VĚRA NOVÁKOVÁ (87) A PAVEL BRÁZDA (88), 66 LET SPOLU
Na tom obraze se vedou dvě bledé postavy za ruku spálenou zemí. Nad nimi se vznáší anděl, snad příslib lepší budoucnosti. Tenhle obraz namalovala Věra Nováková v roce 1952, když s mužem překonávali nelehké období.
Měli za sebou hrůzy války, nastupující komunistický režim s jejich osudem fatálně zamíchal. Oba talentovaní výtvarníci a spolužáci z pražské akademie dostali kvůli „nevyhovujícím“ kádrovým posudkům v roce 1949 vyhazov ze školy. Nesměli vystavovat. A tento stav trval celých čtyřicet let, slávu a uznání oba zažili až po revoluci. Přestože dávno překročili osmdesátku, oba nadále denně tvoří. Pavla Brázdu teď čekají kromě tuzemských výstav i samostatné výstavy v Šanghaji, Madridu a Bukurešti. Ačkoli měli jedinou dceru Kateřinu, dnes mají Brázdovi velikou rodinu: pět vnoučat, jedno malé pravnouče a druhé na cestě. „Já se vdávat nechtěla,“ říká paní Věra.
„Chtěla jsem studovat a malovat. Ale ve stejné době, kdy nás vyhodili ze školy, hrozilo, že Brázdovi přijdou i o rodinnou vilu. Pavlova babička Helena Čapková (sestra bratří Čapků, pozn. red.) vymyslela, že když se vezmeme, tak je z domu nevystěhují. A klaplo to.“ Brali se v roce 1950. Protože museli oba vykonávat oficiální zaměstnání, stal se Pavel malířem pokojů a Věra pomocnicí v domácnosti. Oba však neúnavně malovali ve společném ateliéru v Braníku. Ohromnou vůli a životaschopnost si manželé uchovali do současnosti.
„Taky se nám ráno nechce vstávat, ale přemůžeme se,“ říká Pavel Brázda.
„Uvědomujeme si to ohromné štěstí, že jsme se dožili svobody, že jsme stále zdraví a že máme jeden druhého. Jsme vděční za každý den.“
JAROSLAVA (89) A ČESTMÍR (90) SKLENIČKOVI, 66 LET SPOLU
„Poznali jsme se po válce. Poprvé jsme se potkali ve Smetanově divadle, kam mě pozvaly dvě kamarádky, které ovšem své nápadníky už měly. A pro mě, abych nebyla „za křena“, přivedly Mirka. Studoval vysokou školu, byl to sympatický, pohledný, chytrý chlapec. Ale žádná láska na první pohled, alespoň z mé strany. Celý další rok naší známosti jsme spolu chodili jen do divadla a do bijáku,“ vzpomínala paní Jaroslava, i v seniorském věku vitální žena.
„Mně se Jařina líbila hned, ale musel jsem ji dlouho dobývat. Nejen takzvaně ukecat, ale především dobře poznat její duši. A to jednoduché nebylo. Měla totiž uvnitř traumatizující tajemství. Byla z Lidic. To, že přežila jako šestnáctiletá dívka tuto tragédii a následné pravé lidické peklo, jsem z ní doslova tahal po větách,“ dodává pan Sklenička. „Nedivte se, nechtěla jsem vzpomínat, snažila jsem se ty kruté chvíle vytěsnit, zahladit, zapomenout...“
Brali se na Staroměstské radnici v Praze v březnu 1951. „A byl to pro nás, viděno zpětně po šestašedesáti společných letech, dobrý krok. Žijeme spolu v dobrém i zlém, vychovali jsme dceru a syna, máme šest vnoučat a dvě pravnoučata,“ říká paní Jaroslava. Oba většinu života pracovali, pan Sklenička jako inženýr, jeho paní jako úřednice. A co je dodnes drží pohromadě?
„Nejen pevné citové pouto, byli jsme si takříkajíc starosvětsky věrní, ale jsme k sobě připoutáni navíc vzájemnou podporou a pomocí. Ve stáří, nemocech a starostech je to pro nás vlastně to nejdůležitější. Přes všechny útrapy stáří se ale spolu dokážeme snad denně smát – a nezapomínáme se radovat z dětí a z každého pěkného dne,“ bilancuje paní Skleničková.
P. S.: Paní Jaroslava Skleničková, dnes jedna ze tří přeživších lidických žen, je autorkou knížky Jako chlapce by mě zastřelili (Prostor 2006), v níž velmi sugestivně a s ohromným citem přiblížila nejen svůj osobní příběh, ale i tragický osud středočeských Lidic.
VĚRA (75) A BOREK (78) PERLÍNOVI, 62 LET SPOLU
Seznámili se v roce 1958. „Jeden chlapec mi odřekl rande, což mě samozřejmě děsně ranilo, ale protože už jsem měla vyžehlené taftové šaty, šla jsem místo toho na bratrancův maturitní ples. Do stejné gymnaziální třídy chodil Borek, přišel pro mě a protančili jsme celý večer,“ vypráví Věra Perlínová. Za dva roky se vzali a dnes za sebou mají dvaašedesát let společného života.
K tomu dva syny, pět vnoučat a jedno pravnouče. Co je spojuje? „Smysl pro humor, podobný náhled na svět,“ říká Borek Perlín. A určitě také celoživotní profesní zápal. Věra Perlínová učila na základní jazykové škole Ostrovní (po revoluci se stala její ředitelkou), její muž donedávna přednášel o výživě na 3. lékařské fakultě.
