Víc kamarádka než máma
S mámou jsme měly vždycky hezký vztah. Měla mě brzo, už v sedmnácti, takže mezi námi nebyl moc velký věkový rozdíl a díky tomu jsme byly odjakživa spíš kamarádky. Samozřejmě v období mojí puberty jsme se taky hádaly a občas jsem ji nemohla vystát, ale určitě to nebylo tak dramatické jako u některých mých vrstevnic. Fajn vztah jsem měla i s tátou, i když ten byl o 10 let starší než maminka, takže platil za autoritu.
Během posledního ročníku na vysoké škole jsem se od rodičů odstěhovala nejdřív s kamarády do společného bytu, později jsem začala žít sama, s mamkou jsme ale kontakt neztratily a volaly jsme si prakticky denně, jezdily spolu na dovolenou, protože tátu moře nebavilo, a občas zašly do kina nebo na nákupy.
Jak se vyvíjel příběh Patricie dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Jedna svatba a jeden pohřeb
Když mi bylo 28, došlo ke dvěma zásadním událostem, které změnily můj život. Tou první byla moje svatba. S Filipem jsem chodila dva roky a myslela jsem si, že lepšího chlapa už prostě potkat nemůžu. Byla to láska jako trám, pro mě osudová. Skvěle jsme si rozuměli a tak svatba byla logickým završením vztahu.
Bohužel půl roku poté měl můj tatínek autonehodu, kde utrpěl velmi vážná zranění, na jejichž následky zemřel. Byla to těžká doba pro nás pro všechny, ale nějak jsme to ustáli a pomalu jsme se ze situace vzpamatovávali. Tehdy jsme se s manželem rozhodli, že je na čase pořídit si potomka.
Avšak ani po třech letech usilovného snažení se mi nepodařilo otěhotnět. Podstoupila jsem řadu vyšetření, ozdravných kúr i umělé oplodnění a všechno bez výsledku i přesto, že lékaři tvrdili, že jsme s manželem oba zdraví. Doma to samozřejmě vedlo k čím dál častějším hádkám a s Filipem jsme si byli čím dál víc cizí.
Pokračování 3 / 4
Přátelství s „nevlastním otcem“
Zato maminka se měla čím dál lépe. Potkala nového muže a podařilo se jí zamilovat, o čemž se jí prý už ani nesnilo. Nejdřív se mi to nezdálo, její nový partner byl o 7 let mladší než ona, takže jen o 10 let starší než já, ale když jsme se poznali, pochopila jsem. Vojta byl sympatický, charismatický a zábavný a maminka vedle něj ještě víc omládla. Navíc byl rozvedený a měl dvě odrostlé děti, takže jejich společné budoucnosti nestálo nic v cestě.
U nás mezitím hádky dostoupily vrcholu, o dítě jsme se kvůli věčným bojům, už ani nesnažili a Filip si našel milenku. Ta naopak otěhotněla záhy, takže došlo na rozvod. Coby uzlíček nervů se zlomeným srdcem jsem se vrátila do rodného domu, kde už mezitím začal žít Vojta. Nejdřív mě to překvapovalo, ale nakonec jsem v něm našla největší oporu. Byl donekonečna ochotný poslouchat mé nářky a přitom mi vše vysvětloval a podprahově vedl k tomu, abych na bývalého manžela zapomněla. Bez jeho pomoci nevím, jak bych to celé zvládla. Strašně jsme si rozuměli a já se díky němu znovu začala smát.
Pokračování 4 / 4
Nevím, jak z toho ven
Bohužel to ale mělo vedlejší efekt – zamilovala jsem se do něho. Ze začátku jsem si to nepřipouštěla, ale čím dál víc mi začalo vadit, když dal mámě pusu nebo se objali. Situace se pro mě stávala neúnosnou, a proto jsem se rozhodla, že je čas se znovu postavit na vlastní nohy. Našla jsem si pěkný byt a Vojta mi pomohl se stěhováním a zařizováním. A právě tam, v mém novém bytě, se to stalo, poprvé jsme se vášnivě políbili. Dál jsme to naštěstí zajít nenechali, ale Vojta se mi přiznal, že se do mě také zamiloval, ale že nechce ublížit mé matce.
Té samozřejmě nechci ublížit ani já, a tak se snažím Vojtovi vyhýbat. Odmítám chodit k matce domů, jenže vzhledem k tomu, na jak blízký kontakt jsme byly zvyklé, začíná tušit, že něco není v pořádku. S Vojtou se občas sejdeme na kafe nebo na drink, k sobě ho raději nezvu, aby se situace nezvrhla. Bavíme se normálně o všem možném, občas zabrousí k tomu, co se mezi námi odehrálo, ale já hned odvedu řeč jinam. Bohužel si nedokážu poručit přestat ho vídat úplně, protože jsem do něj až po uši zamilovaná. Ale vidět ho ve společnosti mamky taky nedokážu. Dá se taková situace vůbec řešit tak, abychom z ní vyšli všichni šťastní?