Otázky sexuální frekvence řeší naprostá většina párů, probírají je přátelé v nekonečných debatách a jsou také předmětem mnoha výzkumů. Nespokojenost s málem sexu na jedné straně a nespokojenost s jeho častým vyžadováním na straně druhé bývá zdrojem hádek, někdy nevěry, a dokonce i rozchodů. Oslovili jsme několik lidí, kteří nám velmi otevřeně popsali své vlastní zkušenosti. Jména jsme pochopitelně změnili.
MILADA
Jak jsem se pohrdavě ušklíbala, když mi bylo osmnáct a slyšela jsem v kavárně: „Rozešli se, protože jim to neklapalo v posteli.“ Tělo jsem považovala za podružnou věc. Bylo ironií osudu, že jsem si nakonec vzala muže, který se podle svých slov v životě netěšil na nic jiného než právě na mé tělo. Myslela jsem si, že ho to přejde, jako se člověku přejí oblíbená sladkost, když jí má dostatečně často. Ale to byl omyl. Brali jsme se ve dvaceti a já jsem za rok otěhotněla. Celý náš život byl s miminkem naruby. Já byla docela šťastná, muž byl nevrlý a v tenzi. Trvalo dlouho, než mi docvaklo, že hlavní spínač jeho nálad je v posteli. Spali jsme spolu každý druhý den. Nestačilo to. Prý jsem nebyla dostatečně aktivní. Můj muž byl střídavě smutný a naštvaný. Stále mu něco vadilo. Tak jsem se snažila, i když mi to přišlo jako trapná komedie, protože na milování jsem zkrátka neměla chuť.
Další ochlazení se vplížilo kvůli orálnímu sexu. Prostě ho nemám ráda a dělá se mi špatně. Byl zklamaný, naštvaný a já měla pocity viny. Nutila jsem se do toho a muž byl radostí bez sebe. Zpětně dnes vůbec nechápu, jak to, že mu nevadilo, jak se musím přemáhat. Naopak, on to bral jako podstatu manželství – on se přemáhá, když chodí s (našimi) dětmi ven, já se přemáhám a dělám pro něj „z lásky“ něco, co mi je nepříjemné.
Naivně jsem si myslela, že jsem ten gordický uzel rozťala, ale manžel přišel s novými přáními: přál by si mě nafotit nahou. Měla jsem už (po druhém) porodu vrásčité břicho a kromě toho jsem byla dost stydlivá. Dusno doma už bylo neúnosné a trpěly jím i děti. Používal celý arzenál zbraní: citově vydíral, byl depresivní nebo na všechny ustavičně jenom řval. Opět jsem ustoupila. Malovala jsem si, že po tomhle ustanou výčitky a konečně bude mít lepší náladu. Nebude se na nás utrhovat a vyčítat všechno – od nepořádku po nepatrné zpoždění oběda. Odtrpěla jsem si focení. Můj muž zářil a měl krátkodobé záchvaty frenetické zamilovanosti. Pak přišly na řadu méně cudné fotky a pak přibyla do domu videokamera… prostě s jídlem rostla i chuť, ovšem rozhodně ne ta má. Začínala jsem sex nenávidět. Přišlo mi, že se musím opít nebo úplně odpoutat od sebe sama, abych toho byla schopná. Když jsem to manželovi konečně dokázala (ve 35 letech) říct, bylo to bohužel v hádce a neřekla jsem to pěkně. „Že se ti to hnusí? Takže se ti hnusím JÁ?!“ ptal se můj manžel. Nespali jsme skoro celou noc, druhý den zase peklo, děti brečely, opět se dostavily pocity viny, protože on to postavil tak, že je to otázka mého rozhodnutí (nikoli pocitů – kašlu ti na pocity, proč do toho pořád taháš emoce?), a to rozhodnutí destruktivního. Takže druhý den jsem se prostě opět přemohla, zatnula zuby, odpojila libido od všeho ostatního a doufala, že to nějak přežiju, vždyť je to jenom chvilka, a já nemám energii na hádky.
Důsledek přišel: definitivně jsem se od něj emocionálně odřízla. Vím, že na vině byla i moje neschopnost říct NE hned na začátku, věřit tomu, co cítím, nenechat se vmanipulovat do pocitů viny. Jsme spolu stále, už 18 let. Všechny „nadstandardy“ jsem postupně odmítla. Na sexu 2x týdně muž úpěnlivě trvá jako na poslední záruce manželství. Ale mně přijde, že je to vyschlá stavba, kterou drží jen můj strach, že ublížím dětem a že se sama o sebe nepostarám.
