Zažívám docela prekérní situaci. Se svým přítelem žiju skoro čtyři roky. Mám ho pořád docela ráda, ale v posledním roce jsem si postupně uvědomila, že to není ten pravý. Lišíme se v mnoha pro mě zásadních věcech, začali jsme se kvůli tomu dost hádat a já postupně dospěla k rozhodnutí, že se s ním rozejdu. Jenže on chce zřejmě spory vyřešit jinak – žádostí o ruku!
Problémem nás obou je to, že jsme docela impulzivní až choleričtí. Neumíme moc řešit věci v klidu. Vlastně jsme vždycky měli trošku italskou domácnost – hodně emocí a vášní. Samozřejmě v počátku vztahu se to projevovalo hlavně v posteli. Prvních několik týdnů jsme z ní prakticky nevylezli.
Když asi po roce opadla ta největší zamilovanost, výbuchy vášně už se konaly nejen v ložnici, ale i při jiných příležitostech. Rádi jsme se do ní ale vraceli ke sladkému usmiřování. Každopádně ty tři první roky byly celkově moc pěkné a rozhodně ničeho nelituji. Ale čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem si začala uvědomovat, že naše hlasité výměny názorů provázené často třískáním dveří i různých předmětů nejsou způsobené jen našimi povahami, ale opravdu i tím, že se zásadně neshodneme.
Vlastně je div, že nám to tak dlouho víceméně klapalo, protože moc společného toho ani nemáme. Asi se to dlouho neprojevovalo hlavně kvůli tomu, že jsme oba dost nezávislí a hodně času trávíme každý zvlášť svými koníčky.
Rozdílu jsem si tak všimla vlastně až ve chvíli, kdy jsme začali trochu vážněji debatovat o případné budoucnosti. Po dvou letech vztahu jsme se sestěhovali do společného podnájmu. A jak jsme se tam usazovali, kupily se naše věci, až jsem zhruba před rokem řekla dost s tím, že to musí přestat, jinak se tam za chvíli pohřbíme zaživa.
Debata o bydlení mi sundala růžové brýle
Petr souhlasil, že by to chtělo něco většího. A tím to začalo. Já automaticky začala mluvit o tom, že bychom si vzali hypotéku a investovali do vlastního bydlení. O tom on ale nechtěl a nechce ani slyšet – že prý nechce být k ničemu zavázaný, co by omezovalo jeho svobodu. Prý hypotéku nikdy. Já zas ale nemůžu pochopit, že chce někdo celý život dávat peníze do cizího a dobrovolně se vzdát jistoty vlastní střechy nad hlavou.
No a pak to pokračovalo dál. Kde by to bydlení mělo být? Zatímco já chci co nejvíc do přírody, Petra to táhne do centra města. Já bych chtěla domek, on jedině byt. Asi by se samozřejmě kompromis našel, ale ony s tím souvisí i další věci. Výchova dětí, spravování financí, zkrátka postupně jsem zjistila, že ty hlavní životní postoje máme diametrálně odlišné.
Samozřejmě, říká se, že se protiklady přitahují, jenže to podle mě platí jen pro oblasti, které nejsou podstatné pro celou rodinu. Navíc mě Petr některými názory začal opravdu štvát. Měla jsem ho pořád ráda, ale nakonec jsem si uvědomila, že tím hlavním, ne-li jediným, co nás spojuje, je „jen“ skvělý sex. Tam si absolutně rozumíme. A tak ačkoli to bylo těžké, rozhodla jsem se, že náš vztah ukončím. Z mého pohledu už zkrátka nemá perspektivu, já chci někoho, s kým se podobě společné budoucnosti shodneme.
Nečekaný objev ve skříni
Jelikož jsem se takhle definitivně rozhodla zhruba před měsícem, chtěla jsem to nechat až po Vánocích. Je to možná slabošské, ale rozejít se před Vánocemi mi zkrátka připadá hrozné. Hlavně kvůli tomu druhému. Dárky už jsem beztak měla nakoupené, a tak jsem chtěla počkat.
Jenže jak jsem tak ze zvyku prováděla předvánoční úklid, při úklidu oblečení jsem v Petrově skříni objevila mezi svetry schovanou malou krabičku. Byl v ní prsten – a není pochyb o tom, co to má znamenat. Vlastně mě to ani moc nešokovalo, Petr měl vždycky rád velká gesta a i hádky řešil nejraději nějakým dárkem. A protože asi stejně jako já cítil, jak to poslední dobou skřípe, nenapadlo ho nic lepšího než mě požádat o ruku!
Nějaká část mého já se na chvíli zatetelila radostí, kterou ženu by to nepotěšilo. Ale v další chvíli jsem se lekla. Já se přece za Petr vdát nechci! Já se s ním chci rozejít! Je jasné, že prsten má být hlavním triumfem Štědrého dne. Jsem jako na trní a nevím, co mám dělat. Říct už teď, že jsem prsten našla, a také to, že chci náš vztah ukončit? Nebo to „vybalit“ až pod stromečkem? A nebo prstýnek naoko přijmout a vyřešit to až v lednu, kdy už budou vánoční emoce pryč? Ani jedno z těch řešení asi není dobré, ale to ani celá ta situace…
Kateřina, 28 let