Miluje mě, ale vzít si mě nechce. Jak ho přimět ke svatbě?

Souhlasím s Mata69, něco je někde špatně. Pokud by byl opravdu člověk, který neuznává svatby, měl dost času o tom milou informovat dříve (na střední jsem s takovým několik let chodila - měl to v sobě, nezávisle na mě - a stejně po letech pak názor změnil).
Tohle opavdu zavání něčím jiným, znám několik fungujících nesezdaných rodin, ale u nich to je rozhodnutí respektované oběma (většinou právě díky zkušenosti z rodiny nebo z prvních vztahů) a bez dusna, které tady rozhodně je.

Já nevím tedy, ale jestli si ve všem tak báječně rozumí, tak se dobře za těch 8 let znají - někde bude chybka. Minimálně v tom, že on není schopen říci proč si jí nechce vzít, co má proti svatbě.
Skoro to vypadá jako by se bál té odpovědnosti, takhle to lidem dává pocit, že vlastně mohou kdykoliv odejít, jak je po svatbě není to už tak snadné. (víme, že je, ale je to o pocitu)

Je normální vzít se. Svatba je rituál, předěl mezi životem bez závazků a se závazky. Svatba je závazek k partnerovi, právní založení společného hospodářství - společné jmění manželů, vyživovací povinnost, právo dědit, právo zastupovat se v běžných věcech. Mít na partnera papír znamená, že společnost bude respektovat, že ti dva lidé patří k sobě.Já jsem radikálním zastáncem svatby. Pokud chce někdo se mnou sdílet ledničku, stůl, postel, peníze, pokud dám někomu k dispozici svůj čas i tělo, chci, aby to dal veřejně najevo.Neuznávám společné bydlení a trvalé soužití bez svatby. Jedna firma, jedno jméno, jeden tým. Manžel je manžel a vše ostatní je dočasně spolubydlící milenec.Osm let spolu "chodit"? Pán, který ani po tolika letech nechce mít manželku a děti, chce jen milenku bez závazků. Od takového pryč. Roky utíkají a je hloupost čekat, že dotyčný náhle zatouží po normální rodině.Takový přechozený vztah se stejně časem rozpadne. Buď si odmítaná slečna najde někoho, kdo o ni bude stát, nebo se překvapivě ožení pán se slovy - víš, já jsem se zamiloval...On uvízl v představě, že stále bydlí na koleji, tak nějak k sobě oficiálně nepatří a jsou mladí a času na dospělý život je dost. Je jako žena, která chce díky plastikám v padesáti vypadat na dvacet a přitom bere prášky na artrózu.Raději se s takovým co nejdřív rozejít a přestat čekat na změnu, která nikdy nepřijde. Ten chlap o slečnu doopravdy vlastně nestojí. Je jen zajišťovatelka chodu domácnosti a snadno dostupná milenka. Čím dřív si to slečna přizná, tím lépe.

Já tedy nevím, ale pokud si rozumém s mužem ve všem, krom jedné věci a to je názor na to jestli se vzít nebo ne.. Mohla bych se na nějakou svatbu vykašlat. Pokud si rozumíte, nemáte vážnější rozpory, važte si toho co máte.. Pokud Vám to klape a vy přesto tlačíte na svatbu, může vašemu partnerovi připadat že nevidíte co vše máte a chcete dělat dusno v domácnosti jen kvůli téhle jedné ( pro něj) zanedbatelné věci.. Kéž bych mohla napsat to, co jste vy napsala v úvodu.. :-)

Já radím přesný opak. Brát si jméno člověka, který se se mnou nechce oženit? To tedy ne. Naopak,budou-li Magda a Filip mít dítě, ostentativně bych mu nechala maminčino příjmení. Když nechce muž dát své jméno ženě, nemusí ho dávat ani dítěti.Matka a dítě by totiž měly mít stejné příjmení.

Ono těžko radit.Jsem ozvedená už skoro 10let můj nynější muž roky 4..spolu máme kásná 2letá dvojčátka nicméně slyším miluji Tě ,ale svatbu už ne díky.... já to vyřešila a vzala si jeho jméno ,ale taky mne to mzí,děti se mnou mít může,ale vzít si mne ne .... pomalu jsem to vzdala a říkám to je můj muž(nikoliv manžel).Cose tvrzení týče že manželství zabíjí lásku to jsem tvrdila hodně let po rozvodu.... nu netvej na tom ,třeba ho přiměje potomek ,třeba ne ,ale pokud ho miluješ není co řešit