V první chvíli jsem zpanikařila a málem utekla. Poznal to, protože mě chytil za rameno a naléhavě prosil, ať zůstanu. „Ale já teď nemůžu, jsem v práci, nemám na tebe čas… a kde ses tady vůbec vzal?“ chrlila jsem ze sebe překotně a zmateně a do hlasu se mi pomalu vkrádal vztek.
Prý že to naprosto chápe, že se chtěl jen ujistit, že jsem to opravdu já, když našel mé jméno na internetu. A že by na mě moc rád počkal a mluvil se mnou. „Je z tebe krásná ženská. A máma, jak jsem slyšel,“ podotkl. „Jak to víš?“ nechápala jsem. Odpověděl, že už před týdnem byl za mou sestrou, která žije v jiném městě. A ona mi nic neřekla, nevarovala mě!
Celá roztřesená jsem zavolala manželovi, jestli by mohl vyzvednout dceru ze školky, že asi přijdu později. A řekla jsem mu, co se stalo, s tím, že nevím, jestli se s otcem vůbec chci znovu vidět. Pavel mi domlouval, ať to udělám, že odejít můžu kdykoli. „Když tě vyhledal po 20 letech, asi má nějaký důvod,“ říkal.
Abyste rozuměli, za těch dvacet let se mi vlastního tátu podařilo v podstatě úplně vytěsnit z hlavy. Opustil nás úplně nečekaně, když mně bylo 12 a mojí mladší sestře Elišce sedm. Máma nám prostě jednoho večera s úplně červenýma očima řekla, že tatínek už s námi bydlet nebude.
Pravdu o jeho odchodu mi máma prozradila až za několik let
Samozřejmě jsme to nechápaly, když jsme se ptaly, proč, jak je to možné, máma ze sebe soukala věty typu, že bude pracovat někde v cizině a tam bychom s ním nemohly. Bylo nám i jako malým holkám jasné, že lže. Tedy hlavně mně. Eliška se možná nechala ukolébat, jen se ptala, proč nás nepřijede aspoň občas navštívit. Já tušila, že to bude něco jiného a že nám to máma jen nechce říct.
Za největší zradu jsme ale považovali to, že se s námi táta vůbec nerozloučil. Ani osobně – když jsme ho viděly naposled, byl to den jako každý jiný – ani třeba později nějakým dopisem, telefonátem, slovy na vysvětlenou. S tím jsme se dlouho nedokázaly smířit a obě jsme ho začaly nenávidět za to, co nám udělal. A za to, že máma byla nešťastná a řadu let chodila jako tělo bez duše. Aniž by nám cokoli řekla.
Když mi bylo šestnáct, začala jsem randit s kluky a měly jsme s mámou občas rozepře ohledně jejich výběru. V jedné hádce jsem na ni jednou vyjela. „Jak mi ty chceš mluvit do výběru kluků, když od tebe táta utekl?!“ křičela jsem na ni a už v tu chvíli litovala, že mi to vyletělo z pusy. Máma chvíli ztuhla, pak se smutně usmála a se slzami v očích odpověděla: „Máš pravdu, naprostou pravdu. Od teď už ti do toho mluvit nebudu. Jen jsem nechtěla, abys opakovala moji chybu.“
A konečně mi řekla, co se stalo. Vlastně nic překvapivého. Po patnácti letech manželství přišla klasická krize, a zatímco máma lítala kolem mě a Elišky, otec ji vyřešil klasicky – našel si milenku. Máma na to přišla a nejdřív dělala, že nic neví. Doufala, že to je jen románek, který zas přejde – a třeba i pomůže krizi zažehnat.
Začal se mi omlouvat a já se hystericky rozbrečela
Jenže čím víc zavírala oči, tím víc si otec troufal, přesvědčený, že může všechno. Až byla milenka jednoho dne těhotná – a on mámě oznámil, že „se musí zachovat jako chlap“ a postarat se o ni. Ze dne na den si sbalil kufry a byl pryč. Protože neměli žádný společný majetek kromě vybavení nájemního bytu, které mámě přenechal, rozvedli je rychle a v tichosti a my to ani nevěděly.
„Možná, kdybych tenkrát nedělala mrtvého brouka a snažila se to hned zkraje řešit, mohlo to dopadnout jinak. Třeba by neodešel,“ ukončila své vyprávění. A já ji utěšovala, že jestli byl táta takový, je jen dobře, že je pryč. „Dneska už ho nepotřebujeme. Tenkrát ano, ale teď je nám líp bez něj,“ tvrdila jsem. Nemohla jsem přiznat, že i když tátu nenávidím, pořád na něj myslím, na to, že k nám se choval vždycky pěkně a že mi chybí. A on se za 20 let ani neozval. Ani máma o něm nic nevěděla. Nechtěla, nepátrala.