Další příběhy si přečtete v následujících kapitolách. Z boxíku zvolte rovnou konkrétní kapitolu a zbylá část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete článek přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
ANDREA
Nikdy jsem za mladých časů nepatřila k sexuálním dračicím, dobrých sedm let jsme se milovali zhruba jednou za deset dní. Před narozením třetího syna se to ale změnilo. Postupně bylo sexu míň a míň. Asi je unavený, říkala jsem si. Synovi byly tři měsíce a já si uvědomila, že něco jako sex jsem za poslední rok zažila třikrát. Nevěděla jsem, co se děje. Manžel byl unavený, pak začal s tím, že ho večer bolí hlava. Občas jsem ho ukecala, a čím víc nechtěl, tím víc jsem ho potřebovala. Neměl náročné zaměstnání, nic neřešil a na tohle téma se odmítal bavit. Nutno dodat, že jinak jsme měli bezproblémový život. Nikdy bych ale nevěřila, jak moc může chybět tělesná blízkost. Za čas jsem začala být protivná sama sobě a přestala jsem škemrat.
Asi za čtyři roky jsem své snahy vzdala. Mohl za to alkohol, když jsem byla poprvé nevěrná, ale vážně jsem si to užila. Začala jsem se stýkat s jedním mužem, jenže asi po roce mi došlo, že takhle žít nechci. Že chci manžela! Ale doma žádná změna ani chuť cokoli řešit. Schůzky s milencem jsem omezovala, až jsem je ukončila úplně. Asi po roce přišel anonym, že někoho mám. Manžel byl zhrzený a uražený. Hledala jsem způsoby, jak dát manželství do kupy. Byli jsme spolu u psychologů, ale ve zkratce to skončilo tím, že se mám přizpůsobit já.
Postupem času jsem rezignovala. Nutno říct, že mi nešlo jen o sex, mnohem víc mi chyběla intimita. Říkalo se o nás, že jsme skvělá dvojka, nehádali jsme se, neměli žádný zásadní problém. Jen jsme spolu žili jako bratr a sestra. To už mi bylo nějakých 34, možná 35 let. Romantické filmy jsem nemohla ani cítit a záviděla jsem důchodcům, kteří se vodili za ruce. Opět jsem to s manželem zkusila probírat a jednou to na mě vyřval. Po jedenácti letech jsem se na náměstí plném lidí dozvěděla, že nejsem normální, měla bych se léčit a najít si psychiatra. Najednou jsem toho měla dost a podala žádost o rozvod. Ten proběhl celkem v klidu, až na to, že za všechno jsem mohla já: jsem prý nymfomanka.
Nejvíc jsem se bála, že ublížím dětem, ale později mi došlo, že jim víc ubližovalo to, v čem žily. V našem manželství se děti nenaučily nic o lásce, něze, o dotycích. Moje dcera mi později řekla, že nechápala, proč jsme spolu byli tak dlouho. Dnes si myslím, že manžel byl asexuál, nikdy ani náznak nevěry, masturbace, nikdy nechtěl ani orální sex. Problém byl určitě i v jeho rodině. Manžel vyrůstal bez otce a matka se pak věnovala víc novým dětem. Nikdy jsem tam neviděla ani náznak fyzického kontaktu, žádné pohlazení, nikdy se nemluvilo o pocitech. Ani dnes bývalý muž nikoho nemá, žije sám a nemá ani moc přátel. Já žiju osm let po rozvodu v Anglii, kam jsem se odstěhovala s přítelem. Je taková nádhera, když mě chlap vezme za ruku, pohladí, když mě prostě obejme a řekne, že mě má rád… Moje babička mi kdysi říkala: Když to nefunguje v posteli, nebude to fungovat ani u stolu. Mě můj rozvod mrzí, ale zpětně to vidím jako jediné řešení.
Pokračování 3 / 4
PETRA (ŽENA DAVIDA)
U mě je to tak, že mě sex fakt nebaví, respektive když už k němu jednou za čas dojde, tak mě vlastně baví, orgasmus je fajn a v tu chvíli si říkám, že by mohl trvat nekonečně dlouho. Jenže když se mám rozhodnout mezi sexem a spánkem nebo něčím jiným, je sex až na posledním místě.
Sama vlastně nevím, kdy ta touha vyprchala, asi postupně, nejvíc po dětech a taky když jsem začala pracovat, máme oba dost náročnou práci. Ono taky na začátku, když je člověk s někým novým a cítí takové ty motýlky v břiše, má sex úplně jiný rozměr. Zároveň je tam ale trochu stud, neznáme se, nevadí mu ty špeky na břiše, nebo co já vím? V tom je to po letech jednodušší. Víme, co od sebe můžeme čekat. Na druhou stranu už mě nic nepřekvapí. Když se mě můj muž začne dotýkat, někdy už se celá jakoby zablokuju, protože to vždycky znamená, že se schyluje k sexu. Bavila jsem se s ním o tom, proč vedle sebe nemůžeme někdy jen tak ležet, dát si pusu, mazlit se. Ale taky mu rozumím – když se milujeme tak málo, chce využít každou příležitost. Spíme spolu asi tak dvakrát třikrát za měsíc. Manžel by si představoval, aby to bylo třeba dvakrát týdně. To ve srovnání s požadavky partnerů některých mých kamarádek není tak hrozné (je dost divné psát „hrozné“, když by to měla být radost a potěšení!).
