Nad Miluší se stále vznáší stín její velmi hořké minulosti, snad proto se jí v životě naprosto nic nedaří. Jenže, co s tím?
Dva partneři, dva manipulátoři a násilníci
V mém životě je snad všechno špatně. Sama vychovávám dva syny, kteří se nesnášejí. Oba jsou v pubertě a soužití s nimi je peklo. Každý má jiného otce – dlužno podotknout, že jeden syn má po otci výrazné romské rysy a druhý se chytil skinheadské party. Bohužel jsem byla tak hloupá a naivní, že jsem se dvakrát spálila o stejná kamna. Oba bývalí partneři byli manipulátoři a násilníci. Stejně jako můj otec. První partner byl Rom, adoptovaný a hýčkaný jedináček dvou vysokoškoláků, který se však v dospělosti nečekaně zkazil. Druhý partner byl spořádaný „slušňák“, vzorně se starající o svou nemocnou matku. Konečně hodný chlap, řekla jsem si, když jsem se vracela z prvního rande. To jsem ale netušila, že tenhle hodný chlap mě bude po pár letech hrubě trestat za špatně umytý hrnek či flíček na podlaze.
Za všech okolností jsem mu musela říkat „tatíčku“!
Za své nepovedené vztahy si mohu částečně sama a za nezvládnutou výchovu kluků také. Vše ale odstartoval můj otec, kterému jsem nesměla říct jinak než tatíčku. Otec byl manipulátor a tyran, maminku nikdy neuhodil, ale dováděl ji ke stavům, kdy byla schopná tlouct hlavou o zeď, aby přehlušila tu šílenou psychickou trýzeň, kterou jí otec způsoboval. Alespoň tak mi to vysvětlovala, když umírala. Zemřela na rakovinu v necelých šedesáti letech. Mnohokrát mi opakovala, že měla od otce odejít, že má tu nemoc z něj, a také se mi omlouvala za minulost. Za to, že s otcem zůstala, když se objevilo podezření z mého zneužívání. Do poslední chvíle měla výčitky, že mi víc nepomohla.
Bylo mi 14
Otec mě několikrát pohlavně zneužil. Bohužel byl chytrý a dal si záležet na tom, aby bylo zneužití těžce prokazatelné. Bylo mi čtrnáct a po třetím incidentu jsem se svěřila mamince, která se s otcem strašně pohádala – snad poprvé v životě. Nevím, co si naši tenkrát řekli, a ani se to už nedozvím, ale matka vše nakonec policii neohlásila. Vzhledem k tomu, že jsem v té době dělala přijímačky na střední školu, dohodly jsme se s maminkou, že zkusím školu s internátem. Byla jsem nadšená, toužila jsem z domova vypadnout. Když jsem poprvé odjížděla na internát, vyprovodil mě otec slovy: „Když jsem tě poprvé v porodnici viděl, bylo mi jasné, že budeš vždycky nicka, co zpacká, na cokoliv sáhne. Byla jsi nejošklivější mimino v porodnici, tlusté s falešnýma prasečíma očima – což ti, drahoušku, zůstalo a navždy zůstane. Vždy budeš h…., za které bude stát i tvůj život. To ti slibuji!“
Nenavštěvuji ho, ale mám z toho výčitky
Celý život cítím, jakoby se nade mnou vznášela otcova slova o tom, kým jsem a kým vždy budu. Jakoby nad mou hlavou stále visela jakási kletba, která ovládá můj život. Jako bych byla přikrytá tlustou dekou, kterou nemám sílu strhnout. Zpackám, na co sáhnu, snad každá má volba je špatná, nic se mi nevede, v ničem nejsem dobrá – a vlastně v životě a od života už ani nic dobrého nečekám. Kluci se nenávidí a se mnou si nerozumí, nedokážu je stmelit, kamarádky nemám, maminka zemřela, otec tyran stále žije. Bydlí sám, ve svém bytě. Nenavštěvuji ho, ale mám z toho výčitky. Je to starý nemocný muž. Občas mi volá či píše dopisy. Vyčítá, lituje se a vzpomíná na to, co pro mne kdy udělal. Mám pocit, že až zavře oči, bude mě chodit strašit.
