Mirka má pocit, že si zkazila život. Podlehla touze a opustila manžela kvůli mladšímu muži. Teď svého rozhodnutí lituje.
Myslíte si, že krize středního věku postihuje jen muže? Není to tak, já jsem zářným příkladem toho, že i ženy se mohou v určitém věku „zbláznit“. Pod vlivem tohoto pobláznění jsem udělala největší chyby ve svém životě a teď mi nezbývá, než litovat, protože se zdá, že už nejdou vzít zpět.
S bývalým manželem Honzou jsme se brali celkem mladí. Mně bylo pětadvacet, Honza je o tři roky starší. Brali jsme se ale z lásky a já věřila, že je to na celý život. Tomu asi věří každý, kdo se rozhodne pro sňatek, že ano. První dítě jsme si pořídili tři roky po svatbě a s druhým jsme neotáleli, narodilo se hned další rok. Žili jsme si poklidný rodinný život a nic nám nechybělo, alespoň prozatím.
Vše se začalo měnit, když už děti odrostly a byly soběstačné. Najednou jsem si uvědomovala, že jsme se s Honzou jeden druhému poměrně hodně odcizili. Naše rozhovory se převážně točily kolem dětí nebo domácnosti, vytratila se mezi námi i intimita. Občas jsme spolu sice spali, ale bylo to jen příležitostně a z ložnice se vytratila vášeň a touha. A co mi vadilo nejvíc – měla jsem pocit, že jsem Honzovi prostě lhostejná. Zmizely veškeré doteky, nepohladil mě, neobjal, neřekl mi, že mi to sluší nebo že mě má rád.
Byli jsme spíš jak dva kamarádi žijící náhodou v jedné domácnosti než jako manželé a milenci. Snažila jsem se mu to naznačit, jenže se toho moc nezměnilo. Čím víc jsem naléhala, tím víc jsem cítila, že se mu do podobných aktivit nechce. Pochopila jsem, že na něj vyvíjím tlak, který mu není příjemný, jenže když jsem přestala a doufala, že se napětí mezi námi uvolní a Honza přijde sám, nedělo se opět nic.
Měla jsem pocit, že to, po čem toužím, je už v našem vztahu nenávratně ztraceno. A já jsem nechtěla zbytek života strávit po boku „kamaráda“. Chtěla jsem cítit opět vášeň a vzrušení a také zájem toho druhého.
S Honzou nebyla o těchto věcech moc řeč, většinou diskuzi ukončil se slovy, že přeháním a že jsme přece spokojení a nic nám nechybí. Jenže já spokojená nebyla! Děti odešly studovat, s Honzou jsme zůstali doma sami a já jsem o to víc pociťovala prázdnotu. A tak jsem udělala to, co mi v tu chvíli přišlo jako jediné možné řešení – našla jsem si milence. A to ne jen tak ledajakého, našla jsem si zajíčka! A aby toho nebylo málo, začala jsem si s ním hrát na lásku.
Filip byl o deset let mladší a projevoval mi přesně takovou náklonnost, která mi u manžela chyběla. Byl nespoutaný, vášnivý a skvělý v posteli, měl mě rád a neměl problém mi to říct. Dokonce mi občas nosil květiny! Byla jsem na vrcholu blaha a nepřemýšlela jsem nad následky. Rozhodla jsem se opustit manžela, který něco takového vůbec nečekal. Tušil sice, že prožívám aférku, ale v hloubi duše doufal, že už jsem rozumná a nebudu dělat žádné radikální kroky. Jenže já byla tak poblázněná, že jsem zažádala o rozvod a tím jsem Honzovi zlomila srdce. Všechno proběhlo hodně rychle a já ani neviděla, jak moc je zdrcený. Jen jsem toužila začít nový život s Filipem.
Že to byla osudová chyba, mi došlo až po dvou letech. Nedošlo mi totiž, že dřív nebo později bude Filip chtít svoji vlastní rodinu. U mě už to nepřipadalo v úvahu, ve svém věku jsem opravdu netoužila znovu rodit a starat se o miminko. Tak začaly velké hádky a náš vztah se pomalu chýlil ke konci. Filip navíc ještě rád vyrážel na večírky a do společnosti, což mě už moc nelákalo, býval nezodpovědný a vlastně jsme ani neměli společné zájmy. Netrvalo dlouho a přišel s tím, že potkal dívku, se kterou svoji budoucnost vidí tak, jak si ji představuje. Opustil mě a mně se vlastně docela ulevilo.
Čím dál víc jsem si totiž v poslední době uvědomovala, že mi chybí bývalý manžel. Jeho klid, rozvaha, jeho vtípky i pohled na svět. Uvědomila jsem si, že kdybych s ním bývala víc komunikovala, mohlo být všechno jinak. A tak jsem se rozhodla, že o něj začnu znovu bojovat. Jenže jsem narazila na tvrdou zeď. Honza se mnou nechce mít nic společného, tvrdí, že jsem mu zlomila srdce a že mi to nikdy nedokáže odpustit. Dokonce už má i novou známost! Láme mi to srdce, jenže netuším, jak ho přesvědčit, že bych ho už nikdy neopustila. Snažím se ho s přestávkami přesvědčit víc než dva roky, ale bezvýsledně. Obávám se, že jsem si zkazila celý zbytek života a že s tímto vědomím budu muset žít už napořád…