Musím ocenit, že manžel na mě ale netlačí. Když se mi fakt nechce, stačí říct „dobrou“ a jdeme spát. Často mám pak ráno výčitky a vždycky si umíním, že hned večer to změním, ale pak se mi do toho zase nechce. Nechci se vymlouvat na únavu, je ovšem fakt, že jsem večer úplně vyšťavená, do toho samozřejmě koloběh: děti, úkoly, večeře a tisíc dalších věcí.
Jednou jsem si myslela, že má můj muž v práci milenku, určitě do něj byla jedna kolegyně zamilovaná, věděla jsem to. Myslím, že s ní nespal, ale tenkrát mě to i tak trápilo a zajímavé je, že v té době byl náš sex mnohem lepší.
Přesto si myslím, že náš vztah funguje. Někdy je to jen o logistice, kdy kdo přiveze děti, vyvenčí psy a koupí chleba na svačiny. Pak si ale večer sedneme, dáme si víno a povídáme si o všem možném. Nebo třeba oba vedle sebe pracujeme, a je to fajn. Jednou mi manžel řekl, že jsem jeho nejlepší kamarád a že by byl vlastně nejradši, kdyby na světě neexistoval sex, protože by ho nic netrápilo.
Pokračování 4 / 4
DAVID (MANŽEL PETRY)
Jednou z mála věcí, na nichž se muži opravdu shodnou, je manželský sex po několika letech. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by byl po deseti letech manželství nadšen svým sexuálním vyžitím. Podotýkám, že s vlastní ženou; jiné ženské sem vůbec nehodlám zatahovat. Když opominu statistickou odchylku, všichni muži si stěžují na nedostatečnou četnost. A některé moje přátele dokáže doběla rozpálit ženina odpověď, že už tu není to jiskření jako kdysi. Docela je chápu – je to podobná situace, jako by se naše drahé ženy divily tomu, že ty růže ve váze po týdnu odkvetly. Myslím, že mezi mými známými není žádný machistický alfa samec. Přesto – nebo možná právě proto – hořekují nad doporučeními učených pánů sexuologů o nutnosti jakéhosi kompromisu. Připadá jim, že onen kompromis přímo atakuje hranici, kterou si zvolila jejich partnerka. Námitku, že to ženy možná cítí podobně, smetou ze stolu s tím, že v tom případě by jejich manželka musela být frigidní.
Druhou věcí, na kterou si muži, jež znám, stěžují, je právě ono jiskření a vůbec celé prožití milostného aktu. Nemohu posoudit míru pravdivosti (tím myslím u ostatních, v mém případě to tak zkrátka a dobře je, a basta!), ale připadá nám mužům nespravedlivé, že zatímco my se snažíme, seč můžeme, naše drahé ženy si ten sex tak nějak se sebezapřením odleží. Že když už jednou (za uherský rok) k milování dojde, nám jde o rozkoš a uspokojení partnerky, zatímco reciprocitu by nespatřil ani Bystrozraký. Že prostě nebýt nás mužů, tak by manželský sex skomíral (a někde i docela zemřel) v okamžiku početí posledního plánovaného potomka.
Ale abychom jen nehudrali. Já i moji mužští přátelé si uvědomujeme i neoddiskutovatelné výhody několikaletého manželského soužití. A tím nemyslím výchovu dětí, společné večery, vzájemné porozumění nebo pocit bezpečí v přítomnosti ženy, která je prostě úžasná (jinak bychom s ní přece nedokázali prožít těch dvacet let). Myslím tím výhody v sexuální oblasti – znalost našich těl, libůstek i výrazů tváře. Abych to přirovnal k něčemu, co je většině mužů blízké – je skvělé projet se v novém, nablýskaném autě, ale pánové, ruku na srdce. Oproti tomu naše starší fáro nás v žádné zatáčce ve štychu nenechá; vždyť už ho dobře známe a víme, co udělá, umíme ho řídit, a hlavně – máme ho rádi. Jen bychom ho chtěli prohnat po asfaltu o něco častěji a také bychom byli šťastnější, kdyby jeho motor o něco spokojeněji předl. Mysleme na to a myslete na to, dámy, i vy.