Věřím, že pro plno lidí může být moje situace nepochopitelná či dokonce směšná. Co je nějaká kočka proti milovanému partnerovi? Ano, kdo nikdy neměl zvíře nebo vlastnil „jen“ něco tak neosobního (milovníci prominou), jako je strašilka nebo rybičky, ten by asi měl jasno. Když bez kočky, tak bez kočky. Ne každý má rád zvířata a jestli dotyčného miluje, tak to pro něj udělá. Ale co když se to dá říct i obráceně: Jestli miluje on mě, tak mě přijme i s kočkou. Nebo ne?
S Patrikem se znám asi čtyři roky, patříme do stejné party lidí, která společně chodí lézt na stěnu. Já jsem v ní delší dobu a vždycky jsem byla známá jako „kočičí máma“. Miluju všechna zvířata, dokonce i psy a kočky rovnocenně, ale racionálně jsem vyhodnotila, že v malém bytě, do kterého se vracívám až k večeru, někdy dokonce v noci, je nereálné mít psa.
A dlouho jsem neměla ani tu kočku. Jen jsem zkrátka musela pohladit každou, kterou jsem potkala, čas od času jsem se nějaké ujala, trochu ji vypiplala a pak se mi podařilo ji udat dál. Až před dvěma roky jsem si konečně pořídila vlastní, když jsem začala víc vydělávat a mohla si dovolit bydlet sama. Přinesla jsem si z útulku půlročního kocourka. Začátky byly docela krušné, byl to divoch bez vychování a dost věcí v mém bytě vzalo za své, než jsme si trochu vyjasnili pravidla.
Ale o to větší mazel se z Čerta postupně stal. Dneska mě vítá jako pes, sotva se posadím, mám ho na předoucího na klíně, v noci se mi dere na polštář a není s ním jediný problém – je čistotný, nic nedrápe, nemňouká.
Nabídl mi, ať se k němu nastěhuji
Měla jsem za to, že Patrik ho má taky rád. O mé lásce ke zvířatům věděl dřív, než jsme se dali dohromady, stejně jako byl svědkem mých vyprávění o Čertovi za mnoha večerů, kdy jsme s kamarády sedávali po lezení u piva. A když jsme spolu začali chodit, nepamatuji si, že by někdy o kocourovi nějak špatně mluvil. Je pravda, že si ho nikdy sám od sebe nepohladil, nezajímal se o něj, a když u mě přespával, trval na tom, aby Čert neležel s námi v posteli – což nebylo těžké, protože se o to ani nesnažil, když tam Patrik byl.
Takže jsem žila v tom, že můj přítel není zrovna největší milovník koček na světě, ale to přece po něm ani nikdo nechtěl. Letos na Vánoce jsme si den po Štědrém dnu, který jsme trávili každý u svých rodičů, vyměňovali dárky. Když jsem rozbalila všechny balíčky, Patrik se na mě podíval s tím, že má pro mě ještě jeden dárek – a nabídl mi, abych se přestěhovala k němu.
Má svůj vlastní byt na hypotéku, který je dvakrát větší než moje pronajatá garsonka, a protože „prý mu je se mnou tak krásně, že by se mnou chtěl být pořád, tak chce, abychom bydleli spolu.“ Byla jsem samozřejmě nadšená, jednak z toho samotného bydlení, a hlavně z toho, že mi to nabídl – pro holku je to zkrátka signál toho, že to s ní chlap myslí vážně.
Padla jsem mu kolem krku a radovala se a pak mimo jiné zmínila, že Čert bude mít z okna na co koukat. Patrik se zarazil a pak tak nějak neochotně, koukal při tom jinam, řekl: „No ale to nastěhování jsem myslel… to platí pro tebe. O kocoura tedy nestojím.“
Buď já bez kočky, nebo nic
Zmlkla jsem, jako když utne. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se pak přihlouple. „No tak, jak to říkám. Tebe chci mít u sebe, chci s tebou bydlet, ale bez kočky. Ta mi do bytu nesmí,“ zopakoval rezolutně. Seděla jsem a nevěděla co. „A proč ti tak vadí?“ zeptala jsem se nakonec. „Proč? Prostě proto. Nemám rád kočky. Smrdí, vřeští, pořád někam lezou, kam nemají, stojí peníze, musíš se o ně starat… zkrátka by mě to štvalo.“
Měla jsem pocit, že ho vůbec nepoznávám. Navíc jsem nevěděla, co na to říct, jak mě to zaskočilo. Patrik to na mně viděl a pokusil se situaci nějak vyspravit. „Copak nejsi ráda, že budeme spolu? Nebo je pro tebe kočka přednější?“ zkusil to vyděračsky. Nechtěla jsem se hádat, a tak jsem nakonec pronesla něco v tom smyslu, že se nestěhuji zítra a ještě to nějak vymyslíme.
Když jsem druhý den ráno přišla domů, sedla si do křesla a kocour se mi hned uvelebil na klíně, bylo mi jasné, že ho prostě nedám. Zavolala jsem Patrikovi a bez pozdravu se zeptala: „Takže je to definitivně tak, že buď já bez kočky, nebo vůbec?“ Chvíli mlčel, a pak odpověděl: „Je to tak.“ A ještě dodal, že přece mám plno možností, kam Čerta dát. Ke známým, nebo třeba do útulku!
Jeho přístup mě zklamal
Skoro jsem mu praštila telefonem, jak mě naštval. V dalších dnech jsem s celou situací samozřejmě seznámila pár nejbližších kamarádů. Rozdělili se v názorech na dvě poloviny. Jedna říká, že když někoho miluji, musím dělat kompromisy, a že člověk je víc než zvíře. A že když mám jít do jeho bytu, musím respektovat jeho přání. Druhá půlka tvrdí, že člověk, který mi dá ultimátum zbavit se zvířete, které je na mně závislé a je to nedílná součást mého života, je bezcitný sobec.
A já mám tohle dilema v sobě. Chápu, že Patrikovi může na kočkách něco vadit – ale jeho argumenty, které mi vyjmenoval, v případě Čerta neplatí. Navíc ani nikdy kočku neměl, tak jak může předem vědět, co by to znamenalo? Zároveň akceptuji, že je to jeho byt a může si diktovat. Ale stejně tak mi skutečně připadá bezcitné říct vlastní partnerce, že se musí zbavit milovaného zvířete.
Samozřejmě by byla možnost Čerta někam umístit – ale proč, proboha? Kočka není věc, která se jen tak odloží, když se nám to zrovna hodí. Něco jiného by bylo, kdyby byla s námi a zjistilo se, že je Patrik třeba alergik. Pak bych to uměla pochopit. Ale to, jak to nastavil, mi zkrátka vadí. Vím jistě, že bez Čerta se k němu nenastěhuji. Už jsem mu to i víceméně řekla.
Od té doby je on uražený – má pocit, že kočka je víc než on. Tak to ale není. Jenže mně to zas připadá, že Patrik myslí jen na sebe. I kdybych se k němu nakonec přestěhovala a Čerta dala hypoteticky třeba k našim – nebo bych mu navrhla, ať se sestěhujeme do bytu, který bude nás obou, nejen jeho – mám pocit, že můj pohled na něj se tak nějak změnil. Zklamal mě, tohle jsem nečekala. A asi to náš vztah ovlivní, ať chci, nebo ne.
Eliška, 26 let
