"Miláčku, na večeři mě nečekej, jdu navštívit slečnu z účtárny. Přijdu ráno. “ „Jasně, broučku. A nelekni se, přespí tu ten pán, co nám spravoval kotel.“ Umíte si tenhle rozhovor představit? Pak patříte mezi asi patnáct procent lidí, kterým nedělá problém se sexuálně dělit o partnera. Přesná čísla nejsou, protože se k tomu málokdo přizná. Na slavné a bohaté je ale vidět, takže se to o nich ví. V přiznaném mnohoženství žije například Jan Saudek, David Rath nebo Karel Janeček. Všichni tři mají (posledně jmenovaný to plánuje) manželku a vedle toho další ženy. Ty se nemusejí přímo znát, ale vědí o sobě.
JÁ MŮŽU, ONA NE
Stejnou volnost přiznává většina mužů žijících v otevřeném svazku i svým ženám. Vysoké procento z nich ale dodá, že ona tu potřebu nemá. No… Pamatuju si, jak mi kamarád, který tento styl párového soužití propagoval, plakal jednoho dne na rameni, když si přečetl milostnou esemesku své ženy adresovanou jinému. Jak mi to mohla udělat!
Muži vycházejí z předpokladu, že nevěra je jim vlastní, kdežto ženám ne. O tom se vedou polemiky, ale teď nám nejde o to, kdo je promiskuitnější, ani o nevěru jako takovou, ale jestli o ní sneseme pravdu. Hodně o tom ví manželka Jana Saudka, Pavlína Saudková. Zeptala jsem se jí, jak snáší „dívkařství“ svého muže. „Řekla bych, že u nás funguje spíš polootevřené manželství - Jan se netají tím, že mou nevěru by nedokázal tolerovat. A já ani žádné takové úmysly nemám, takže mi tento nepříliš emancipovaný postoj nevadí. S Janovou náklonností k ženám, a tedy se žárlivostí, jsem poměrně dost bojovala na samém počátku vztahu. Protože jsem ale měla vědět, do čeho jdu, bylo mi jasné, že jsou jen dvě možnosti - buď se s Janovým stylem života vyrovnat, nebo odejít. Což však neznamená, že jsem si párkrát nepobrečela. A i nějaká ta žárlivá scéna, za kterou se zpětně docela stydím, byla. Později mě neskutečně zklidnily děti. A taky to, že se Jan zatím pokaždé vrací domů. I když vždy, když nějaká dívka žádá o schůzku, si říkám, jestli to nebude náhodou ona, kvůli které se posune dál… Pokud se tak stane, má to tak být.“
Zdá se, že bez ohledu na pohlaví, ve chvíli, kdy se dozvíme, že se náš partner vyspal s někým jiným, trpíme všichni stejně. Proč? Máme strach, že o něj přijdeme. A když máte někoho ráda, pak o něj přijít nechcete, s majetnictvím to nemá mnoho společného. V tom je možná otevřený vztah napřed. Kdo v něm žije, partnery nevyměňuje, ale přibírá.
JE TO NORMÁLNÍ?
Aby to fungovalo a bylo co nejmíň slz, musí s tím souhlasit všechny zúčastněné strany. Ale opravdu to pak bolí míň? A vydrží takové manželství nápor tolika emocí? Psychiatr Radkin Honzák mi na mou otázku odpověděl: „Dle mého je to proti přírodě. Vždyť i paviáni, kteří při sexuálních aktivitách řvou (jak paviáni), páchají-li nevěru (a to už u nich jde), jsou hezky potichoučku. K otevřenému,vícevztahu‘ bych se stavěl značně skepticky, co do trvání.“
Také doktor Miroslav Plzák proti nevěře nic nenamítal, zato peskoval každého, kdo se k ní chtěl přiznat, a zdůrazňoval, že manželství je především instituce na výchovu dětí. „Můj partner je buď milostný diletant, který pošetile přizná, hned jak mi zahne, z čehož nutně vyplyne nějaký zásah do osudu rodiny, nebo je to odpovědný profesionál a nepřizná se, ani když ho budu smažit na rožni,“ napsal v knize Othelon, a čím jsem starší, tím víc mu rozumím.
PÍSEŇ PÍSNÍ
Ve velkém to zkusili hippies, ale dlouhého trvání to nemělo. Za konec jejich hnutí mohly drogy, pohodlnost, která jde s věkem, a vztahové zákonitosti. Ve filmu Vlasy Miloše Formana je scéna v zasněženém parku, kde černoška drží za ruku malé dítě a zpívá tklivou píseň svému muži. Aby byl jen s ní, s rodinou. Aby šel domů. Takových kantilén tehdy zaznělo nespočetně a právě ony jsou z velké části zodpovědné za pád říše hippies. Za vším hledej ženu. A buď rád, že tam je. Otevřené vztahy
totiž navrhují většinou muži. A ti samí muži jsou pak vděčni svým ženám, že být (s)volné odmítají.
KAŽDÝ S KAŽDÝM, ALE S LÁSKOU
Způsob života, ve kterém máte několik milostných vztahů najednou, se nazývá polyamorie nebo polyamory. Doslova to znamená více lásky. Tady je vyznání jedné polyamoričky: „Jsem šťastná, když mi můj přítel vypráví, co zažil s další partnerkou. Nemám tendenci žárlit. Když vidím své partnery, že se k sobě přitulí, políbí, tak mě to zahřeje u srdce, jako by se to dělo mně,“ říká na webu zena.centrum mladá žena, která si říká Fronéma. Je pro to další cizí výraz - compersion. Nemá v češtině ekvivalent, ale znamená, že vám dělá dobře, když vidíte partnera s někým jiným. Nechápete? Uznejte aspoň praktickou stránku věci: v polyamory rodičovství je výhoda, že když jdou dva do kina, třetí hlídá.
KOLIK JE NA SVĚTĚ POLY
Takže co tu ještě máme, pokud jde o otevřené vztahy? Kromě polyamory známe ještě polygamii, tedy manželství s více partnery (polygynie - jeden muž má více manželek, polyandrie - jedna žena a více manželů).
Mezi polygamií a otevřeným manželstvím je ale jeden podstatný rozdíl. Polygamie má jasná pravidla. Smím spát jen s těmi, se kterými jsem sezdán/a, jinak je to nevěra. Otevřené manželství ale nemá ani mantinely, ani nevěru ve svém slovníku. Můžete spát, s kým chcete. Automaticky se ale počítá s dominantním postavením jedničky (tedy manžela či manželky), ostatní jsou na sex. V pořádku, problém ale je, že city počty neumí, a tak se stane, že se zamilujete do čtyřky a z jedničky je rázem minus pětka. Většinou jí to není jedno.
CÍSAŘOVI PEKAŘI
Asi jste pochopili, že nejsem objektivní a straním věrnosti, nebo aspoň zatloukání. Konstrukt volné lásky mi připomíná idealismus komunistů.„Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady,“ zpívali zvesela a s lidskou povahou, která je soutěživá, a s vášněmi, které jsou temné, vůbec nepočítali. Shrnuto, sečteno, otevřené manželství je sympatické, dokud čtete jeho defi nici na Wikipedii. Reálně funguje málokomu. Na druhé straně… Psychologové upozorňují, že nebývá dlouhodobé. A v tom je ten háček. Ono totiž dnes dlouhodobě funguje máloco, všechno má v sobě nějaké to „kurvítko“. A když tedy věrnosti nejsme schopni a nakonec se rozvedou ti, kdo si milosrdně lžou i ti, kdo si říkají brutální pravdu, co to vlastně znamená?
Moje psychologie, Klára Olexová
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie