Moje kamarádka je workoholička, bojím se o ni

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Mám strach o svoji nejlepší kamarádku. No, nejlepší… nevím, jestli to tak ještě můžu říct. Nejlepší kamarádi si přece věří, svěřují se – a především na sebe mají čas. Já ale Janu vídám poslední dobou stále méně. Naprosto propadla práci, to je to jediné, co ji zajímá. Bohužel nevidí, že si kvůli tomu ničí zdraví, fyzické i psychické. Bojím se, že ke kolapsu jí chybí jen malý krůček.

Moje kamarádka je workoholička, bojím se o ni

Jana si vždycky šla tvrdě za svým, už od doby, co ji znám – a to je nějakých dvacet let. Už ve školce si uměla prosadit svoje, její oblíbené hračky se nemohl nikdo jiný ani dotknout. Samozřejmě tohle píšu s nadsázkou, ale je to zkrátka určitá charakteristika její osobnosti, která se s léty projevovala ještě výrazněji.

Já ji vždycky obdivovala, byla jsem taková ta tišší z nás dvou, která byla spíše ve vleku. Jana všude, kam přišla, byla středem pozornosti, a když ne, rychle si ji uměla zjednat. Jak svým vzhledem – je to opravdu krásná žena, tak i sebevědomým vystupováním.

Byla jsem jedna z mála, kdo věděl, že ve skutečnosti si sebou tak jistá vůbec není, naopak. Často jsem ji musela přesvědčovat, aby se tak nepodceňovala, a dodávat jí kuráž. Jakmile se pak ale dostala do své role, byla skvělá.

I o svém budoucím povolání měla jasno. Učarovala jí média a snila o tom, že se jednou stane šéfredaktorkou nějakého velkého časopisu. Mně šly vždycky dobře jazyky, a tak jsem plánovala stát se překladatelkou.

Na vysoké jsme tedy každá zamířily na jinou fakultu, ale kamarádit jsme se nepřestaly, koneckonců jsme bydlely ve stejné čtvrti. Po škole jsem odjela na rok do Británie vylepšovat ještě angličtinu a Janě se podařilo najít práci v regionální mutaci jednoho deníku. Psaly jsme si a volaly a ona nadšeně líčila, jak ji novinářská práce baví, i když je náročná.

Pro práci udělá všechno

Po mém návratu jsem se sešly a já Janu skoro nepoznala. Zhubla nejméně deset kilo. Vypadala unaveně, ale spokojeně. „To víš, všechno vyběhám, pořádně někde jsem, to jde samo. Ale nestěžuju si,“ tvrdila. Dokonce si v práci našla přítele a pochvalovala si, že díky stejnému povolání mají pro sebe naprosté pochopení.

Mně se podařilo najít práci v překladatelské agentuře, která mi naprosto vyhovovala. Byla a jsem pánem svého času, nabírám si tolik práce, kolik vím, že mohu zvládnout, a většinou spíš velké balíky na delší dobu. Pracuji z domu a kolik odpracuji, tolik vydělám. Nejsem navíc nijak náročná, takže nemám tendence nabírat si hodně práce pod vidinou většího výdělku.

Jana to měla přesně opačně. Jako by v sobě nějakou vrtuli, pořád si přibírala víc a víc věcí. Postupně jsem si zvykla, že když jí volám, nikdy telefon napoprvé nezvedne, na zprávy odpovídá s mnohahodinovým zpožděním. Na setkání měla méně a méně času. Buď byla někde v terénu, nebo v redakci, nebo spala.

A pak jednou celá nadšená volala, že se přihlásila do výběrového řízení na zástupkyni šéfredaktorky jednoho časopisu pro ženy. Prý to je práce, o jaké vždycky snila, a teď už mezi posledními třemi! Držela jsem jí palce, měla jsem radost. Říkala jsem si, že v měsíčníku by určitě měla menší stres a méně práce než na současném místě.

Dostala se na vysněnou pozici

Jana to místo opravdu dostala – a já zjistila, jak jsem se spletla. Ukázalo se totiž, že nová pozice je v tomto směru ještě stokrát horší. Jednak za to může Janina šéfová, která kromě svého jména a rad nepřispívá časopisu vůbec ničím, a jednak Janina povaha. Potřebuje být zkrátka dokonalá.