A pak se najednou objevil. Když jsem s ním usedala ke stolku v nejbližší kavárně u mé práce, třásly se mi nohy i ruce. „Ze všeho nejdřív bych se ti chtěl omluvit,“ začal a já v tu ránu začala brečet. Smutkem, zoufalstvím, vzteky, vším. A on mluvil. Vyprávěl, jak se s milenkou, později manželkou přestěhoval k jejím rodičům 200 kilometrů daleko, protože nechtěla, aby na nás měl jakékoli vazby. Že ho nový život tak pohltil, že na nás opravdu zapomněl, starý život úplně vytěsnil a staral se jen o novou rodinu.
Že i tak se po deseti letech, kdy mi přibyli nevlastní bratr a sestra, rozvedl. A od té doby žije sám. „Co že tak najednou jsi zatoužil nás vidět? Po dvaceti letech?“ ptala jsem se jízlivě, když jsem konečně přestala brečet.
Je vážně nemocný, a tak si prý chce urovnat život
Otec moji otázku ignoroval a vyprávěl, jak se rozhodl nás najít. O mámě na internetu nic nenašel, ale podařilo se mu přes facebook najít moji sestru, která není vdaná, a má tak stále stejné příjmení. „Eliška měla radost, že mě vidí,“ podotkl, a já si to uměla živě představit. Sestra byla vždycky trochu naivní a po pár letech nenávisti se její vztah k nepřítomnému otci proměnil až v jakési bájné uctívání. Sice už pak taky věděla, proč od nás odešel, ale přesto o něm mluvila hezky s tím, že určitě má důvod, proč se nám nikdy neozval, a že ona by mu odpustila, kdyby se někdy přece jen objevil. Jako kdyby to tušila!
„No a ona mi pak dala kontakt na tebe. Tedy do práce – sama mi poradila, ať jdu nejdřív sem, abych tě nepřepadl s celou rodinou,“ zakončil své vyprávění. „Pořád jsi mi neodpověděl, proč jsi tady. Proč tě najednou po tolika letech zajímáme,“ zopakovala jsem. Chvíli koukal do stolu a pak přiznal, co mě samotnou bůhvíproč někde v hloubi mozku napadlo.
„Jsem vážně nemocný, Terezko. Mám rakovinu a nevím, jestli se vyléčím, prognóza není nic moc. Tak jsem si, jak už to tak bývá, začal trochu dělat pořádek v životě. Vím, že teď už je pozdě říkat, že mě to mrzí, že jsem se zachoval hrozně – zpátky už to nevrátím. Jen jsem se chtěl ujistit, že se mým dětem dobře daří, ještě je vidět. Ubezpečit se, že mají pěkný život. A třeba si s nimi ještě trochu popovídat, i když těch 20 let už nikdy nedoženu.“
Seděla jsem a nevěděla, co říct. Na jednu stranu mi ho bylo líto – ale asi tak, jako by mi bylo líto každého člověka, který by mi zrovna řekl, že možná brzy zemře. Spíš jsem cítila vztek. Že teprve vědomí vlastní smrtelnosti ho přimělo, aby se o nás začal zajímat. Copak to nemohl udělat dřív? Když mé mlčení přerušil s tím, že má jediné přání – vidět svoji vnučku, zavládlo další ticho, než jsem odpověděla, že si to musím rozmyslet.
Chce vidět svou vnučku a já se nedokážu rozhodnout
„Pochop, objevíš se po tolika letech a najednou chceš vpadnout do života mojí rodiny, jako kdyby se nic nestalo. Tohle si musím rozmyslet, nějak to vstřebat – a taky se poradit s mým mužem. Není to jen moje věc, jak vysvětlit dceři, že má najednou nového dědečka,“ řekla jsem nakonec.
Pokýval hlavou, že to chápe, napsal mi na sebe telefon a svoji adresu a rozloučili jsme se. Slíbila jsem, se že určitě ozvu, ať se rozhodneme jakkoli. Doma jsem to ještě celá rozklepaná vyprávěla manželovi. Je toho názoru, že bych měla Anetce dědu ukázat. „Nemusíš jí přece hned říkat, že je to děda, stačí, že je to nějaký náš kamarád, co se přišel podívat,“ míní s tím, že dceři to určitě neublíží.
Ale co já? Na rozdíl od sestry, která otci hned padla kolem krku, jsem ostražitá a nedůvěřivá – a navíc jsem mu nikdy neodpustila. Co když si to celé vymyslel? Co když od nás jen něco chce? Proč nekontaktoval i mámu, ta je snad méně důležitá? A pokud je opravdu nemocný, co když nás vyhledal jen proto, abychom se o něj postarali, až to bude potřebovat? Dokázala bych to pak, byla bych toho vůbec schopná? Jak se mám s tím vším najednou vyrovnat?
Hlavou se mi honí další a další otázky. Od našeho setkání uplynuly dva týdny a já jsem se pořád nerozhodla, co dělat. Manžel i sestra mi domlouvají, ať otce pozvu. Když jsem to řekla mámě, která má už několik let nového manžela, řekla, že už znovu minulost otvírat nechce a že je to záležitost jen mě a Elišky. Kdyby se na ni otec ptal, kontakt mu prý v žádném případě dát nemáme. A já mám chuť zachovat se úplně stejně, ale zároveň mám pak výčitky, jestli nejsem až moc zatvrzelá a zbytečně krutá.
Tereza, 32 let