Bude to znít divně, ale závidím dnešním generacím - zejména ženám - lehkost, s jakou končí vztahy a začínají jiné. Že se rodiny rozpadají, že spolu nikdo nevydrží? Ano. Někdy je lepší, když jdou dva od sebe. Jenže já byla na manželovi ekonomicky naprosto závislá. Navíc jsem se bála, že bych po rozchodu mohla přijít o děti, a tak jsem s ním léta žila, i když jsem ho nesnášela.
Bylo to asi špatně už od začátku - vzala jsem si ho po příliš krátké známosti. Měla jsem za sebou ošklivý rozchod se svou velkou láskou, pak jsem dlouho nemohla na nikoho narazit, a nakonec jsem si řekla, že prvnímu, kdo bude aspoň trochu za něco stát, prostě dám šanci. Josefa jsem si vzala po čtyřech měsících známosti.
První rok byl pěkný, myslím, že tehdy jsme se měli ještě rádi a oba se dělali trochu lepšími. Potom ale začalo vyplouvat na povrch, co je manžel zač. Jenže to už jsem byla těhotná. Nejdřív jsem zjistila, že mě Josef podvádí, pak začal pít. Byl členem strany a měl opravdu dlouhé ruce, leckdo se ho bál.
Zaměřila jsem se jen na miminko a zbytek se snažila nevnímat
Když se narodil malý Pepík, ze všeho nejvíc mi vadilo to pití. Josef mi vůbec nepomáhal a především skoro všechny peníze utrácel za pití. V opilosti tvrdil, že si alkoholem čistí hlavu, jinak by nemohl snést to, co ví. Jakmile vystřízlivěl, odmítal se o čemkoli bavit - a já byla skoro ráda, že nic nevím.
Do práce chodil střízlivý, ale z ní mířil rovnou do hospody, nebo si přinesl láhev domů a popíjel na gauči před televizí. Nešlo ale o láhev piva, klopil do sebe to nejtvrdší, co se dalo sehnat. Často šlo i o drahé láhve whisky, ke které se hned tak někdo nedostal.
Zaměřila jsem se na miminko a snažila se nic okolo sebe nevnímat. Jenže s roky se to jen zhoršovalo. Manžel se svými avantýrami ani netajil. Doma na mě jen křičel, snažil se mě všemožně ponižovat. Pravda, ruku na mě nikdy nevztáhl, i když občas moc nechybělo. Ale psychicky mě týral, co to šlo.
Nejhorší bylo období synovy puberty. Začal si velmi dobře uvědomovat, co se děje. Snažila jsem se ho uchránit nejhorších scén, ale nebyl hloupý. K otci neměl blízko ani jako malý, protože ten si ho příliš nevšímal, a postupně ho začal přímo nesnášet. Odmítal se s ním normálně bavit, hádali se kvůli čemukoli a Josef pak samozřejmě řval na mě, že proti němu syna navádím.
Syn mě sám přemlouval, ať se rozvedu
Když bylo Pepíkovi 13, sám mi navrhl, ať se rozvedu. Uvažovala jsem o tom ve dne v noci! Jenže bez Josefa bychom to nezvládli. Dával mi sice málo, žebrala jsem o každou korunu, kterou nepropil, ale pořád to bylo lepší než nic. Navíc se občas chtěl předvést a koupil aspoň Pepovi něco pořádného. Já byla obyčejná prodavačka, navíc s částečným invalidním důchodem. Každý měsíc jsem trnula, jak vyjdu, jak synovi dopřát to, co měly jiné děti...
Když jsem se jednou zkusmo o rozvodu zmínila, Josef se rozzuřil k nepříčetnosti. Řval, že to mě ani nenapadne. A pokud to zkusím, mám počítat s tím, že syna mi nenechá. Prý má dostatek kontaktů na to, abych od soudu odešla jako žebrák a bez dítěte. Neměla jsem důvod o jeho slovech pochybovat!
Rok na to přišla sametová revoluce. Josef ze dne na den ztratil svůj vliv, přišel o práci a najednou jsem nás živila ze svého miniplatu já. To byly nejhorší dva roky, kdy jsem opravdu nevěděla, jestli neskončíme na ulici. Uvažovala jsem nad každým rohlíkem, jestli si ho můžeme dovolit.
Pak Josef konečně sehnal místo, ale nic se nezlepšilo. Pil čím dál víc a k tomu si našel nový "koníček" - začal se přejídat. Jídlo mu chutnalo vždycky, jenže najednou bylo v obchodech tolik nového. Během pár let si vyjedl 40 kilo navíc. S tím samozřejmě přišly nejrůznější zdravotní problémy. Syn mezitím dospěl a odstěhoval se. S těžkým srdcem ode mě, ale s radostí od otce. Přemlouval mě, ať se rozvedu teď, že mi bude pomáhat a Josefa už nepotřebuju.
Přála jsem si, ať už to skončí
Jenže mně už se přehoupla padesátka, na pořádný život jsem rezignovala, neměla jsem už sílu něco měnit. Možná jsem hloupá, ale pořád jsem měla jakési morální zábrany opustit chlapa, který na mně byl čím dál víc závislý. A tak jsem poslední léta dělala, sama nemocná, posluhovačku jemu. Nechávala si líbit všechny jeho výlevy, nářky, že za všechno můžu, že kdybych se o něj lépe starala, nikdy by takhle nedopadl...
Letos na jaře ho postihla mrtvice. Nebylo se čemu divit, tělo už tu zátěž - nadváhu, alkohol, nulový pohyb, příšerný jídelníček, neustálé rozčilování - zkrátka nezvládlo. Ještě týden ležel v nemocnici, já nad ním seděla a přála si jediné: ať to skončí. Ať mi nevrátí domů ležícího ochrnutého mrzáka, o kterého se budu starat dalších dvacet let, čistě z povinnosti.
Je to hrozné říct, ale mé přání se splnilo a mně se ohromně ulevilo. Jako by ze mě spadla obrovská tíha. Někdo nahoře rozhodl za nás, už jsem nemusela řešit, jestli odejít, nebo ne. Konečně jsem byla volná. Zařídila jsem pohřeb, obstarala vše potřebné, nadechla se a začala znovu. Je mi dvaašedesát a život pro mě po desítkách let opět dostal smysl. Předtím ho měl jen díky synovi, teď už i kvůli sobě samé. Klidně mě odsuďte, ale za tu úlevu se nestydím.
Milena, 62 let