Osamělostí trpí hlavně čtyřicátníci

Myslím, že je důležité mít ráda sama sebe, mít koníčky a nějaké ty přátele.To všechno pomáhá proti chmurám.A nezapomeňte:Slunce svítí i když je za mraky.Katy

Určitě nejsem sama -je mi 43, 3děti,manžel,babka v mé péči,pes a kočky, ale i tak na mě někdy dosedne smutek. Čím je venku méně sluníčka,tím méně ho mám i v sobě. Mám kamarádku,která je v mém věku a je úplně sama -nikdy se nevdala,děti nemá . Někdy jí sice závidím klid a možnost kdykoli kamkoli odjet,ale asi to také není ono. Smutno je občas asi každému....

Ja nevim opravdu co delaj ostatni lidi kdyz musej bejt sami.Nechce se mi ani ven vystrcit nos když sem sama.

K doplnění předchozího: Pro ty, které si říkají:"To se jí to kecá, kdo ví jak na tom je?" Tak jsem už za zenitem, ale necítím se tak. Je mi 52 let. Jsem sama s dospělými dětmi, což ze mě starost o ně nesnímá. Jezdím na kole (5 tis. km za rok), lyžuji (tak 2-3 týdny v sezóně), běžky, hory - nějaká pěkná ferratka, vodu - rafting a canioning a vše kde je sranda a zábava. Nabídkám chlapů se úspěšně vyhýbám, protože mám plány jinačí než jim dělat servis a léčit hemeroidy.

Holky, tak to tady čtu a nevěřím. Nefňukejte. Víte proč chlapy nenaříkají? Protože chodí na pivko a mají plno koníčků. Hledejte koníčky a koně, pěstujte posezení a pokec u vínka nebo piva a je vystaráno. Pak ještě pozitivní mysl a je hotovo.

NETY!!
Odkud jsi?Píšeš, že potřebuješ přítelkyni, mě je 46 a jsem z Brna.Ale i když jsi z daleka, můžeme si občas zamailíkovat.Jestli chceš, ozvi se: runap@seznam.cz.
Ahojky a musíme se držet a pracovat na sobě. V jádru je každý sám...

Opravdu za to může magická čtyřicítka? Snažím se tomu pocitu osamnění nějak utéct, ale dá mi to stále větší a větší fušku.

No jistě, jen se zastavit a pak vykročit dál do života, dokázat to a mít se hlavně ráda. Tak je třeba začít, pokud je někomu těžko u srdíčka. Nikdo není jenom šťastný, ale každý den si nějaké to štěstíčko uvědomit, to už každý neumí. Vyhledávejte lidi s kterými se cítíte dobře pokud to váš život umožní.

Mně už čtyřicet bylo před pár lety,a to jsem se také cítila všelijak i se třemi dětmi a chozením do práce.Tedˇje mi o 15let víc,jsem většinou sama doma a mám poblíž počítač i se všema uvnitř shovanýma lidičkama.I když děti přijdou víceméně už jen na návštěvu,je mi fajn.

Jé.... tak koukám, že je snad na tom někdo podobně. Bude mě letos 40 a mám roční holčičku a další se narodí v srpnu. Mám dlouho přítele se kterým žiji, ale sama se někdy cítím a je to pořád horší. Taky dělá soustavně blbiny, např.dovedlů domů jakous muslimku a že prý bude s náma bydlet, jako dalůší žena....to neprošlo. a momentálně se zamiloval do 11leté holky. Po tolika letech začínám procitat a uvědomovat si, že čekám na zázrak , který nepřijde. A že není nač čekat.

Je mi 47, mám rodinu i kamarádku, ale i tak někdy mívám depku. Když o tom mluvíme s přibližně stejně "mladými", zažívají všichni to stejné. Jen se s tím každý jinak vypořádá. Když je hezké počasí, řeším to jízdou na kole nebo jdu do přírody se psem. Na zahrádce mezi kytkama je mně také lépe. Horší je, když je zima a škaredě. To nepomůže ani rotoped a radost z pohybu.

Za měsíc oslavím taky čtyřicet a asi je to nějaké magické datum - manžel se mi po 20-ti letém manželství přiznal k nevěře - a ke všemu ještě s chlapem. Takže pocity taky nic moc. Ale snad se to časem srovná - ještě mám děti doma, tak samota zatím nehrozí. Ale duševně jo, vždyť komu bych mohla říct takovou věc.

Je mi 48, děti jsou dospělé, syn je dost u přítelkyně, i když domů jezdí, dcera se bude stěhovat, dost na mě samota padá. Když doma nikdo není těžce to nesu a je mi smutno. Potřebovala bych přítelkyni, s kterou bych si popovídala.

Je mi 46, jsem po rozvodu, partner mě opustil a i když mám dvě děti (dospělé) cítím se neuvěřitelně sama.

Jsem sama s dcerou už sedmý rok....a vlastně netuším, jestli jsem ještě normální. Happy si rozhodně občas nepřipadám.
Kolik mi je? 39 ...ufff

Mě je 40 a tento pocit zažívám,i když mám rodinu.Jen sem si doteďka myslela,že všichni ostatní v mém věku jsou "Happy",nebo se apoň tak tváří.

Sice mi není čtyřicet, ale depka a pocit osamělosti mě čas od času taky postihne....ale to je normální,ne?