1. Můj skutečný domov byl pro mne peklem, mým opravdovým domovem se stal internát.
Přestavte si, že žijete na vesnici kousek od hranic, kde si všichni vidí do talíře; kde je jedna hospoda, jeden rozpadající se kulturák, jedna malotřídka, jeden praktický lékař, jeden rybník ke koupání a tak bych mohla pokračovat dál. Pro někoho, kdo žije od mala ve velkém městě a touží po přírodě, po životě na venkově v malé komunitě, je to možná super představa. I pro mě by možná byla, kdybych se ale nenarodila jako lesba. K tomu jsem navíc hubatá a přímá holka, která si od puberty odmítala na cokoliv hrát. Rodiče to se mnou neměli lehké, ale já to s nimi měla mnohem těžší.
Ne že bych v době dospívání občas nepropadala kvůli tomu „guláši“, co jsem v hlavě měla „depkám“, ale strašně mi tenkrát pomohlo, že jsem odešla do krajského města na internát. Na intru se tehdy sešla fajn parta a nejskvělejší vychovatelka ve vesmíru. Té vděčím za to, že jsem se se svou orientací srovnala, smířila a přijala ji velmi brzo a sebevědomě. Vychovatelka Iva byla můj anděl a důvěrník. První dospělá osoba, které jsem se se vším svěřila. Mým opravdovým bezpečným domovem se stal na čtyři roky internát, můj skutečný domov byl pro mne peklem. Místem odsouzení, výčitek a hrubostí. A to bohužel nepřeháním!
- Jak se vyvíjel Ninin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Byla jsem exot, černá ovce roku.
Rodičům jsem se svěřila v 16 letech. Máma křičela a byla hrubá, k mámě se přidala i babička. Táta tehdy práskl dveřmi a odešel do hospody. Bratr se trapně chichotal. Dneska, když mi je o 12 let víc, chápu, že to pro ně byl obrovský šok, jenže máma s babičkou jsou sprosté stále, otec se mnou takřka nekomunikuje a bratr se chová, jako by mu bylo 6 let. Díky bratrovi a opileckým stavům mého otce se o mé orientaci brzy dozvěděla celá vesnice. Byla jsem exot. Najednou všichni zapomněli, že Karel mlátí Máňu, Pepa chodí špásovat se sestrou své manželky a učitelka v prvňáků pije jako duha a mluví jak traktorista. Černá ovce roku jsem byla já. Jenže mezi Máňou, Karlem, Pepou a opilou pedagožkou jsem já byla ta jediná, která nic neprovedla. Jen jsem se prostě narodila „jiná“, nechtěla jsem si na nic hrát a chtěla žít v rámci možností šťastně.
Vyzkoušela jsem si to jen rok. Po skončení „zdrávky“ jsem bydlela v domě přes ulici, u druhé babičky, která mě milovala a žila v naději, že jednoho dne nakonec stejně přijde „ON“ – ten pravý – a všechno se spraví. Bábince to nevyčítám, vyrůstala v jiné době a navíc byla věřící. Bohužel život lesby na vesnici není lehký. A tak jsem jednoho dne, doslova z hodiny na hodinu, utekla do Prahy.
Pokračování 3 / 4
3. Přednášku na téma „Jsi nechutná!“, jsem nevydýchala.
Potom co jsem si u jednoho nezapomenutelného nedělního oběda vyslechla přednášku na téma: „Jsi nechutná!“, jsem si večer sbalila věci, ušetřené peníze a celou noc brouzdala na internetu a hledala práci. Byla jsem rozhodnutá odjet ráno do Prahy. Přes všechnu hořkost jsem cítila, že to dobře dopadne, i kdybych měla zametat ulice. Přesně v 00:03 hodin jsem to našla! Jedna pražská nemocnice sháněla sestry a nabízeli i možnost ubytování na ubytovně! Což bylo úžasné, protože oddělení v krajské nemocnici, kam jsem dojížděla, se zrušilo a já byla už měsíc bez práce. V pondělí kolem oběda jsem klepala na dveře a večer už spala v nové posteli. Při přijímacím pohovoru jsem vyklopila nejen to, jakou mám praxi a vzdělání, ale i to, co mě k odchodu z domova dohnalo. Zpětně si říkám, že to možná bylo trochu bláznivé, ale něco se ve mně zlomilo, už mi bylo z divadélka, které jsem občas byla nucená hrát nanic.
„Nino, uklidněte se, nám bude stačit, když u nás vydržíte a budete dělat dobře svojí práci. Váš soukromý život řešit nebudeme, tedy pokud byste o to vysloveně nepožádala. Máme tu i skvělého kolegu psychologa – tedy kdybyste měla potřebu o všem s někým mluvit.“ řekla mi lékařka, se kterou jsem mluvila. Rozbulela jsem se jako želva. Neplakala jsem zoufalstvím, ale obrovským dojetím a úlevou, že se mi bude konečně svobodně dýchat.
Pokračování 4 / 4
4. Kdybych zůstala doma, pravděpodobně bych se už houpala na naší staré jabloni.
Můj život je dnes úplně jiný. Dá se říct, že jsem šťastná (ťuk ťuk na dřevo). V anonymní a občas lhostejné Praze je mi po předchozích zkušenostech blaze. Samozřejmě, že si mí kolegové sem tam mezi sebou něco špitnou (nemocnice je zvláštní svět sám pro sebe), zvlášť když za mnou začala chodit přítelkyně, která má čtyřleté dítě, ale naučila jsem se, že hodně situací pomáhá řešit upřímnost a humor. „Nino, čeká na tebe mamka.“ říkají mi běžně kolegové, když na mě po službě čeká Karolína. „Víš, jak ti závidím, že se střídáte v žehlení a vaření a večer si pokecáte u vínka! Já mám doma tři chlapy a nejenže nežehlí, nevaří, neuklízí a ani hřebík nepřitlučou, ale každý je zalezlý u počítače a mlčí.“ Povzdechla si mi nedávno o 22 let starší a 20 let vdaná kolegyně.
A to jsou jen střípky, jenže právě tyto střípky, když se složí, vám dají dohromady pořádný kus života a štěstí – nebo neštěstí. Jsem moc ráda, že jsem tak brzy pochopila, a to hlavně díky Ivě, která je už bohužel v nebi (protože kde jinde by anděl byl!), že se nemám bát být sama sebou. Těžko můžete být skutečně šťastná, když si stále na něco hrajete. Díky Ivě vím, že se nemám bát udělat krok do neznáma a občas zariskovat i s tím rizikem, že udělám chybu. Vždyť chyby nás posouvají dál, a učí nás, když jsme ochotní se změnit. Kdybych zůstala doma, pravděpodobně bych skončila na antidepresivech nebo bych se už dávno houpala na naší staré jabloni.
(Nina, 28 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!