PAVLA (35): Chci randit, ale žiji s exmanželem

moučka: tentokrát souhlasím bez výhrad :-D

hahaha, takže si to shrňme: nedospělá hloupá holka omylem otěhotněla se starším dobře situovaným chlápkem, který jí a děti celou dobu živí. nebyl dost in, tak se s ním rozvedla, ale ne proto, aby žila vlastní život, nechává se dál živit od něj a bydlí v domě, který je jen jeho, protože ona v životě nic nevydělala. ráda by otěhotněla s někým dalším, ke komu by se mohla nastěhovat, ale ti chlapi jsou tak blbí, že se jim nelíbí, že žije s exmanželem :-D

helza: ale jdi ty, kolikrát to vystihneš a já se nemohu vymáčknout :-)

Mata69: díky, přesně tak jsem to myslela. Ale asi jsem někde jinde, nebo už blbnu, nějak mi nejde napsat, co si myslím, ještě, že tě mám :)

Možná to Helza mysli tak, že místo aby hledali co je spojuje, hledají v čem jsou odlišní. Takové potvrzení toho, že když nemají to a to společné, tak je jasné, že spolu být nemohou. Když se to "všude píše".

farah.farah: Moc to pitváš, já se tady zamýšlím jen nad tím, co tady čtu - tedy zde, v článcích na Dámě. Přeci víš, že jsem na vozejku a můj kontakt s kýmkoliv je pro mne obtížný. Takže reálné lidi tak nějak nepotkávám, rozhodně ne tak, aby mi takovéto věci svěřovali na potkání a do normálního domu se nikam nedostanu - na dědině jsou všude schody.

helza: kolik znáš skutečných lidí co takhle uvažují jak popisuješ? Já nikoho takového neznám, kdo by měl problémy ve vztahu a "svedl" to na to že nemají společné koníčky......asi proto že nikoho takového neznám mi přijde prostě zvláštní že je tak trochu vidíš na každém rohu (trochu přeháním, ale z toho jak tě to štve mi přijde že to vnímáš jako častý problém)...opíráš to naštvání opravdu o reálné lidi co tohle dělají?

farah.farah: Já jsem ale vůbec neměla na mysli příběh Pavly, když jsem psala - a : kopíruji to: »Tak nějak obecně. V poslední době dost často čtu: "nefungovalo to, neměli jsme vůbec nic společného". Vždycky mě to vytočí. « Pouze jsem ten příběh použila. Protože když si přečtu rady typu - jak si nalézt..., jak mít šťastné..., a podobně, když si přečtu mnohé články o tom, jak se musí kdo s kým rozejít, protože..., pak namnoze čtu skutečně a doslova o společných zájmech a koníčcích. Jinak chápu jak to myslíš, ale o to mi právě jde a o tom jsem se snažila psát. Že když něco není úplně ok, paní (obecně, ne Pavla) si přečte nějaké rady a ejhle, on jezdí rád na hory a já k moři, on miluje jazz a já dechovku, on rád do kina a já ráda pletu, nejde to, všude to píšou, rozejdem se. Přitom v dlouhodobém manželství se vždycky něco občas podělá. Proto jsem chtěla říct, že mnohem důležitější, než ty společné koníčky a zájmy jsou láska a podle mne i stejný vztah k lidem, společnosti, přírodě atd... - nějaké to souznění. Co myslela oněmi společnými zájmy a jaké společné věci hledala Pavla, my opravdu nevíme, ale i když se nechci tvářit jako chytrá horákyně, mám pocit, že ne úplně každý, kdo o těch společných zájmech přemýšlí a čte v různých článcích a poradnách, to cítí tak komplexně, jako ty. Obávám se, že v partnerské krizi to vezme většina doslova, protože hledá důvody. Protože zoufale hledá příčiny PROČ SE NÁM TO STALO!!! . A protože je hledá v něčem jiném, než v podstatném, nic nevyřeší a jnavíc, v novém vztahu může dopadnout ještě hůř. Může si pak lyžařka s láskou ke psům najít lyžaře pejskaře, ale přitom člověka zcela jinak laděného a vstoupit tak do vztahu skutečně neudržitelného.

helza: jenže tím mít nějaké věci společné nemusí být nutně myšleny koníčky a zájmy, ne? Já tam tohle každopádně necítím.. asi je to tím že já sama bych klidně použila slova že nemáme nic společného ale rozhodně bych tí nenmyslela že já jezdím na kole a on lyžuje...........no to tak je ve všech vztazích ne jen těch partnerských.ti co jsou nám nějak blízcí s těmi máme cosi neidentifikovatelného společného, obvykle se shodujeme v názorech postojích přístupu k životu, to odlišuje ty blízké od lidí se kterými nemáme nic společného....tohle je význam, který v tom vidím já .;)

farah.farah: Nevím, jak to přesně myslí tato paní, ale psala že "Bohužel jsem postupem času začala zjišťovat, že opravdu nemáme příliš věcí společných. Docela mě to jednu dobu trápilo a snažila jsem se najít něco, co by nás spojovalo, ale marně." A to je to, co mi vadí. Protože to čtu v různých podobách na různých místech poslední dobou hodně často. Jakoby mít společné zájmy bylo podmínkou lásky. Podle mne, tam kde láska je, tam absence společných zájmů vůbec nevadí. Kde láska není, tam ji společné zájmy nenahradí a vztah neudrží.

