Odstěhovali jsme se na venkov a dosavadní vztahová idyla skončila

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

S přítelem jsme měli stejný sen. Oba jsme rodilí Pražáci a za skoro tři desítky let života jsme metropoli poznali se všemi jejími klady a zápory. A tak jsme postupně dospěli k tomu, že bychom chtěli rodinu zakládat mimo hlavní město. Po třech letech chození a roce společného podnájmu jsme se rozhodli, že se odstěhujeme do malé vesničky několik desítek kilometrů od hlavního města. Jenže splněný sen je nakonec spíš noční můra – a náš do té doby krásný vztah se někam vytrácí.

Odstěhovali jsme se na venkov a dosavadní vztahová idyla skončila

Až do nějakých osmnácti jsem byla typická „pražská fiflena“, jak by řekla moje babička. Cokoli mimo hlavní město pro mě bylo španělská vesnice, venkovem jsem téměř pohrdala, protože jsem si neuměla představit, co zajímavého by se tam mohlo dít. Praha, to jsou přece kina, divadla, restaurace, sportovní kluby, neomezené možnosti.

Děláš, jako by to jinde neexistovalo, smáli se mi spolužáci na vysoké, lidé ze všech koutů republiky. A hlavně díky nim se můj pohled začal pomalu měnit. Zatímco dřív jsem z Prahy vyjížděla vlastně jen na zahraniční dovolené, najednou jsem začala poznávat krásy Česka a při návštěvách nových přátel se nestačila divit a stydět, o co všechno jsem se dřív připravovala.

David na tom byl trochu podobně. Taky kluk z Prahy, ale její nevýhody si na rozdíl ode mě uvědomoval odjakživa. Jakmile mohl, utíkal z ní pryč. A když jsme se dali dohromady, nakazil mě ještě víc. Jak jsme se poznávali, jeden druhému jsme se svěřovali a navzájem se utvrzovali v tom, že budoucnost chceme trávit jinde. V poklidu, přírodě, bez stresu, hluku, prachu, smogu. Ano, byli jsme asi docela naivní, když jsme se navzájem utvrzovali, že je lepší dojíždět o něco déle, ale pak přijet do domova, kde se nám opravdu líbí.

Zatímco David mluvil hlavně o tom, jak mu vadí pražský styl života, já se na všechno spíš dívala optikou budoucí matky. Neuměla jsem si představit, že moje děti si budou hrát jen na oplocených hřištích, nenaučí se ani lézt na strom – já si to ještě z dětství pamatovala, ale sebe jsem si v budoucnu s obavami představovala jako uštvanou taxikářku, která vozí dítě z jednoho kroužku na druhý a do zoo je bere i proto, aby viděly živou slepici.

Koupili jsme dům 40 kilometrů za Prahou

A tak jsme se nakonec po třech letech chození, kdy jsme už rok sdíleli podnájem na sídlišti na kraji Prahy, rozhodli, že uděláme radikální krok a odstěhujeme se. Plánovali jsme, že to bude jen na zkoušku. Nechtěli jsme hned kupovat vlastní dům, ale najít si podnájem a zkusit, jestli to bude fungovat tak, jak si představujeme. Jenže se ukázalo, že najít mimo velké město něco k pronájmu, ne ke koupi, je v podstatě nemožné. Zatímco v Praze jsou mraky bytů i celých domů, které chce majitel jen pronajímat, na venkově je to přesně naopak.

Protože jsme měli poměrně striktní představu, jak chceme bydlet, z těch asi pěti podnájmů, co jsme objevili, nám nevyhovoval ani jeden. Místo toho jsme se na první pohled zamilovali do malého domku ve vesnici asi 40 kilometrů za Prahou. Tak daleko od města jsme to původně neplánovali, jenže tahle dřevěnice nás zkrátka dostala. Majitelé se právě rozváděli a potřebovali se jí rychle zbavit, takže jsme se dohodli na slušné ceně. Ani jsme se nestačili vyděsit a už jsme spolu měli hypotéku. A loni na jaře se přestěhovali.

Asi se teď budete smát – a ani se nedivím. Jak poslední rok a něco shrnout? Byli jsme ohromně naivní a probudili se do reality. Ano, na jaře a v létě jsme byli nadšení, i když už tehdy jsme objevovali, jaké těžkosti bydlení na venkově obnáší. Jenže všechno přebíjely večery na zahradě s výhledem do lesa, božský klid, k tomu jsme si dům zařizovali podle svého. Nevadilo nám, že vstáváme brzo a vracíme se pozdě.

Léto bylo krásné, ale potom se to začalo kazit

Jenže jak se s podzimem začaly dny krátit, ubývalo energie a radosti a víc a víc jsme si uvědomovali, do čeho jsme se to pustili. Vstávat do tmy a zimy už šlo těžko. Dojíždět hodinu na kraj Prahy na metro a tím pak dál do práce bylo čím dál náročnější. Auto máme, ale vzhledem k hypotéce ho téměř nepoužíváme, abychom ušetřili.

A věci, které jsme dřív považovali za samozřejmé a zároveň byli přesvědčeni, že se jich dokážeme snadno vzdát, nám najednou chybí. Možnost nakoupit si i večer nebo o víkendu, kino pár minut od domu, v zimě možnost zajít si do sauny. Všechno toto můžeme stíhat v Praze po práci, ale vidina, že pak dojedeme domů pomalu o půlnoci, nás odrazuje. A o víkendu se nám nechce kvůli tomu do metropole jezdit.

Co mně osobně ale chybí nejvíc, jsou kamarádi. Byla jsem přesvědčená, že žít na vysněném místě s člověkem, kterého miluju, je tak úžasné, že mi nikdo chybět nebude. Ale je to přesně naopak. Blízké lidi bych potřebovala jako kompenzaci stereotypu, který zažíváme. A David je na tom myslím podobně.

Hádáme se vlastně i bez důvodu

Tohle všechno začalo postupně nahlodávat náš vztah. Nejdřív jsme se začali lehce hádat kvůli domu, věcem kolem něj, napjatý rozpočet kvůli hypotéce nám taky na pohodě nepřidal. Jenže jak jsme se oba cítili čím dál hůř, začaly hádky i kvůli věcem, jež by nám normálně vůbec nevadily. Občas mi to až připadá, že je snad vyhledáváme, jen aby se něco dělo.

Jenže si při nich říkáme i ošklivé věci, které už nejdou vzít zpátky a zůstávají ve vzduchu. Oba jsme docela startovací, ale nevěděli jsme to o sobě, dokud jsme se nepřestěhovali sem. Je naprosto pravdivé tvrzení, že vztah prověří až nějaká krizová situace. Dokud je vše sluncem zalité a bez problémů, je snadné být úžasným partnerem. Ale když se úplně všechno nedaří, jde to o poznání hůř. A to se nám ještě nestalo nic tak hrozného, jen jsme se přestěhovali! Navíc z vlastní vůle!

Oba si uvědomujeme, že to asi takhle nezvládneme. Nechci říct, že přestěhovat se byla vyloženě chyba. Ani nevím, jestli bych chtěla znovu bydlet zpátky v Praze. Ocitla jsem se v takovém stavu, že vlastně nevím, co chci, což je strašné. Z celé té věci vyplynula jen obrovská nejistota ohledně vztahu s Davidem. Najednou si nejsem jistá, jestli nám to ještě vůbec funguje, jestli spolu chceme být. Ani jeden z nás to téma neotevře, nechceme si přiznat, že jsme se možná přecenili, oba se zarytě tváříme, že takhle jsme to přece chtěli. Před rodinou, před sebou navzájem – a David to možná ještě namlouvá i sám sobě. Já už vím, že takhle to dlouho nevydržím. Nedokážu ale poznat, jestli má náš vztah ještě budoucnost a kde by se měla odehrávat.

Šárka, 29 let

Další články z rubriky

KARIN (39): Opouštím ho, i když ho stále miluji

KARIN (39): Opouštím ho, i když ho stále miluji

Dnes | 2 | V rámci zachování zdravého rozumu a posledních zbytků sebeúcty ho opouští, i když ho stále miluje –…

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…