Nikdy nic není stoprocentně dokonalé. A já jsem asi pitomá, že pořád na něčem hledám mouchy. Aktuálně jsou těmi „mouchami“ dvě děti. Jediná vada na kráse jinak úžasného chlapa, se kterým plánuji společnou budoucnost. Možná se bojím zbytečně, ale chtěla jsem začít rodinný život jen ve dvou. A tak to nikdy nebude.
Je mi 32 let. Takže jsem ve věku, kdy ne že by biologické hodiny bily na poplach jako splašené, ale přece jen už v hlavě začíná blikat výstražné světýlko – zas tolik času už, holka, nemáš. Hlavně už nemůžeš s lehkou hlavou přebírat chlapy vidlemi, tolik se ti jich životem zas už nemihne.
Zažila jsem tři vážné vztahy. O tom posledním jsem si myslela, že už je napořád – dokud jsem po pěti letech nezjistila, že zatímco já přemýšlím o svatbě a dětech, můj milý se pravidelně zapomíná v cizích postelích. Rozhodnout se bylo těžké. I vlastní máma mi říkala: „Nevěrných je devět z deseti, myslíš, že najdeš něco lepšího? Buď ráda, že jinak je na něj spoleh, peníze nosí, rodinu zabezpečí.“ Bylo mi z takových řečí špatně. A tak jsem udělala ostrý řez a po třicítce začínala znovu.
Nejdřív jsem byla sama, pak, když jsem se odhodlala zase se seznamovat, zjistila jsem, jak je to těžké. Opravdu platí, že dobří chlapi v tomhle věku jsou už „rozebraní“ – a ti ostatní jsou nějakým způsobem divní, jinak by nebyli sami. A pak jsem najednou narazila na Zdeňka. Myslela jsem, že takové situace se dějí jen ve filmu, ale seznámili jsme se jednoduše. Jela jsem se projet na kole, píchla jsem, najednou jel okolo fešný cyklista, nabídl mi pomoc – a bylo to.
Až po dvou měsících mi řekl, že má děti
Prvních několik týdnů jsem se vznášela na obláčku. Všechno bylo skvělé. Měla jsem pocit, že jsem si nikdy s nikým tak nerozuměla. Zdeněk je o osm let starší, ale připadalo mi, že jsme naladěni ve všem na stejnou notu. Dělali jsme stejné sporty, měli rádi stejnou hudbu a filmy, oba nás bavilo divadlo a rádi jsme objevovali nové restaurace. Mrzelo mě jen, že měl na mě méně času, než bych si představovala, zvlášť na začátku vztahu.
Když jsem si po dvou měsících postěžovala, že bych s ním nejradši byla pořád, chvíli se ošíval – a pak z něj konečně vypadl důvod. „Víš, já jsem rozvedený a mám dvě malé děti. Nemám je ve střídavé péči, ale prakticky s nimi trávím polovinu měsíce, bývalá žena mi vychází dost vstříc a já s nimi chci být co nejvíc, hlavně dokud jsou mladší.“
Zírala jsem nevěřícně. „A proč jsi mi tohle neřekl hned? To je dost důležitá věc, nemyslíš?“ zeptala jsem se asi ostřeji, než jsem sama chtěla. „No, bál jsem se, jak budeš reagovat, na začátku mi připadalo hloupé na tebe vybalit rodinné poměry hned na prvním rande. A pak mi s tebou bylo a je tak hezky, že jsem měl strach, aby ti to nevadilo…“ soukal za sebe.
Nejdřív jsem myslela, že to vadit nebude
Teď prý je rád, že je to konečně venku. „Pochopím, když si řekneš, že to nemá cenu. Ale já s tebou jsem moc rád a děti přece nejsou žádná překážka,“ mluvil překotně, když viděl, jak se tvářím. Mně v tu chvíli vířilo hlavou všechno možné. Měla jsem na něj trochu vztek, že mi takou věc neřekl hned. Pak jsem se ale zamyslela: Kdyby mi to řekl na první druhé schůzce, odradilo by mě to? Byla jsem tak okouzlená a zamilovaná, že nejspíš ne. Ani teď jsem neměla pocit, že je to nějaký velký problém. A tak jsem se smířlivě usmála a ujistila ho, že pro mě se tím nic nemění.
Jenže od té doby uplynulo víc než tři čtvrtě roku a já najednou začínám mít pochybnosti. Zdeněk mě samozřejmě se svými dětmi seznámil. Malému Zdeňkovi je šest, Klárce čtyři roky. Jsou ve věku, kdy mě ještě přijímají bez výhrad, ale přesto jsem pro ně nějaká cizí teta, která se objevuje vedle jejich tatínka. Zdeněk je vlastně včlenil do našeho společného života a nedal mi na výběr. Tráví s námi čím dál víc času – jako bychom byli rodina. Jenže tak to není a oba to víme. Nevadí mi jet o víkendu s dětmi na výlet, vzít je na hrad, do zoo, zablbnout si. Jenže ony jsou s námi prakticky pořád. Alespoň mně to tak připadá.
Chtěla bych, aby s námi nebyly tak často
Když jsem opatrně nadhodila, že bych byla ráda, kdybychom někdy měli víkend i jen tak sami pro sebe, Zdeněk řekl, že mu připadá škoda, aby děti seděly doma, když můžou jet taky. Začínám podezřívat jeho bývalou ženu, že jí to tak náramně vyhovuje. Děti nám ochotně dává prakticky na každý víkend. Má s novým mužem malé dítě a je zřejmě ráda, že si od starších ratolestí odpočine.
Já bych ale samozřejmě chtěla i vlastní děti. Zdeňkovi jsem to řekla. „Samozřejmě, to je mi jasné, ale na to je ještě brzo, ne? Vždyť jsme spolu ani ne rok,“ řekl. S tím jsem souhlasila, ale zároveň mu vysvětlila, že nechci s někým dalších pět let jen tak chodit. I vzhledem k věku. A teď přemýšlím, jak bych vlastní mateřství skloubila ještě se starostí o Zdeňkovy děti. Neumím si to popravdě vůbec představit!
Zdeněk je jinak opravdu skvělý chlap a myslím, že lepšího bych nenašla. Ani hledat nechci. Ale ty děti mi prostě nějak vadí. Vím, že je to dneska běžné, že se polovina lidí rozvádí a najít po třicítce někoho bez závazků je docela těžké. Přesto jsem vždycky myslela, že rodinu budu zakládat s někým, pro koho to bude také poprvé. Rozejít se kvůli tomu určitě nechci, jen bych si přála, aby malý Zdeněk a Klárka byly víc se svou mámou než s námi dvěma. Ale Zdeněk o tom nechce ani slyšet. Nevím, jak ho přesvědčit, vždyť je to i pro dobro nás dvou a našeho vztahu.
Zuzana, 32 let