Svého manžela Honzu znám v podstatě odjakživa. Pocházíme oba z malé vesnice nedaleko Prahy. Chodili jsme spolu na základní školu a později i na gymnázium. Celé roky jsme se ale jeden o druhého vůbec nezajímali. Pak přišel rozlučkový večírek po maturitě. Slavili jsme celá třída v kempu, nenašel by se tam ani jeden střízlivý člověk. Při jednom z ploužáků najednou mezi mnou a Honzou projela zvláštní jiskra. Skončilo to divokým sexem ve stanu.
Když jsme se ráno s bolehlavem probudili, smáli se nám všichni spolužáci. Asi jsme ani jeden nepočítali, že by to mělo nějaké pokračování. Jenže pak nás čekaly dlouhé prázdniny před nástupem na vysokou, my spolu podnikli pár výletů a zjistili, že si vlastně strašně moc rozumíme.
Přitom jsme každý úplně jiný. Máme pár společných koníčků, to ano, hlavně sport. Ale celkově se svým založením dost lišíme. Honza miluje adrenalin, drsné chlapské sporty, na romantiku ho moc neužije – jakékoli projevy náklonnosti ke mně dává najevo dost svérázným způsobem. Kytku jsem dostala snad jedinkrát na naší svatbě, o pusu abych žebrala, protože je to přece zženštilé a návštěva divadla je pro něj největším utrpením.
Já jsem naproti tomu spíš romantická duše. Sport mě baví, ale spíš ve smyslu chodit s batohem krásnou přírodou a kochat se, ne lámat rekordy. Mám ráda všechno, co souvisí s kulturou, tvůrčí věci jako kreslení nebo výroba šperků. Ale Honzovi takové koníčky připadají „méněcenné“.
Přesto jsme spolu vždycky byli spokojení a ani neprošli žádnou větší krizí. Když jsme oba dokončili vysokou školu – on ekonomku a já pedagogiku, požádal mě o ruku. Mezitím už se naše rodiny dokonale spřátelily a samy nás tlačily, abychom se vzali. Ale my jsme nijak nespěchali a žili dál spokojeně na hromádce.
Před třemi lety jsem jela na školní výlet se svou třídou – učím na základní škole. Vydali jsme se do Krkonoš. Hned při první túře do hor se nám podařilo sejít nechtěně z cesty. Upozornil nás na to až jeden sympatický chlapík, kterému bylo divné, že už podruhé potkává stejnou skupinu lidí.
Když viděl, že dvě učitelky naprosto postrádají orientační smysl, dovedl nás nakonec až k chatě, kde jsme bydleli. Na oplátku jsme ho přizvali k večeři. A protože se z něj vyklubal velmi zábavný a zajímavý společníků, zůstal i poté, co jsme děti zahnali spát. Nakonec se z jídelny se zíváním vytratila i má kolegyně. My jsme s Adamem zůstali – a povídali až do rána.
Nevím, čím to bylo, ale rozuměla jsem si s ním jako snad ještě s nikým v životě, ani s Honzou. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu, jako bychom se znali odjakživa. Několikrát se nám při hovoru stalo, že jeden řekl přesně to, co chtěl právě vyslovit druhý, věty jsme dokončovali za sebe. Druhý den se k nám Adam připojil na jiný výlet, prý abychom se zase neztratili. A i další večer a noc jsme strávili povídáním a řekli si o sobě věci, o nichž bych si nikdy nemyslela, že je povím člověku, kterého znám dva dny.
Když jsme se třetí den loučili, vyměnili jsme si maily s tím, že si určitě napíšeme. Nic jsem od toho nečekala, jen mi přišlo škoda ztratit kontakt na tak zajímavého člověka. Jenže – sotva jsem po návratu domů otevřela poštu, už tam čekal dopis od něj, který mě naprosto okouzlil. Romantický, zároveň vtipný a nesmírně zajímavý. Okamžitě jsem odpověděla a pak pořád kontrolovala poštu, kdy dorazí odpověď.
Z mailů se postupně stala skoro posedlost. Psali jsme si každý den naprosto o čemkoli. O našich životech, starostech a radostech, odhalili jsme se jeden před druhých až na dřeň. To trvalo skoro rok. Pak jsem jela s dětmi na školní výlet znovu. Do jiné části Krkonoš, ale Adam tam dorazil. Jela se mnou jiná kolegyně, která ho neznala, a tak jsem jí ho představila jako kamaráda, který bydlí poblíž.
Naše setkání trochu provázely rozpaky, ale oba jsme se těšili, až zůstaneme sami a budeme si moci promluvit o samotě. Jenže místo mluvení došlo na úplně jiné věci! Z hor jsem odjížděla úplně zmatená – a zamilovaná. Adam také.
Když jsem přijela domů, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Čekala jsem, že se budu vůči Honzovi cítit provinile, ale ten pocit nepřišel. Naopak mě zalilo jakési vnitřní uspokojení, protože jsem si najednou připadala, jako bych získala něco, co mi doposud chybělo, a najednou teprve byla celá.
Od té doby uplynuly tři roky. S Adamem si píšeme stále stejně intenzivně a zhruba jednou za měsíc se i vidíme. Přijede do Prahy, kde bydlíme, ubytuje se v hotelu, a strávíme spolu odpoledne. Už mnohokrát mi řekl, že mě miluje, a chtěl, abych od Honzy odešla. Ale zároveň oba víme, že to neudělám. Několikrát jsem to zvažovala, ale bojím se, že kdybych tajné schůzky s Adamem vyměnila za regulérní vztah, kouzlo by vyprchalo. S Honzou jsem už řadu let a neumím si představit, že bych zbytek života nestrávila s ním.
Zároveň se ale hrozně bojím, že to jednoho dne praskne. Zatím mi asi všechno prochází jen proto, že Honza absolutně nežárlí a je si sebou tak moc jistý, že ho ani nenapadne, že bych mu něco takového mohla provést. Na určitou dobu se výčitky dostavily, ale pak zase pominuly. Naopak mám pocit, že ty poslední tři roky je můj vztah s Honzou nejhezčí. Jsem spokojená, to, co mi nedává on – něhu, romantiku, porozumění pro moje výmysly – nacházím u Adama. A Honza má zas věci, které chybí Adamovi. Realismus, smysl pro rodinu, zodpovědnost, spolehlivost.
Před rokem jsem si Honzu vzala – a nezapochybovala jsem ani na chvíli. Ale stejně tak si byla naprosto jistá, že ani svatba nepřeruší můj vztah k Adamovi. To by mohla asi jen jiná žena, do které by se on zamiloval. Jenže Adam chce jen mě. Po svatbě se asi na měsíc odmlčel, ale pak se všechno vrátilo do starých kolejí. Nevím, jak dlouho to takhle může ještě fungovat. Občas si snad sama přeji, aby to prasklo…
Pozor výzva!
Prožila či prožíváte jakýkoli zajímavý příběh, který by zaujal naše čtenářky? Nebojte se a svěřte se nám! Ty nejpovedenější příběhy otiskneme a odměníme dárkem!
Pište na: redakce@dama.cz a připojte heslo: Příběh ze života.
ČTĚTE TAKÉ:
Ve spárech žárlivce
ČTĚTE TAKÉ:
Ondřej Sokol: Jsem extrémní introvert. Je neuvěřitelné, že jsem se ke své práci vůbec dostal