Jsem vdaná 16 let, s manželem máme patnáctiletou dceru a třináctiletého syna. Obě děti jsou vzorné, puberta s nimi zatím necloumá. Dokonce jsem hrdá na to, jak se nám je s manželem podařilo vychovat. V dnešní době je to skoro s podivem, že je míjejí klasické zábavy dneška, jako hraní počítačových her, facebook a předhánění se, kdo má lepší mobil. Místo toho tráví čas ve skautu a sportováním a to, že se dobře učí, nepovažují za ostudu, ale naopak přednost.
Svého manžela jsem znala už na střední škole. Chodil o několik tříd výš a vždycky se mi líbil. Když odmaturoval, zmizel mi z očí a zcela nečekaně jsme se potkali až za několik let. On mezitím byl na vojně, cestoval a pak si otevřel prodejnu s mobilními telefony. Já začala pracovat jako učitelka ve školce.
Dali jsme se dohromady, vzali se a narodily se nám děti. Od malička jsme se jim věnovali a snažili se je vychovávat, jak nejlépe jsme uměli. A bylo nám dobře.
Můj muž chodí pravidelně každý čtvrtek s několika kamarády hrát tenis. Obvykle spolu po hře ještě posedí nad jedním dvěma pivy, vždycky ale chodí domů v rozumnou hodinu a téměř střízlivý.
Před několika týdny mi oznámil, že se možná čtvrteční tenis trochu protáhne, protože jeden z party slaví narozeniny. Nic jsem nenamítala a šla si večer lehnout s tím, že se asi uvidíme až ráno. V noci jsem jen slabě vnímala, že se vrátil domů. Ráno mě překvapilo, že jsem ho našla spícího v obýváku a nikoli v ložnici.
Vypadal divně, jako by celou noc nespal, připadal mi nervózní. Myslela jsem si, že se snad bojí, že mu vynadám za pozdní příchod, tak jsem ho pocuchala ve vlasech a ubezpečila, že se vůbec nic neděje. Ale jako by mě ani nevnímal. Napadlo mě, jestli to snad nepřehnal s pitím a není mu špatně. Na můj dotaz, proč spal v obýváku, jen nepřítomně odpověděl, že mě nechtěl tak pozdě probudit.
Pak odjel do práce, ale i večer po návratu mi připadalo, že není ve své kůži. Dívali jsme se spolu na zprávy. V krátkém přehledu mimo jiné říkali, že pozdě v noci někdo v našem městě srazil na přechodu mladou ženu a bez zastavení ujel. Chodkyně byla těžce zraněná, ležela téměř půl hodiny v bezvědomí na silnici, než ji objevil jiný řidič a zavolal pomoc.
„To je hrůza, co je to dneska za lidi, že někoho srazí a ujedou? Jak může být někdo takhle bezohlednej? To si jako myslí, že mu to projde? A jak s tím může fungovat, že srazil ženskou a nechal ji tam ležet?“ rozčílila jsem se.
„To abychom se báli děti někam pustit, dneska lítá každý jako blázen, ale že i tady…“ lamentovala jsem. Můj muž seděl na pohovce úplně strnule, bílý jako stěna, a vůbec nic neříkal. Zaraženě jsem na něj koukala. „To tě to tak vzalo?“ podivila jsem se. Ale on se najednou zvedl a mlčky odešel z místnosti. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pak to pustila z hlavy.
Další den v místních novinách bylo o noční nehodě více informací. Mladá žena, která šla domů z kina, přecházela přechod u autobusové zastávky, když se z vedlejší silnice přihnalo auto, bez přibrždění zahnulo a předkem ženu zachytilo. Měla štěstí v neštěstí, že ji náraz odhodil stranou na chodník a horní polovinou těla dopadla na trávník a ne na tvrdý asfalt. Přesto měla mnoho těžkých zranění, ležela v nemocnici na jednotce intenzivní péče a lékaři se obávali i trvalých následků.
Nehoda neměla žádné svědky a sražená žena si nic nepamatovala, vybavovala si jen rozsvícená světla, která se na ni řítí.
