Jsem z generace, v níž jsme si děti ještě pořizovali mnohem dříve, než je tomu dneska. Syn Robert se mi narodil ve 23 letech. On založil rodinu až ve věku o deset let vyšším. Jeho manželce Tereze je taky tolik. Jsou spolu už asi osm let, z toho pět manželé, ale rodinu dlouho odkládali. Oba budovali kariéru, chtěli cestovat, vyřešit bydlení, užívat si.
Na tom samozřejmě není nic špatného, já být dneska mladá, asi se taky nehrnu do mateřství hned po dvacítce. Jenže za nás nebyly možnosti, jaké dnešní mladí mají. Na druhou stranu mám pocit, že právě ta volnost dělat cokoli a nekonečné příležitosti je tak trochu kazí – v tom smyslu, že je pak pro ně těžké se něčeho vzdát, když je potřeba. Jsou zvyklí na to, že si mohou kdykoli dělat, co chtějí, a nechtějí se omezovat.
Přesně to jsem na Tereze viděla, když otěhotněla. Samozřejmě měla radost, to ano, ale až příliš často opakovala věty jako „Jak to budu všechno stíhat“, „To jsem zvědavá, kdy se zas někam podíváme“, „Na cvičení budu moct rovnou zapomenout“ a podobně. Dobrácky jsem jí říkala, že narozením dítěte svět nekončí a že se má přece především těšit. A ještě jsem neprozřetelně dodala, že jim samozřejmě ráda někdy pomůžu, aby si odpočinuli.
Jenže z mého pohledu to znamenalo, že se třeba o víkendu ráda půjdu na celé odpoledne projít s kočárkem nebo jim v pátek večer, až bude miminko větší, dopřeju čas, aby si sami vyšli na večeři nebo do kina. Ale nic víc ode mě nemohli čekat, když sama na plný úvazek pracuji. A mám i svůj život a koníčky.
Jenže snacha to zřejmě pochopila jinak. Prvních pár týdnů po tom, co se Eliška narodila, to bylo dobré. Jednak se nemohla miminka nabažit a jednak ani není možné, aby s ním nebyla. Ale postupně se to začalo měnit. Poprvé mě poprosila o hlídání, když byly malé asi tři měsíce. Prý jen na dvě hodinky, aby si stihla vyřídit nějaké pochůzky, které by s kočárkem těžko absolvovala.
Z dvouhodinového hlídání se vyklubalo celé odpoledne
Odešla jsem tedy ten den z práce dřív, Tereza vyrazila do města a vrátila se až v sedm večer, jako by se nechumelilo. Což o to, malá hlady netrpěla, protože měla mléko v lahvičce, ale za dvou hodin pět? Trochu mě to naštvalo, měla jsem i svoje plány. Jenže Tereza se kajícně omlouvala, že potkala ve městě kamarádku, zapovídaly se, dlouho nemluvila s nikým kromě nás v rodině… a tak jsem nic neřekla.
Takřka totožná situace se opakovala za tři týdny. Prosba o hlídání, neodkladné vyřizování, sliby krátkého zdržení a místo toho návrat za třikrát delší dobu. Tentokrát už jsem se ozvala. „Terezko, nezlob se, já ti ráda občas pohlídám, ale musí platit, co řekneš. Já mám taky nějaké svoje plány, a když se vrátíš o tři hodiny později, tak z toho nic není.“
Její reakce mě doslova šokovala. Prý jaké plány bych já mohla mít (zřejmě s ohledem na můj věk) a že hlídat vnouče je přece radost a pozor, dokonce snad i povinnost! Opáčila jsem, že to snad nemyslí vážně, a dozvěděla se, že bych měla být ráda, že mi tak věří a tak malé dítě mi půjčuje. Strašně jsem se rozčilila, ale protože jsem nechtěla vyvolávat hádku, nechala jsem si všechno pro sebe a odešla.
Jenže Tereze zřejmě dvakrát připomenuté chvilky dřívější svobody zachutnaly – a měla odvahu za týden zase. Prý že by si s Robertem rádi vyšli na večeři. Souhlasila jsem a tentokrát vše dobře dopadlo, řekla bych, že i zásluhou syna, který zas tak společenský není a vypadal, že se domů vrací rád.
Snaše tím samozřejmě otrnulo. A prý, jestli bych nemohla jeden den v týdnu hlídat pravidelně. Ideálně celou sobotu od rána až do večera. „No, to by asi nešlo, Terezko. Čas od času určitě, ale jak říkám, pracuju celý týden a taky chci mít volný víkend.“
Chtěla si ze mě udělat chůvu na plný úvazek
Tereza se na mě dívala vyloženě se záští. Prý že mám přece plno času! Opáčila jsem, že chodím do práce jako kdokoli jiný a nemám času o nic více než její vlastní manžel. Robert na nás překvapeně koukal, o předchozích konfliktech neměl vůbec tušení. Tereza se na něj otočila a dožadovala se jeho podpory. Prý že jí přece slíbil (!), že budu hlídat. Jako bych já tam vůbec nebyla.
„Víte co, to si vyřešte spolu, jak si to představujete. A za mnou přijďte, až se shodnete,“ řekla jsem nakonec a znechuceně se vydala domů. Další víkend jsme se viděli znovu. A mladí na mě nastoupili nejdřív s přemlouváním, pak výčitkami a nakonec i téměř s vydíráním. Jak vidno, Tereza na svém manželovi pěkně zapracovala! A mně to bylo líto a taky jsem dostala vztek. Obzvlášť potom, co mi řekla, že když o vnučku evidentně nestojím, tak by mi ji také nemuseli vůbec půjčovat a jezdit s ní ke mně.
To už jsem nevydržela a zvýšila hlas, co to má znamenat, a řekla jí k tomu svoje. Že jsem milující babička, ale ne služka. Že budu ráda hlídat, ale ne pokaždé, když si rodiče vzpomenou, a že je to vše o kompromisu. Robert přikyvoval, bylo mi ho skoro až líto – evidentně chtěl být za dobře jak se ženou, tak s matkou, a nevěděl, co dělat. Ale dobře mu tak!
Tereza se nakonec naštvala tak, že popadla jeho i dítě a odjeli. Teď už se mi měsíc neozvala, Robert se párkrát stavil a prý je to doma hrozné, žena mu vyčítá, že mě nezlomili! „A to jsem jako měla dát výpověď a jít na pracák, nebo co, abych vy jste si mohli užívat?“ rozčílila jsem se. Prý to samozřejmě ne, ale je mi jasné, že tohle přesně si snad jeho žena myslela.
Pochopitelně mě mrzí, že vnučku teď nevidím. Ale snacha musí pochopit, že hlídací babička ze mě zatím prostě nebude. A s takovým jednáním z její strany už vůbec ne.
Mirka, 57 let