Náš vztah trval zhruba rok a půl. Začátky byly krásné, do Štěpána jsem se zbláznila na první pohled. Urostlý sportovní chlap, přesně můj typ. Měl takové ty uhrančivé oči, kterýma se na mě podíval v davu lidí na koncertě – a byl jsem jeho.
První zhruba tři měsíce jsem se vznášela na obláčku. Prakticky celé jsme je vyplnili jen jedinou činností, z postele jsme takřka nevylezli. Když jsme se pak konečně dostali i mezi lidi a seznámila jsem ho se svými přáteli, překvapilo mě, že ti z něj zas tak nadšení nebyli. Zpětně už to chápu, ale tenkrát jsem měla nasazené obří růžové brýle a neviděla to, co oni.
Třeba že Štěpán se směje jen pusou, ale oči jsou pořád tvrdé jak ocel. Že mě ani na chvíli nespustí z očí, že sleduje, s kým se bavím, jak se s ním bavím, že mě neustále majetnicky drží kolem ramen, že rád vypráví silácké historky a neustále má potřebu se s někým poměřovat. Kdyby ho někdo v hospodě vyzval ke rvačce, byl by nejšťastnější na světě.
„Je moc pěkný, ale na mě až příliš… temperamentní,“ řekla mi opatrně kamarádka, když jsem se jí zeptala, jak se jí Štěpán líbí. Co tím myslela, mi začalo docházet až o dost později, když první zamilovanost opadla a začala jsem vidět trochu reálněji. Štěpán byl chorobně žárlivý a typický manipulátor. Vadilo mu, když jsem šla někam bez něj, když jsem se stýkala se svými kamarády, jakmile mi zazvonil mobil, hned se ptal, s kým mluvím nebo kdo mi píše. A jak opadaly počáteční lichotky a zdrobněliny, všimla jsem si, že vlastně se mnou mluví docela hrubě.
Věděla jsem, že to není ono, ale dovolenou jsem rušit nechtěla
Došlo mi, že tohle asi partner pro život nebude. Co nás však hodně spojovalo, byl sex. S nikým jiným jsem si ještě v posteli tak nerozuměla. Ani jsem do té doby netušila, že to může být až tak dokonalé. A tak jsem si říkala, ano, asi bych se s ním měla rozejít, ale ještě ne dneska, zítra taky ne…
A navíc – už nějakou dobu předtím, než jsem ještě začala takhle uvažovat, jsme si společně zaplatili dovolenou u moře. Divím se, že na to Štěpán přistoupil, protože jeho věta „jen tě tam v plavkách budou očumovat cizí chlapi“ pak zazněla třikrát za den. Říkala jsem si, že sice bude „prudit“, ale k moři se nepodívám každý den a byla by škoda nejet. Kromě toho jsem počítala, že právě tam si sexu užijeme úplně nejvíc. Nicméně jsem sama sobě slíbila, že až se vrátíme, ukončím to.
A tak jsme odletěli do Španělska a já už první den litovala, že jsem tu dovolenou nezrušila. Se Štěpánem to totiž místo poklidného pobytu bylo peklo! Nesměla jsem sama pomalu ani na záchod, žárlivé scény se opakovaly co pět minut pokaždé, kdy na pláži prošel kolem našich lehátek nějaký chlap – a to se naším směrem nemusel ani podívat. U večeře jsem podle něj moc lascivně olizovala lžíci, na pláži si stejně roztírala opalovací krém.
Oznámila jsem mu, že se chci rozejít
Když jsem si druhý den po vzoru ostatních žen sundala vršek od plavek, následovala scéna, že se po nás všichni otáčeli. „To jako chceš provokovat? Okamžitě si to vezmi, nebo…“ „Nebo co?“ řekla jsem ledově klidně. Štěpán se úplně třásl, chvíli jsem se bála, že mě snad uhodí. Popadl mě za ruku tak silně, až mi na ní zůstaly otisky. Touhle scénou jsem naprosto procitla a úplně se mi zhnusil. Jenže do odletu zbývalo ještě skoro pět dnů (naštěstí jsme letěli jen na týden) a já neměla odvahu mu říct, že je konec. Jak bych tam s ním vydržela?!
Jenže stejně tak už jsem se k němu nedokázala chovat hezky, natož s ním spát. Když jsme si šli večer za dusného ticha lehnout (odmítala jsem s ním mluvit, dokud se mi neomluví, a on mi na to řekl něco sprostého), bála jsem se, že se na mě začne sápat. Štěpán byl ale uražený a navíc mě chtěl zřejmě vytrestat – myslel si, že to trest je – a ostentativně mě na posteli ignoroval. Jak jsem byla ráda!
Druhý den jsem šla na pláž sama a on zůstal u bazénu. Divila jsem se, že mě pustí z očí, ale strašně se mi ulevilo, říkala jsem si, že si ty poslední dny ještě aspoň trochu užiju. Večer jsme sešli na večeři, Štěpán se tvářil celkem normálně, tak jsem sebrala odvahu a co nejklidněji mu řekla, že bude lepší, když se rozejdeme, protože je vidět, že se k sobě nehodíme. „Mrzí mě to,“ lhala jsem, „ale určitě nám bude oběma líp s někým jiným.“
Zíral na mě, jako by do něj uhodil blesk, a pak se beze slova zvedl a odešel pryč. Vrátila jsem se pak na pokoj a dlouho nemohla usnout. Když Štěpán někdy po půlnoci přišel, táhl z něj alkohol. Dělala jsem, že tvrdě spím, a o to víc se lekla, když se svalil na posteli ne vedle, ale přímo na mě, a snažil se mě líbat. Předstírala jsem rozespalost a snažila se ho odstrčit, jenže on mi chytil obě ruce jako do svěráku a zasyčel: „Nedělej, že to nechceš, kvůli tomu snad se mnou jsi, ne? Vím, jak se ti to líbí.“
Po facce už jsem se nezmohla na odpor
Jen na vteřinku jsem si pomyslela, že je to snad nějaká špatná legrace, pak mi došlo, že je namol a že je mu úplně jedno, co dělá. Rozum mi velel zůstat ležet a dělat, co řekne, ale místo toho jsem se s ním začala prát a zaječela, ať toho okamžitě nechá. Místo toho mi zápěstí chytil do jedné ruky a druhou mi zacpal pusu. „Koukej bejt zticha, nebo to bude bolet,“ řekl. Jen mi pusu uvolnil, nadechla jsem se, že zakřičím z plných plic, musel by mě přece někdo slyšet, ale popadl mě za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu tak rychle, že jsem měla pocit, že mi zlomil krk.
„Poslední varování,“ štěkl a pro jistotu mi dal facku. To mě úplně uzemnilo a pak už jsem jen ležela, držela a polykala slzy. Chlap, se kterým jsem prožila rok a půl, mě znásilnil! Když ze mě konečně slezl, zaslechla jsem mezi slzami něco jako „Můžeš si za to sama“. Pak jsem se odplížila do koupelny, celé tělo mě bolelo a uvnitř pálilo.
Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem až do rána zůstala zamčená v koupelně a bála se, co bude, až se Štěpán probudí. Jít na policii? Rovnou jsem to zavrhla. K čemu by to bylo? Hlavně už jsem chtěla být doma… zbýval jediný den, odlétali jsme pozdě večer. Když se Štěpán v poledne probral, vůbec na mě nepromluvil. A já také ne – vůbec jsem nevěděla, co bych řekla. Seděla jsem celý den u bazénu, oblečená do dlouhého šátku, protože jsem po těle měla modřiny. Pak jsme mlčky sbalili věci, mlčky dojeli na letiště, mlčky vedle sebe celou cestu seděli. Teprve když jsme v Praze vystoupili z letadla, podívali jsme se poprvé do očí.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe dost neochotně. Neřekla jsem na to nic, dokud nepřijel taxík, který jsem si objednala. Štěpán se ke mně moudře necpal, aspoň tolik rozumu měl. Z okénka jsem mu jen řekla, že už ho nechci nikdy v životě vidět. Naštěstí to dodržel. Stalo se to vloni touto dobou a není den, kdy bych si na to nevzpomněla. Na to, jak jsem byla hloupá.
Veronika, 24 let