Odpoledne jsem po návratu z práce chtěla sjet autem na velký nákup. V garáži ale nebylo. „Tys jel autem do práce, jedeš pak někam?“ zavolala jsem manželovi. Jeho reakce byla úplně zmatená. Chvíli koktal, že auto má, protože byl pro zboží. Když jsem řekla, že si tam pro něj tedy sjedu, začal najednou tvrdit, že ho půjčil kamarádovi a dneska ho vůbec nemá. „Co to s tebou je?“ nechápala jsem jeho chování. Nakonec mi se slovy, že musí končit, zavěsil! A já ani nevěděla, kde tedy auto je.
Naštvala jsem se a vyrazila do prodejny, od našeho domu je to asi dvacet minut chůze. Vzala jsem to oklikou kolem parku, abych se trochu prošla. A najednou jsem objevila v zastrčené vedlejší ulici naše auto. Není ničím nápadné a jen náhodou mi zrak padl na poznávací značku, kterou znám zpaměti, jinak bych ho minula bez povšimnutí. S údivem jsem auto obešla a přemýšlela, proč ho manžel zaparkoval zrovna tam, když jsem najednou zjistila, že má pravou přední část nabouranou. Karosérie byla pomačkaná a světlo rozbité.
Vůbec nevím, co mi v mozku sepnulo k sobě nabourané auto a tu noční nehodu, ale od té chvíle jsem nemohla myslet na nic jiného. Vrátila jsem se domů, nepřítomně si povídala s dětmi a netrpělivě čekala, až se muž vrátí. Když jsem konečně uslyšela klíče v zámku, vystartovala jsem a uhodila na něj hned v chodbě.
Vůbec nezapíral, skoro jako by se mu ulevilo, že je všechno venku. Zhroutil se na podlahu a jen opakoval, že to tak nechtěl a že je mu to strašně líto. Vracel se z oslavy, vypil toho víc než jindy, ale přesto sedl za volant a myslel, že těch pár kilometrů bez problémů zvládne. Chodkyni uviděl, až když bylo pozdě. Uslyšel náraz, jel zběsile dál, vůbec nevěděl kam. Zastavil až na druhém konci města, šel si prohlédnout rozbité auto a jen pomalu mu docházelo, co provedl.
Přemýšlel, že se vrátí, jenže dostal strach. Ujel od nehody, navíc opilý. Samé přitěžující okolnosti. Uklidnil se tím, že ženě určitě někdo pomohl. Když druhý den ve zprávách uslyšel, že ležela půl hodiny bez pomoci na silnici, málem se sesypal.
„Vůbec nevím, jak jsem to mohl udělat… Ale čím delší čas to je, tím je to horší. Teď už se přece nemůžu přiznat, šel bych do vězení na několik let! A co by bylo s vámi?“ rozplakal se.
Seděla jsem mlčky na zemi s ním a hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Co mám dělat? Jak se zachovat? Vůbec nevím! Mám jít udat vlastního manžela, připravit děti na několik roků o tátu, vzít jim iluze, způsobit všem utrpení a vystavit se všeobecné zlobě a nenávisti, která zákonitě přijde?
Anebo mám mlčet – a žít s tím, že můj muž spáchal zločin, ke kterému se nedokáže přiznat? A já jsem stejně vinna jako on, protože o všem vím a nikomu jsem nic neřekla? Co z toho je horší?!
Dana, 45 let
Rok 2015:
Paní Dana už se svým mužem nežije. Odešla od něj před necelým rokem. Manželství se začalo potýkat s problémy, které vyvrcholily rozchodem. Nejzávažnější příčinou rozpadu vztahu bylo, že manžel neunesl svou vinu a začal pít.
Svého muže samozřejmě Dana neudala, nic neřekla ani dětem. Ty pravděpodobně tuší, že existuje objektivní problém, který jejich otec řeší alkoholem. Děti zůstaly s Danou, ale s otcem se stýkají a mají velmi hezký, přátelský vztah. Dana se s manželem také občas vídá, ale žít už by s ním nechtěla. Dle jejích slov hlavně proto, že si ho přestala vážit.