MIRJANA (51): Dcera má schizofrenii a já se každý den budím se strachem o ni

U Prahy žije skvělá léčitelka,Klára Šlechtová.Pomůže.Chodím k ní už dlouho se svou dcerkou,její postižení se velmi zlepšilo.Jsem přesvědčená a věřím,že se zcela udraví.

betateta: To bych byla moc ráda

helza: Asi máte pravdu, hodně situací a nemocí je o vnitřním nastavení. Snad si váš názor paní přečte, třeba ji alespoň povzbudí.

betateta: Bohužel, dědičnost tady je. A opravdu, není to vždy stejné. Ale v takvých případech je obzvlášť důležité věřit, že vše bude nakonec dobré. Strach o dceru je sice pochopitelný, jenomže dcera jej jistě vnímá (i tou nemocí) a už to samé na její stav působí negativně. Maminka musí být zkrátka statečná a pozitivní za obě dvě. A naučit dcerku, že se vším se dá poprat a prožít krásný a radostný život. A především dcerce stále dávat najevo, jak je šťastná, že ji má a že její nemoc nijak nehatí to štěstí z toho, že má svou holčičku. (I když ono se to kecá, hůře žije. To je jasné.)

helza: Tak to jsem netušila! Že to jde i takhle zvládat. Člověk asi víc slyší o těch "horších" případech. Možná je to hodně individuální a záleží na pacientovi a jeho přístupu k sobě a k léčbě, na lékaři, rodině a možná i "síle nemoci". Ta dědičnost je ale strašná :-(.

Moje teta, manželka bratra mé maminky, měla těžkou paranoidní schizofrenii také. Vdala se, měla dvě děti a skvělou práci. Se strýcem cestovali a byli velice šťastní. Pouze čas od času, když cítila, že není něco v pořádku (v době, kdy já už byla dospělá a chápala tyto věci, tak ona už uměla poznat, že se něco děje), zašla na psychiatrii a tam ji na měsíc, či dva hospitalizovali kvůli změně medikace. Byla to báječná teta a všichni ji měli moc rádi. Jeden z jejích vnuků nemoc podědil. I on občas leží v nemocnici. I on měl těžké období v dospívání. Dnes ale studuje a žije pěkný život.

Tak tato situace je asi zlý sen každé mámy. Moje bývalá kolegyně měla jediného syna, také schizofrenika, byla to neskutečně silná ženská. Byla bavič a hodně oblíbená, veselá, společenská a měla moc ráda děti. Vnoučata ale mít nebude. Syn měl práci jen nárazově, nikde nevydržel, když mu bylo ouvej a měl depku, že takový život je na „h…“ a nic nemá cenu, tak nezapomenu, jak vyprávěla, že si k dvacetiletému chlapovi sedla k posteli a hladila ho po hlavě, až usnul. Paní z příběhu navíc nemá chlapa, o kterého by se mohla opřít a žádného na společné soužití v domácnosti s dospělou duševně nemocnou dcerou bohužel asi nesežene. Chlapy , zvlášť cizí, tohle nesou blbě. Chce to kamarádky, dobré přátele a žít hodně s lidmi, hodně společensky, neuzavřít se do sebe. Ach jo, co si vůbec někdy stěžuji na život.