Vypadalo to jako splněný sen
Nic mi nestálo v cestě. Rodina mě podporovala, přítele jsem neměla a moje nejlepší kamarádka by se mnou šla kamkoliv. A tak se vydala hledat štěstí se mnou… Obě jsme byly moc nadšené, když přišel den našeho odletu. Naším cílem byla jižní Francie. Kasina, bary, kluby, moře, slunce… to je přece sen! Připadaly jsme si děsně cool. Nechtěly jsme (jako naši spolužáci) tvrdnout v Česku a vzít jakoukoliv nabídku práce. S taneční konzervatoří totiž zas takový výběr nemáte, pokud nejste zrovna nejlepší, ale ani to vám nezaručí hvězdnou kariéru.
Koncem června jsme vyrazily. Celý náš svět byl naskládaný do jednoho kufru a čím blíže jsme byly k našemu cíli, tím více naše odvaha pomalu opadávala. Práci jsme dopředu domluvenou neměly a naspořené peníze jsme utratily za podnájem malého bytečku, ale spoléhaly jsme, že něco se prostě brzy najde.
Začalo to tak nevinně. Ani přesně nevím, kdy se to zvrtlo. Bydlely jsme na okraji destinace, kam jezdí nejvíce turistů. Našly jsme si práci v baru, každá v jiném. Bylo to na ulici, kde je jeden bar vedle druhého – něco jako naše Stodolní, akorát třikrát tak delší a rozmanitější. Každý klub měl svůj vlastní program a lákal na jinou hudbu. Během jednoho večera jste mohli navštívit například pěnovou párty, karneval, light show nebo párty v bazénku. Bylo to opravdu snové místo, jako z filmu. Ano, sice to bylo někdy náročné, když se směny protáhly až na šestnáct hodin denně, ale opravdu jsme si žily svůj sen.
Pokračování 2 / 3
Práce za barem se zvrtla
Po měsíci jsem se vypracovala na jednu z nejlepších barmanek. Ostatní holky žárlily, ale šéf mě miloval. Jednou mi nabídl, že když jednou za čas vyskočím na bar a zatancuju, tak nejen že tak nalákám více zákazníků, ale samozřejmě si tím mohu také slušně přivydělat. Souhlasila jsem. Vždyť to nic nebylo – tanec jsem milovala, hezká jsem byla a peníze se mi hodily. Tak jsem začala jednou týdně tancovat na baru. Pak každý den. Kamarádka už mě nepoznávala a nelíbilo se jí, co dělám. Říkala, že tímhle tempem mi brzy budou platit za sex. Neposlouchala jsem ji a myslela si, že jenom žárlí, že jsem tak dobrá.
Nabídky chodily dál a dál, ale pořád jsem měla určitou hranici, přes kterou vlak nejede. Až jednou ta hranice padla. Nevím, jestli to bylo alkoholem nebo atmosférou, ale vyspala jsem se s jedním turistou a dostala jsem 200 euro. Pak už to se mnou šlo z kopce. Z baru mě nakonec vyhodili, protože šéf odmítal zaměstnávat prostitutku. Našla jsem si jiné místo, kde jim to nevadilo, a jela jsem si dál to svoje. Motivací pro mě byly peníze. Rodičům jsem posílala drahé dárky a tvrdila, že jsem se stala vedoucí na baru. Snažila jsem se koupit si zpět svou důstojnost.
Uběhl rok. Asi se na mně můj životní styl podepsal. Kamarádka mi na rovinu řekla, že už si se mnou nemá co říct, a že se vrací zpět do Česka a já se mám prý rozhodnout: Buď pojedu s ní a ona mi pomůže dostat se z toho kolotoče, nebo zůstanu a už ji nikdy neuvidím. Najednou jsem já záviděla jí. Poznala během toho roku báječného kluka a teď se ti dva vraceli zpátky do Česka spolu. A já? V kapse prachy, ale žádná důstojnost a zničené tělo.
Pokračování 3 / 3
Návrat do Česka měl hořkou příchuť
Naštěstí se ve mně probudil poslední záchvěv bojovnosti a já se vrátila společně s nimi. Doma jsem samozřejmě nic nepřiznala. Ihned jsem si pronajala svůj byt, abych nepotkávala mamku a tátu, protože lhát jim do očí mě velmi bolelo. Začala jsem si hledat práci, jenže jsem neměla moc praxe a maturita z konzervatoře mi byla k ničemu. Navíc jsem si zvykla na vysoký životní standard.
Záchranu jsem našla tam, kde bych to nečekala ani v nejmenším. Když už jsem několik týdnů znuděně brouzdala nabídkami prací, narazila jsem na nabídku v jednom pražském kabaretu. Věděla jsem o něm jen to, že jeho limuzína jezdí Prahou, ale to, že má vlastní profesionální baletní soubor, jsem netušila. Šla jsem tedy na konkurz.
Bohužel jsem se do souboru nedostala, protože požadavky byly opravdu vysoké, ale dostala jsem angažmá v gymnastické show a mohla jsem trénovat společně s baletkami. Už žádné natřásání. Už žádné prodávání sama sebe. Do kabaretu chodí lidé na úrovni, kteří si rádi připlatí za autentickou kabaretní show, za luxus a jedinečnost. Tančila jsem, dělala jsem to, co miluju, a přiznala rodičům bez výčitek, kde pracuji. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířila se svou minulostí, ale teď už vím, že můj příběh z jižní Francie se už nikdy nebude opakovat! Začala jsem psát novou kapitolu svého života.