Nepotřebuji sex. Jsem divná?

19. října 2011 12:00

Mám problém, se kterým si nevím rady. Ale vlastně ani nevím, jestli ho chci nějak řešit, protože nemám pocit, že by mi něco chybělo. O co jde? Nemám ráda sex. Nebaví mě a k vlastnímu spokojenému životu ho nepotřebuji. Jenže jsem – celkem pochopitelně – zatím nenašla muže, kterému by to nevadilo.

Nedokážu říct, kdy přesně jsem si uvědomila, že sex a vše s ním spojené jsou věci, které mě nebaví. O panenství jsem přišla v devatenácti letech s klukem, kterého jsem poznala v prvním ročníku na vysoké škole. Chodili jsme spolu asi půl roku a měla jsem ho opravdu ráda. Naše první milování bylo přesně takové, jak jsem o něm slyšela od kamarádek i četla jako puberťačka v časopisech – tedy trochu bolesti, hodně emocí, žádný orgasmus. V mém případě to ani nevyvolalo touhu po pokračování.

Přesto jsme se během našeho vztahu celkem běžně milovali a příteli se to rozhodně líbilo. Já si pořád říkala „co na tom má?“. A to jsem při tom i několikrát prožila vyvrcholení! Ale ani tenhle veskrze příjemný pocit, kvůli kterému to většina lidí dělá, mě nenadchl natolik, abych sex sama aktivně vyhledávala.

V průběhu dalších let jsem vystřídala několik partnerů, jak dlouhodobé, tak krátké vztahy, k tomu i několik jednorázových záležitostí na jednu noc. Pořád jsem čekala, kdy přijde ten velký třesk a milování se pro mě stane opravdovým potěšením. Jenže ono pořád nic – a tak jsem začala přemýšlet nad příčinami.

Jako první mě napadlo, jestli snad nakonec nejsem na holky. Ale několik pokusů v této oblasti mě ubezpečilo, že to byla špatná stopa. Pak jsem přemýšlela, jaký vztah jsem vlastně měla ke svým milencům. O třech můžu s čistým svědomím říct, že jsem je opravdu milovala – a milování s nimi se nijak nelišilo od sexu s náhodnými známostmi. Záhadu jsem nerozřešila ani koumáním nad jednotlivými postelovými zážitky – nebyla žádná technika, poloha, prostředí, které by byly v něčem jiné a příjemnější. Prostě ať jsem to dělala s kýmkoli kdekoli jakkoli, výsledek byl jediný: dělala jsem to, protože se to ode mě očekávalo a protože je to „normální“.

Nakonec jsem se osmělila a svěřila se s neobvyklým problémem své gynekoložce. Doporučila mi vysadit prášky a chránit se jen kondomem, protože hormonální antikoncepce prý může mít na libido velký vliv. „A hlavně buďte trpělivá,“ nabádala mě, „může trvat i několik měsíců, než poznáte nějakou změnu.“ Byla jsem trpělivá dva roky – a nic. Poté jsem se k hormonální antikoncepci znovu vrátila, vyzkoušela jsem různé druhy a dosáhla pouze toho, že jsem si rozházela menstruační cyklus.

Nakonec jsem byla tak bezradná, že jsem začala obcházet i doktory zcela jiných oborů: od praktického lékaře přes neurologa až po endokrinologická vyšetření. Získala jsem jediný závěr, a to, že jsem zdravá jako řípa. Alespoň fyzicky. Někteří lékaři mužského pohlaví občas nedokázali zakrýt úšklebek, byla jsem pro ně zřejmě frigidní osoba, od které se normální mužský bude držet dál.

Bohužel měli částečně pravdu. Na prahu třicítky jsem dospěla k rozhodnutí, že se nebudu přemáhat jen proto, že svým naturelem vybočuji z většinové společnosti. Snažím se sama smířit s faktem, že sex prostě k mému já nějak nepatří. Nemasturbuji, nevyhledávám erotické filmy, ani se o sexu vlastně s nikým nebavím. Lidem, kteří si ho užívají, totiž nedokážu svůj postoj vysvětlit, nebo spíš oni ho nedokážou pochopit.

Sama bych se s celou situací smířila celkem dobře – pokud sex nemám proto, že nechci, a ne proto, že nemohu, tak to vlastně není tak tragické. Jenže najděte s takovým přístupem partnera. Poslední vážnější vztah jsem ukončila před necelým rokem. S Michalem jsme spolu byli osm měsíců. Během prvních týdnů jsem se přemáhala a sex jsme provozovali s běžnou frekvencí. Bohužel (bohudík?) byl Michal dost vnímavý a všiml si, že si intimní chvíle nijak neužívám. Tak jsem se mu svěřila. Samozřejmě mi nejdřív nevěřil a typicky po chlapsku se mě snažil „předělat“: Nutil mě do sexu ještě častěji a pokoušel se mě uspokojit všemi možnými způsoby. Když jsem mu vysvětlovala, že nemám problém dosáhnout orgasmu, ale že mě nebaví ta činnost jako taková, urazil se. Pár měsíců jsme se ještě trápili, pak jsem to utnula já.

A od té doby jsem sama. Známosti na jednu noc nevyhledávám, protože jejich obvyklý účel pro mě nemá smysl. O partnerský vztah stojím, stejně jako bych ráda měla děti. Ale najít chlapa, který sex nebude vyžadovat, nebo se spokojí s takovou frekvencí, abych to zvládla? Nevěřím, že takový existuje.

Žaneta, 32 let