Když jsem se asi po dvou měsících jejího působení v nové roli sešly, skoro jsem se jí lekla. Byla ještě štíhlejší než předtím, ale nad mou poznámkou, už ani ne obdivnou jako spíš vystrašenou, jen mávla rukou. „Prosím tě, tam jsem stejně nejtlustší, v redakci je to samá modelka.“

A pak líčila, jak je práce skvělá, jak potkává plno zajímavých lidí ze showbyznysu i odjinud, chodí na módní přehlídky, zkouší skvělé oblečení, nejnovější kosmetiku, píše obsáhlé několikastránkové články, jak vždycky chtěla. „A máš vůbec čas na něco jiného? Co Michal?“ zeptala jsem se opatrně, s vědomím toho, že naši schůzku jsme přesouvaly pětkrát.

„No, je to samozřejmě těžké, ale taková příležitost už se nemusí opakovat. Zvládneme to.“ Zvládli to ještě půl roku, pak toho měl její přítel dost a sbalil si kufry. Připadalo mi, že Jana to snad ani nepostřehla! Její život mi je jak z filmu Ďábel nosí Pradu. S tím rozdílem, že ona v redakci má post zástupkyně šéfredaktorky, nikoli asistentky. Ale jako asistentka pracuje. A také jako redaktorka, editorka, grafička, stylistika, korektorka… zkrátka dělá úplně všechno. Dílem proto, že to na ni šéfová hodila, dílem proto, že je perfekcionistka a má pocit, že všechno musí udělat sama a nejlépe.

Za každou cenu chce být nejlepší

Výsledkem je, že v práci tráví i čtrnáct hodin denně včetně víkendů, jak mi sama bezelstně přiznala. Buď sedí u počítače, nebo lítá po obchodech pro oblečení, po módních přehlídkách, dělá rozhovory. Nestíhá se ani najíst, nebo spíš nechce stihnout. Kromě toho, že chce být bezchybná v práci, si totiž umínila i to, že bude dokonale vypadat. „Nesmím být v redakci nejtlustší, to prostě nejde,“ tvrdí.

Vídáme se čím dál méně, a pokaždé, když se mi podaří se jí vysloveně vnutit do jejího nabitého diáře, leknu se, jak vypadá. Kost a kůže! Propadlé tváře, unavené oči, neustálé nervózní trhavé pohyby, neposedí chvíli v klidu a zároveň vypadá, že se každou chvíli zhroutí. Nad mými obavami jen mává rukou. „Prosím tě, to se ti zdá, ve srovnání s tou tvou pohodou působím jak tryskomyš, to je úplně jasný.“

Jenže já ji znám dobře. Vím, že mi neříká pravdu. Ze všech sil předstírá, jak je v pohodě. Ve skutečnosti je podle mě typický workholik těsně před zhroucením. Chce být dokonalá, tajně myslí na místo samotné šéfredaktorky, a tak má pocit, že nesmí ani na chvíli povolit. „Na chvíli přestaneš makat na 150 procent a všichni ti převálcují,“ řekla mi jednou a to myslela upřímně.

Snažím se jí domluvit. „Zkus se o sebe trochu starat. Takhle se dostaneš ve 30 na šéfredaktorku, ale tělu bude tak šedesát. Práce není všechno, taky zdraví…“ Jen se směje a nepřipouští si, že má nějaké potíže. Mám strach, že tohle nemůže skončit jinak než totálním kolapsem. Buď fyzickým z naprosto nezdravého života – hladovění, málo spánku, žádný pohyb. Anebo psychickým, až ji dostihne syndrom vyhoření anebo ji někdo v hierarchii přeskočí.

Bojím se o ni a chci jí pomoct, jen nevím jak. Ona nevidí to, co já, nechce nic slyšet. Mrzí mě, že ani nejlepší kamarádce nepřizná pravdu…

Linda, 29 let

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Letní sex v přírodě: Na co si dát pozor?

Letní sex v přírodě: Na co si dát pozor?

Včera | Léto je konečně tu a horké počasí vyvolává v lidech touhy a chtíč. Příroda přece skýtá tolik míst k…

BLANKA (45): Můj partner je sexy, ale tak trochu hloupý

BLANKA (45): Můj partner je sexy, ale tak trochu hloupý

Včera | 18 | Blanka má za sebou nevydařené manželství a nyní je ve vztahu s mužem, který je naprostý opak jejího…

MILADA (48): Vzala jsem si podruhé stejného muže. A je to mnohem lepší

MILADA (48): Vzala jsem si podruhé stejného muže. A je to mnohem lepší

25. 6. | 2 | Rozejít se s partnerem ve dvaceti a pak se k sobě zase vrátit je celkem běžné. Jaké to ale je, když…

Jste dobrá v posteli? Poznáte to podle své postavy

Jste dobrá v posteli? Poznáte to podle své postavy

24. 6. | Co všechno může naznačit vaše postava? Třeba i to, jaká jste milenka! Pamatujte ale na to, že ať už…