„Na rozdíl od Aleny, u nás to probíhalo opačně. S manželem jsme spolu byli už docela dlouho, protože jsme se brali poměrně mladí a rodinu chtěli zakládat až kolem třicítky, až ještě trochu procestujeme svět a nabereme víc životních i pracovních zkušeností. Po osmi letech manželství, když mi bylo právě třicet, ale přišla velká krize – sice jsme byli manželé, ale jinak to vykazovalo všechny známky takzvaného přechozeného vztahu,“ začíná své vyprávění Michaela.
„Zkrátka jsme upadli do velkého stereotypu. Řadu let jsme žili naprosto stejně. Každý rok jedna velká exotická dovolená, jinak práce, o víkendech akce s kamarády nebo návštěva některých rodičů, občas výlet nebo večeře či kino ve dvou. Sice jsme si mysleli, že se máme skvěle, ale vlastně jsme se už oba nudili a nevěděli proč.“
Dvojice se začala hádat, aniž by měla nějaký vážný důvod. „Až jsem to jednoho dne rozsekla a řekla, že buď si pořídíme dítě, nebo se rozvedeme – jiná možnost není,“ popisuje Michaela. Manžel měl na věc stejný názor, dokonce sám přišel s tím, že je tohle možná signál, že už mají na rodinu nejvyšší čas, a že není důvod, proč s tím otálet.
„Jenže se nám skoro dva roky nedařilo počít. Bylo to asi hlavně tím stresem. V první chvíli se nám oběma ulevilo, najednou jsme viděli řešení našich hádek, a naivně si mysleli, že do měsíce mávnutím kouzelného proutku otěhotním a bude to. Jenže místo toho každý měsíc přišlo další zklamání, a ačkoli jsme se oba ujišťovali, že to nevadí a že není důvod k panice, k atmosféře mezi námi to nepřispělo. I v ložnici to trochu drhlo, spíš jsme se soustředili na plnění úkolu než na opravdové milování.“
Těhotenství všechny hádky zázračně utišilo
Michaela zpětně považuje téměř za zázrak, že se nakonec po dvou letech dočkali a ona skutečně otěhotněla. „A na těch devět měsíců vzpomínám opravdu ráda. Skutečně to na nás mělo úplně blahodárný vliv. Ze dne na den ustaly hádky a přišlo jen těšení a společné plánování. Pravdou je, že jsem měla naprosto pohodové a klidné těhotenství, špatně mi bylo dohromady tak dvakrát, jinak jsem o tom pomalu nevěděla. Takže manžel se mnou neměl žádné starosti, které by nás prověřily. Vlastně to bylo po mnoha letech nejhezčí a nejpohodovější období, jaké jsme spolu zažili,“ vzpomíná.
Jezdili dál na výlety do přírody, společně večer na střídačku „bříšku“ četli pohádky, užívali si první pohyby a kopání, dokonce společně nakupovali i výbavičku. „Zkrátka jsem si myslela, že je vše vyřešeno a tahle idylka už bude věčná,“ říká Michaela.
O to větší šok a vystřízlivění nastaly, když se malá Natálka narodila. „Začalo to tím, že po devíti měsících klidu jsem měla komplikovaný a obtížný porod. Manžel byl u něj a oba nás to trochu poznamenalo. Zpětně musím říct, že kdybych měla ještě někdy druhé dítě, nevím, jestli bych si přála, aby partner byl opět u porodu. Když jde všechno, jak má, je skvělé ho tam mít. Ale Ivan všechno spíš ještě zhoršil – komplikace ho strašně vystresovaly, přenesl to i na mě a já pak na něj nebyla zrovna nejmilejší. Později jsme si to vyříkali, ale příchod malé na svět nebyl zrovna takový, jak jsme si oba představovali.“
A to byl jen začátek. Jestli bylo těhotenství klidné, šestinedělí prožívala Michaela jako z hororu. Měla komplikace kvůli špatně se hojícím stehům a dostala horečku, navíc se jí nedařilo rozkojit. A když to konečně zvládla, dostala do obou prsů zánět a s kojením byl na nějakou dobu konec. K tomu Natálka byla jedno z těch dětí, které pláčou snad 24 hodin denně.
Realita s miminkem se od vysněné idylky zcela lišila
„Nebyli jsme na to prostě připraveni. Byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že klidné těhotenství znamená i klidné novorozeně, to je samozřejmě nesmysl. Jen jsme zkrátka očekávali další idylku – spící růžové děťátko, které s láskou pozorujeme v postýlce, a když si zlehka zavrní, nakojím ho a pak jsme s kočárkem ven. A realita byla úplně jiná,“ konstatuje Michaela.