Jejich rodinná vila na pražské Ořechovce je příjemně zabydlená. A protože mají Perlínovi často hosty, nechybí Kniha hostů s vtipnými vzkazy kamarádů, sbírka rodinných přání PF nebo fotografie z pochodů Praha– Prčice, na které už několik desítek let vyrážejí s přáteli v tematických převlecích. „Loni bylo téma přísloví a letos česká opera. Takhle blbneme i na stará kolena,“ říká Věra Perlínová.
Na otázku, jestli to mezi energickou Věrou a jejím stoicky působícím mužem někdy vře, manželé unisono hlásí, že „dneska už ne“. Ale přiznávají, že dřív občas létaly blesky. „Všimněte si pode dveřmi těch potlučených parket. Jednou jsem ve vzteku třískla dveřmi, až se z nich vysypala skleněná výplň. Takže jsme stáli s Borkem opět tváří v tvář, dívali se na sebe skrz ty vysklené dveře – a začali jsme se tomu smát,“ vzpomíná s úsměvem paní Perlínová.
EVA (71) A IVAN (73) VÁŇOVI, 57 LET SPOLU
Váňovi z Mostu jsou vinaři. Pan Váňa pořád pracuje a paní Váňová vypomáhá s různými akcemi, hlavně když je potřeba překládat z němčiny. Mají pět dospělých dětí, k tomu šest vnoučat a dvě pravnučky. Když se seznámili, bylo paní Evě patnáct. Chodila na střední zahradnickou školu a s o dva roky starším spolužákem se sblížili na horách.
„Za nás to nebylo jako dnes. Tři roky jsme se vodili za ruku a pak se dohodli, že se vezmeme,“ vypráví paní Váňová. Jejímu muži se na ní prý nejvíc líbilo, že byla tichá, neprůbojná dívka, jeho naprostý protiklad.
„Byla chytrá, hezká a jiná než ostatní děvčata. Bylo na ní vidět, že potřebuje ochránit. To já se vždycky hrnul hrudníkem dopředu, imponovalo mi, že je nesmělá,“ říká pan Váňa. Brali se na dvacáté narozeniny pana Váni – 22. listopadu 1961 na Staroměstské radnici v Praze. A záhy poté přišly děti. „Když bylo Ivanovi osmnáct, řekl mi, že spolu budeme mít tři syny. Nakonec to byly tři holky a dva kluci,“ usmívá se paní Váňová. I dnes prý občas potřebuje slyšet, že ji má manžel rád.
„Tak si o to říkám. A čím jsem starší, tím víc k manželovi tíhnu. Mně stačí vidět, jak přichází domů, a jsem spokojená.“ Nejvážnější krizi Váňovi zažili, když paní Eva onemocněla. „Trvalo to dlouho a dostalo mě z toho až narození posledního syna, Honzíka. Manžel to ale zvládal, když jsem byla v nemocnici, staral se o děti, dokonce se naučil vařit.“ Pan Váňa přiznává, že jako otec byl o zasloužily, a vždy spravedlivě. Chtěl jsem, aby z nich vyrostli čestní a pracovití lidé – a to se podařilo. Jiní mají miliony, my máme velkou rodinu. To je to největší bohatství...“
ZDEŇKA (91) A VLADIMÍR (94) BENEŠOVI, 76 LET SPOLU
Oba zasvětili život medicíně. Paní Benešová pracovala jako magistra v lékárně, Vladimír Beneš byl vedle Zdeňka Kunce zakladatelem české neurochirurgie. Má za sebou přes 4000 operací mozku, v 70. letech založil dětskou neurochirurgii jako samostatný obor. Kromě toho manželé Benešovi tvoří první generaci významné lékařské rodiny: jejich syn Vladimír Beneš je přednostou neurochirurgické kliniky pražské vojenské nemocnice, vnuk Vladimír je neurochirurgem v Liberci. O tom všem ale neměli 28. června roku 1939 ponětí. Teprve šestnáctiletá studentka Zdeňka tehdy v Přešticích u Plzně náhodou potkala septimána Vladimíra a byla to prý láska na první pohled. Vladimír brzy poté pozval Zdeňku na vodu.
„Měli jsme společnou kánoi, hned jsem viděl, že Zdeňka je nejen velice půvabná, ale také sportovní dívka. Obojí jí zůstalo dodnes, ještě donedávna lyžovala v Alpách,“ říká profesor Beneš. Paní Zdeňce zas imponovala Vladimírova inteligence, vzdělání a rozhled. Mladý pár měl svatbu v roce 1948. Čekali, až se Zdeňčini rodiče, kteří byli za války deportováni do koncentračních táborů, vrátí domů. Větší důkaz lásky než šestasedmdesát společných roků asi není třeba hledat. V rodině vždy vládlo tradiční rozdělení rolí.
„Syna jsem začal registrovat, až když s ním byla rozumná řeč, a uvařit umím dodnes jedině čaj. Bez ženy bych byl vyřízený,“ přiznává pan Beneš. Dnes jsou manželé jedna duše, navzájem si čtou myšlenky. „A víte co? Zdeňka má v sobě ten dívčí půvab pořád. Na nedávný neurochirurgický kongres se mnou šla v kostýmu, který si nechala ušít v 60. letech! A pořád jí slušel,“ říká profesor Beneš.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie