mu to nejlépe sedne. A mnohdy dobrá, dobře myšlená i dobře sformulovaná rada padne na půdu, z níž vyklíčí pravý opak toho, co bylo řečeno.

Mata69: No, já jsem ten článek vcelku pochopila. Jasně, že komunikace je o něčem jiném, ale když se nad tím zamyslíš, tak opravdu spousta žen dnes pitvá vztahy a vyžaduje od chlapa "spolupitvu". A pravda je, že babské a dívčí časopisy dnes přináší tu a tam na světlo návody jak nejlépe rozpitvat vztah a jak je to pro něj - tedy ten vztah - skvělé. A návod jak rozpitvat vztah můžeš úspěšně najít i v různých psychoknihách. No a před touto módní trotlovinou článek varuje. Inu, jazyk český je jazyk přesný. Podle všech těch módních ptákovin vztah neoperuješ, ale pitváš. A pitvou zkrátka nic a nikoho k životu neprobereš a už vůbec neuzdravíš.

Komunikace ve vztahu přeci není o tom, že budeme rozpitvávat vztah a analyzovat dokola svoje pocity. Komunikace je snad o tom, že když mi něco vadí, nesedí nebo je nějak proti srsti, tak si o tom s partnerem promluvím. (a nebudu o tom v první řadě psát článek na Dámu "co mám dělat?") Není to o tom, že ho budu podrobovat výslechu a nutit do nějakých úvah. Myslím, že takový článek by chlap ani nedočetl, i mě to dalo dost zabrat a na rovinu ani nevím, co si z toho vzít.

Herulinka: Myslím si, že autor článku, potažmo psychologové, jejichž závěry cituje, mají na mysli jinou komunikaci, než tu, o které píšeš a na jejíž nedostatek v diskusích tu a tam (spíše často) poukazujeme. Taky patřím k těm, kteří za mnoha problémy vidí nedostatek komunikace. Komunikace o tom, kdo vysadí brambory, kdy a kam pojedeme na dovolenou, čím mi někdo ubližuje a podobně je nutná. Je nutné svému muži jasně, jak píše Dasa52, bez náznaků a jednoznačně sdělit, co chci a co mě trápí. Protože nějakým náznakům a skrytým nápovědám muž neporozumí. Tedy já mohu, ovšem s rozumem, otevřít svému muži svůj vnitřní svět - řekla bych že ve dvou případech. Chci-li muži sdělit, jak moc pro mne znamená a jak je skvělý a užírá-li mě něco tak, že to ohrožuje můj vztah k němu. Musím však ponechat muži jeho svobodu a a nevrtat se v jeho vnitřním světě, tím pádem nerozebírat vztahy a nevyžadovat po muži nějaké důkazy nehynoucí lásky.........................................................................................................................................Spousta žen tohoto mužského způsobu komunikace využívá k lstivé manipulaci a považuje to za zcela normální způsob, jak přimět chlapa udělat to, co ona chce. Nesnáším to. Můj muž měl takovou "velmi schopnou" maminku (musím říct, že jinak byla moc hodná a naprosto skvělá), měl sestru a vyrůstal v malém městečku, kde ženy takto komunikovaly. Já léta bojovala s tím, aby pochopil, že když něco řeknu, že přesně to tím taky myslím, nic víc. Za vším hledal něco jiného. Dnes už ví, že když něco řeknu, tak to tak je a je to fajn. Ale do jeho citů mu nelezu. A že mě miluje, mi nikdy neřekl, přesto, že mě miluje nesmírně a i po skoro 40 letech manželství, i když je mi téměř 70 let, to cítím v každém jeho slově, pohledu i doteku, ve všem, co dělá.

Herulinka: například já jsem zastáncem komunikace :-) ale aby nedošlo k nedorozumění, ne té komunikace, která se popisuje v tomto článku. jsem zastáncem toho, že žena muži (a naopak) mají sdělovat věcně a slušně své potřeby a přání, nikoliv otravovat neustálým napomínáním, připomínáním minulosti nebo vyčítáním něčeho, co se nedá stejně vrátit. tomu já neříkám komunikace a chlapi tomuhle stejně nerozumí (jak se píše i v článku). přemýšlejí v holých větách. je zbytečné jim krášlit věty přídavnými jmény. typická ukázka jejich myšlení - žena: proč už mi neříkáš, že mě miluješ, muž: jednou jsem ti to řekl, až se něco změní, dám ti vědět :-D

Babaloo55: Tak to jsem dokonalejší. Sice nedělám čaj, ale kafe a připravím ho celé, tedy i zaleju vodou :)
Nevím, ale asi začínám být trochu alergická na články o tom, jak mám mluvit o svých pocitech apod. Neříkám, že si občas o tom co je a není nepokecáme, ale připadá mi, že se to nějak moc rozebírá. Asi to záleží na vztahu. Trochu mi tenhle článek připomněl reklamu na kafe, jak se paní ptá "Co cítíš?" a on chudách řekl všechno možné co by si dáma přála a nakonec by stačilo jen říct, že cítí karamel :)

snažím se zlepšit, co se dá .. ale někdy si řeknu, proč bych to měla být pořád já, kdo se snaží

Trochu mi to přijde, že tohle je reakce na diskuse pod téměř všemi články tady na Dámě. Pisatelky píšou, že v těch případech selhává komunikace, tak tady se dozvídáme, že přes komunikaci se ty problémy nevyřeší :-)Ale jinak: jasně, že pokud veškerá komunikace ve vztahu spočívá ve větách typu "kde jsi zase byl" a " to nemůžeš jednou přijít včas", tak to musí otrávit oba. Ani formulace "pojďme si o tom promluvit" není šťastná. Mluvit se má průběžně a když je to zrovna potřeba, ne pořádat večerní sedánky na téma Náš vztah. V rodině mého muže je zvykem každý, ale opravdu každý problém zamést pod koberec a nemluvit o něm. Kdyby to tak bylo i u nás, už spolu nejsme. Muž pochopil, že takovýmto způsobem se nedá žít spolu, tedy určitě ne se mnou. Takže povídámea řekla bych, že to není bráno jako nějaká buzerace, při které je třeba přepínat televizní kanály (mimochodem když už spolu dva chtějí mluvit, tak by měli televizi v tu chvíli poslat do vedlejšího pokoje). Ale chce to si k tomu dojít, není to pro každého a není to hned.

No tak já jsem podle tohoto článku naprosto dokonalá manželka. Nezahrnuji manžela otázkami, výčitkami už vůbec ne, mluvím jen když má náladu, na ráno mu chystám, mimo jiné hrnek se sáčkem čaje a s cukrem, takže stačí zapnout konvici (ve které je pochopitelně dostatek vody), v sobotu se mu podařilo vyrvat vadné topné těleso z pračky, načež jsem plesala nadšením, jak je šikovný (to, že jsem mu poradila, aby na to šel hrubou silou, jsem nepřipomínala). On je teda opravdu šikovný, to bych mu křivdila, ale je také introvert, náladový a občas taky na vyfackování. Jenže. Co už po třiceti letech, žejo. Takže jsme se tak nějak naučili vedle sebe vegetovat. Samozřejmě občas se chytneme, ale já to řeším tak, že mu svoje připomínky napíšu. Tak má čas o tom přemýšlet.

Proč stále rozpitvávat jak s muži zacházet a nezacházet . Jsou snad stejně dospělými jedinci jako ženy a pokud chtějí aby vztah přijatelně fungoval je také na nich , aby se o to přičinili . Umí číst , psát i mluvit . Jen je třeba jim dát prostor . . . Kdo chce hledá způsoby , kdo nechce , hledá důvody