Někde prý kdysi četla, že ze všech zvuků na světě, který lidem nejvíc vadí, je tím nejhorším pláč malého dítěte. „A naprosto tomu rozumím – pokud vám ten uzlíček vříská v malém bytě od rána do noci a vy navíc dost často vůbec nevíte proč, pomalu z toho začínáte šílet,“ přiznává. Jenže zatímco ona jako matka byla přece jen odolnější, manžel snášel Natálčin pláč čím dál hůř.
„Byla to asi kombinace bezmoci, že by mi třeba chtěl pomoct, ale nevěděl jak, a zároveň vztek na mě, že já jako máma neumím malou utišit. Říct, že začal být podrážděný, je slabé slovo. Na miminko těžko mohl zakřičet, ať je zticha, takže si to napětí začal vylévat na mně – a já mu to samozřejmě vracela,“ vypráví Michaela.
Když manželovi skončily tři týdny dovolené, které si vzal, s úlevou se vrátil do práce – a byl v ní čím dál déle, protože se tam cítil lépe než doma. Michaela mu to vyčítala, a na každodenní hádky bylo zaděláno. „Vlastně jsem mu záviděla. Ráno v osm za sebou zabouchl dveře a domů nepřišel dřív než v osm, někdy ještě později. Nemusel být v tom rámusu a kolotoči přebalování, krmení, úklidu neustále. Mohl si chvíli odpočinout, nemusel nic řešit.“
Manžel si chodil odpočinout do práce a od všeho se distancoval
Ivan tvrdil, že vydělává pro rodinu, ale přitom si po práci chodil třeba s kamarádem zahrát tenis. Později už to ani nepopíral s tím, že doma se nedá vydržet. Když mu Michaela vyčetla, že je nefér nechávat všechno na ní, argumentoval, že on jí těžko nějak pomůže, takže je zbytečné, aby trpěli dva.
„Svým způsobem měl pravdu – nevím, jak by uklidnil řvoucí mimino, když jsem to nesvedla ani já. Ale určitě mi to neměl takhle natvrdo říct, měl mi aspoň slovně vyjádřit nějakou podporu a třeba mi zas pomáhat jinak,“ myslí si Michaela.
Dceřino plačtivé období trvalo skoro rok. A vztah obou manželů za tu dobu prošel zřejmě nenávratnou proměnou. V hádkách si řekli věci, které si oba pamatovali a které v nich už zůstaly. I když pak konečně nastalo to hezké období, kdy si mohli miminko konečně užívat, už to nešlo. Na původní rozepře se začaly nabalovat další, bylo to jako sněhová koule, která se kutálela ze svahu, stále se zvětšovala a nešla zastavit.
„Dneska si říkám, že by to tak dopadlo, ať by se nám Natálka narodila, nebo ne,“ soudí Michaela, která je už přes rok rozvedená. „Měli jsme problémy už předtím a mysleli si, že je dítětem vyřešíme. Měli jsme pocit, že krize přišla kvůli nudě. Ale když se nad tím zpětně zamýšlím – žili jsme si tehdy tak, že nám plno lidí závidělo, měli vše podle svých představ – a přesto se hádali. Což o něčem svědčí. Kdyby to bylo tak skvělé, nebyl by ke krizi důvod.“
Když je ve vztahu něco špatně, dítě to nevyřeší
Těhotenství oba partnery ukonejšilo, ale vlastně šlo jen o pauzu, kdy oba uvěřili, že problémy zmizely. A narození dcery, které je zátěží i pro zcela harmonické páry, pak s o to větší razancí připomnělo, že stále existují.
„Sice jsme se hádali jakoby kvůli ní, ale vlastně v tom byly ukryté všechny další věci, které mezi námi byly. A po tom roce, když už nešlo stres a hádky svádět na miminko, se to ukázalo v plné nahotě. Oba nás to mrzelo, uvědomovali jsme si to, ale nedokázali jsme s tím vůbec nic dělat. Když byly Natálce dva, rozhodli jsme se pro rozvod.“
Dnes už spolu exmanželé zase dobře vycházejí. „Vlastně velmi krátce po rozvodu jsme byli schopni se zase normálně bavit. Jako by z nás spadlo obrovské břemeno. Samozřejmě mě mrzí, že Natálka teď nevyrůstá v úplné rodině, že si ji s bývalým manželem pořád předáváme. Na druhou stranu ale nevyrůstá v domácnosti plné napětí a hádek a myslím, že je teď naprosto spokojená,“ doufá Michaela.
„Co z mého příběhu plyne? Dobře si rozmyslet, s kým si dítě pořizujete. Samozřejmě, že jsem za Natálku neskonale vděčná, šťastná, že ji mám, nic bych nevrátila a nechtěla jinak. Ale nevěřím tomu, že by dítě mohlo spravit vztah, který už má trhliny. Možná je na chvíli zdánlivě zalepí, ale o to je pak horší, když se zas objeví. Pořídit si miminko s motivem, že to jediné nám může pomoci, je naprostý nesmysl,“ uzavírá.