Ochrnula jsem a mám dvě malé děti. Dá se to zvládnout?

| Autor: Regina Rothová | Rubrika: Láska a vztahy

Paní Katja onemocněla v průběhu svého druhého těhotenství. Porodila zdravou holčičku, ale sama zůstala na vozíčku, nefunkční má obě nohy a jednu ruku. Když ji zastihla zákeřná nemoc, byly jejímu staršímu synovi Oskarovi právě dva roky...

„Oskárkovi byl rok a půl, když jsem zjistila, že s přítelem Láďou čekáme druhé miminko. Měli jsme radost, šlo to rychleji, než jsem si myslela. Byl konec května, já v prvním trimestru a přesně si pamatuju na ten zlomový moment: chtěla jsem jít s Oskarem ven, obouvala jsem se na schodech a děsně mě píchlo v zádech. Tak strašná bolest, že jsem myslela, že jsem přišla o dítě,“ vypráví o počátcích věcí horších Katja.

„Od té doby už jsem nebyla bez bolesti, sice jsem chodila, ale nemohla jsem utíkat, hrát si s Oskarem s míčem… V září jsme letěli ve třech na Rhodos, poslední dovolená ve třech. Den co den mi bylo hůř, nemohla jsem ležet, spát, poslední den jsem se zhroutila. Moc si to nepamatuji, manžel říkal, že jsem seděla ve sprše a říkala, že mě hrozně brní ruce a nohy, nemohla jsem otáčet hlavou. Měla jsem blackout, pamatuji si matně až krčskou a vojenskou nemocnici, cestou domů jsem byla prý úplně mimo.

Zbytek těhotenství byl děsivý: na diagnóze se nikdo neshodl, mysleli si, že přeháním, každou ženskou v těhotenství přece bolí záda. Přiletěla moje máma z Německa, aby pomohla s Oskárkem, musela jsem brát léky na bolest a každý den jsem se omlouvala děťátku v bříšku, že jsem tak slabá. Můj stav se měnil, po několika týdnech jsem zase mohla spíš ležet než chodit, trochu se starat o Oskárka, dojet na vyšetření. Ve 30. týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, brečela jsem štěstím, taková bojovnice! A nejen ona, Oskar, Láďa, všichni se báli, co bude. Týdny bolestí, nejistot, strachu. Koncem listopadu už jsem nemohla ani stát na nohou… Nakonec se Stellinka narodila o sedm týdnů dřív, mně zjistili vzácnou nemoc, při které jsem opakovaně krvácela do míchy. Domů jsem se vrátila až po víc než devíti měsících, na vozíčku, s poruchou tří končetin.

Zbyla mi jen slabá levá ruka. Ale jak vysvětlit dvouletému klukovi, že maminka je najednou pryč? Nevím, jak to manžel dokázal, ale rozhodně skvěle. Řídil se instinktem, přestal skoro úplně pracovat a staral se o malého ve dne v noci. Bylo to těžké, i finančně, ale stálo to za to. Oskárkovi tak zůstal alespoň částečný pocit jistoty (byl na mě původně hodně vázaný). Rodiče se museli odstěhovat ze zaběhlého života v Německu k mojí babičce a starali se o Stellinku. Ta byla od začátku překvapivě dobrá, v inkubátoru strávila jen den. Po necelém měsíci v porodnici U Apolináře ji moji rodiče mohli vyzvednout. Budu jim vděčná do konce života…

Nikdy nezapomenu na čas na ARO, připojená na milion přístrojů, nepohyblivá, děti jsem neviděla přes měsíc. Na jednu stranu mě myšlenka na ně a touha nepřicházet o dny jejich života dodávaly sílu, na druhou stranu jsem strašně trpěla. Pak už jsem jen brečela a byla přesvědčená, že bez nich nepřežiju jediný den. Teď jsem zpátky doma a snažíme se naši malou rodinu dávat poprvé dohromady. Zatím žijeme všichni u mé babičky, společně s rodiči. Musíme se vše učit nově: já život na vozíčku, se dvěma dětmi.

Manžel pečovat o dvě děti, o mě, přitom se snažit alespoň občas pracovat, Oskar skutečnost, že má malou sestřičku. Stellinka si zvykat na nové rodiče, nový domov, bráchu, vlastně úplně nový život… To, že maminka je na vozíčku, vzal Oskar v pohodě, bezprostředně, jak jen děti dokážou. Stačí říct o cokoli ohledně Stellinky, okamžitě pomůže, udělá. Až mě z toho bolí srdce, jak rychle musel dospět. Stellinka se mi ze začátku hodně vyhýbala, bála se vozíčku. Teď, po půlroce, už sedí u mě na klíně. Tisíckrát za den, když vidím, jak se tulí k manželovi nebo mé mámě, bych se chtěla někam schovat a vzdát to…

Ale co vzdát? Vlastní dceru? Nikdy! Musím být hodně trpělivá a budu. Snažím se být s dětmi co nejvíc sama, ale je to těžké. Vařit nedokážu, sama s nimi ven nemůžu. Malujeme spolu, zkouším jednou denně jít k dětem na zem, sednout si k nim, hrát si s nimi na jejich výškové úrovni s autíčky, s čímkoli. Milujou blbnutí na posteli a dětský smích léčí i mě, o tom jsem přesvědčená. Momentálně mám od České asociace paraplegiků vypůjčený Swiss-Trac – malý traktůrek, který mě táhne, Stellinka v něm sedí na sedačce na kolo, Oskar mně na klíně a volá: ‚Rychleji, mámo, rychleji.‘ Takhle chceme vyrazit celá rodina do zoo. Už se nemůžu dočkat!“ 

Katja, 39 let, Chocerady

Článek vyšel v časopise Maminka

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…