Kvůli velké finanční tísni se lidé někdy dopouštějí zoufalých činů, z nenadálého bohatství zas někteří jedinci doslova „zblbnou“. Což je případ přítele slečny Světlany…
Světlana se narodila na Ukrajině, v Čechách žila se svou maminkou a babičkou od svých 5 let. Dětství neměla Světlana příliš idylické, na základní škole zažila šikanu a několik let bez opravdového přátelství. Doma bývala často sama, protože maminka a babička stále pracovaly. V malém pronajatém bytě žily velmi skromně, což jako dítě a později i slečna v pubertě vnímala v mnoha ohledech těžce. Vše se změnilo na gymnáziu, kde se sešel úžasný kolektiv a sociální rozdíly zde nehrály roli.
Kromě studia si Světlana stíhala přivydělávat ještě úklidem – pomáhala své mamince, která přestala pracovat pro nejrůznější firmy a začala podnikat jako živnostník. V posledním ročníku gymnázia se Světlana zamilovala do současného přítele a spolu s ním pak vystudovala farmacii. Zatímco ona pracuje v lékárně, partner, se kterým nyní žije, začal už na škole podnikat. V podnikání se mu v posledních letech skvěle daří, a to i díky vlastním nemovitostem, které ze dne na den získal díky dědictví. Zatímco jeho firma rozkvétá, jeho vztah se Světlanou vadne. Peníze, které se mu ve velkém začaly „kutálet“ na účet, udělaly dle Světlany z „fajn kluka“ snoba.
„Bohatství je pro moudrého sluhou, pro hloupého pánem.“
Každý den prožívám, jak velkou pravdu měl Seneca ve svém citátu: „Bohatství je pro moudrého sluhou, pro hloupého pánem.“ V počátcích přítelova podnikání jsem měla z jeho úspěchů obrovskou radost – ano, neskrývám, že peníze s sebou přinesly i mnoho příjemných věcí – ale mnohem úžasnější bylo sledovat, jak přítelovi roste sebevědomí. Jak se z neprůbojného kluka z malé vesničky stává zralý a sebevědomý muž.
Dřív jsem většinu věcí zařizovala za oba dva já, vždy jsem byla zvyklá, se o sebe postarat. Nyní mě přítel k ničemu nepustí. Všechno ví líp, ve všem se vyzná a všemu lépe rozumí. Sama nemůžu ani na nákup! Dle jeho slov bych zase koupila nějaký levný nekvalitní šunt. Dokonce si do nového domu sehnal i přes můj nesouhlas hospodyni, která náš dům kompletně uklízí.
Je mi to strašně nepříjemné! Když o tom začnu mluvit, vždy výměna názorů skončí tím, že bych si z jiných Ukrajinek měla vzít příklad! Prý když jsou tak pěkné, jako já, tak se nechají živit, sedí doma a starají se jen o děti a o to, aby skvěle vypadaly. Chlap přinese peníze a ony je vystaví – to bych se prý měla také naučit!
„Všechno, co se dá spravit penězi, je laciné.“
Moje babička, mimochodem bývalá učitelka ruštiny, milovala citáty, a já si na jeden její oblíbený nyní často vzpomenu: „Všechno, co se dá spravit penězi, je laciné.“. Myslím, že to napsal Remarque a já s ním souhlasím. Minulý rok mi babička zemřela a já bych vyměnila cokoliv za to, kdyby tu s námi ještě několik let byla. Strašně mi chybí, a nejen ona, ale i rodina z babiččiny strany, která za života babičky držela víc pohromadě. Když si postesknu příteli, tak všechno bagatelizuje. Mám si prý užívat života jako on, být pozitivní a nelpět na „blbostech“, které dnes nikoho „neberou“.
Podle něj je naprostým nesmyslem, že se štěstí se nedá koupit, on si ho prý už několik let kupuje, a to ve velkém. A je šťastný a spokojený. Koupit se podle něj dá i láska! Často mi říká, že ve firmě pro něj pracuje hned několik slečen, které by měl na lusknutí prstů v posteli i před oltářem – a milovaly by ho celý život a neustále by neměly nějaké chytré řeči.
„Člověk, který drží bohatství a neužívá je, je jako osel, který nese náklad zlata a žere bodláčí.“
Přítele mám stále ráda, a vím, že mu mé zatvrzelé nelpění na nabytém majetku paradoxně částečně imponuje. Občas mi říká „ukrajinská Popelko“ nebo poněkud pejorativně „moje šmudlo“, což není vždy úplně milé a laškovné. Zvlášť když spolu nakupujeme třeba oblečení a já si například odmítnu koupit nesmyslně drahé značkové boty nebo kabelku a on zdánlivě pobaveně (podle mě spíš alibisticky) vypráví prodavačce, že má smůlu, že se zamiloval do umanuté Popelky z východu.
V té chvíli si představuji, jak kupujeme výbavu pro miminko za statisíce, jak dítě vodím do velmi drahé anglické školky, lustruji rodiče jeho kamarádů (jako on lustruje moje kamarádky) a nikdy s ním nepojedu na výlet vlakem, protože tak prý jezdí jen „socky“. Naprosto realisticky cítím, že společné dítě by neshody ještě prohloubilo. Nejsem proti kvalitním věcem, proti cestování, proti utrácení za koníčky, ale odmítám nesmyslné utrácení, které má jediný cíl; aby všichni okolo pochopili, že na to mám.
Přítel mne nechápe a k Vánocům mi dal mimo jiné nádherné benátské zrcadlo, v jehož rohu je poněkud provokativně citát (babička je milovala) od středověkého historika Thomase Fullera: „Člověk, který drží bohatství a neužívá je, je jako osel, který nese náklad zlata a žere bodláčí.“ Dárek mě strašně urazil. A co na to přítel? „Ok, nelíbí se ti? Tak ho recyklujeme!“ a zrcadlo rozbil.