Nebyli až tak slabí,aby si nedokázali otevřeně promluvit, co jim na vztahu vadilo, ale nejsou až tak silní, aby to přiznali před světem a nesli následky. Ono to dá práci. prodat barák, koupit byt, dohodnout se na péči o děti a vynést to na světlo to před dětmi, rodiči, známými, sousedy, prostě před světem. Zvolili pohodlné řešení, které nedalo moc práce. A následkem bude, že nebudou s takovým řešením spokojení. Zůstali dlužni asi hlavně sami sobě. Nedovolí jim to skutečně se těch pout zbavit a žít po svém. Nedivím se, že se bývalý manžel cuká. On by si totiž připadal před světem jako naprostý idiot. Možná by bylo řešením, kdyby bývalá manželka si nápadníky netahala domů a prostě se s nimi vídala jinde. Jinak lidi se rozvádějí i s daleko mladšími dětmi. Jestli si rodiče myslí, že to děti nevnímají, že je doma něco jinak, to se pletou. A jestli si myslí, že jim jednou za tohle dětství, které je vlastně jakési divadlo, poděkují, to bych se docela divila.

Asi tak, jak píšete - chtělo by to rozhodnout se, co vlastně chci. Těžko můžu chtít rozvod a nového manžela, ale zároveň předstírat hru na funkční manželství s bývalým manželem a neodcházet od něj, aby to děti těžko nenesly.... Tak buď si měla říct, že jí víc než na lásce záleží na tom, aby děti netrpěly, a zůstat dál v manžeství, které fungovalo, byť ne na základě lásky až za hrob, ale na základě toho, že jsme tak nějak kamarádi a staráme se společně o děti (někdy to není málo, pokud si ti dva vyloženě nelezou na nervy, jsou schopní trávit spolu kamarádsky čas, jít společně do kina a vyrazit na rodinný výlet apod.). Nebo chtít něco víc pro sebe, zažít vztah, který funguje jinak, ale smířit se s tím, že rozbiju dětem rodinu a budu jim muset s jejich otcem vysvětlit, proč už nechceme žít spolu a jak to bude od teď fungovat jinak, a rozejít se se vším všudy - osamostatnit se, rozdělit majetek (jestli mají dům ve společném vlastnictví, tak něco mít bude do nového začátku), dohodnout péči o děti a jít si každým svým životem dál sám a zkoušet hledat jiného partnera. Pro obě varianty by se myslím dalo najít pro i proti, ale to si musí rozmyslet sama, co by teda dělala radši. Ona zvolila jakési nešťastné polovičaté řešení, které nepovede k ničemu.

Paní chce utéct od svých povinností a nudného všedního života za nějakým tím princem na koni, ale současně chce být hezká, jako že vůbec nerozbíjí rodinu. A ještě aby jí to zařídil někdo třetí, ona sama chudinka nemůže... To ale neklapne, bude si muset vybrat - buď odejde od manžela a dětí a začne ten vysněný nový život, ale to holt bude muset pro to něco udělat. A smířit se s tím, že jí za to nikdo nepoděkuje. Nebo se vzpamatuje, viz ten první komentář o slepici, ten je velmi trefný, a uvědomí si, že život není procházka rozesmátou Moskvou a že děti nestačí si víceméně omylem pořídit, ale je potřeba je taky vychovat. Utéct umí každej - no, někdo ani to ne, někdo jen fňuká.

No otázkou je co to znamená že každý obývá jinou část domu.jestli se tím myslí že má každý svojí ložnici ale deně se potkávají v kuchyni obýváku a koupelně púrotože dětem hrají iluzi toho že jsu furt funkční rodina, tak to vlastně nechápu, proč se vůbec rozváděli...to má paní představu že přivede nového pána řekne děti tohle je strejda Karel ten tu teď s náma všema bude bydlet a budou se společně večer kukat na detektivky v TV?

helza: mi zrovna nepřipadá že paní myslí tím "něco společného" to, že by měli společné zájmy ale spíš tím popisuje že tam není láska že už léta jen koexistují vedel sebe. Když se lidi přestanou mít rádi neslepí to nic

Kdo něco opravdu chce,ten může.Kdo nechce,hledá výmluvy.Paní ví co nechce,ale málo se snaží.Děti si zvyknou na vše,už nejsou tak malé.Jen se jim to musí vhodně vysvětlit.Hlavně nevnucovat jiného cizího pána s tím,že to je nový otec,zvláště hoši to neberou.Taky si může Pavla odskakovat randit,nemusí z toho hned být nový manžel,ale aby si ještě "užila",když má pocit,že vlastně kdysi skočila do vlaku,co se tvářil jako courák,ale byl to nakonec rychlík.

Tak nějak obecně. V poslední době dost často čtu: "nefungovalo to, neměli jsme vůbec nic společného". Vždycky mě to vytočí. S prvním mužem jsme měli společné skoro všechno - ží se s ním nedalo. S mým současným mužem opravdu nemáme nic společného a žijeme spolu šťastně a zamilovaně přes 35 let. Obávám se, že se z toho "mít něco společného" stává něco jako nutnost dobrého soužití a kde to "něco společného" není, tam se to hledá a když se to nenajde, tak se řeší rozchod. Místo toho, aby si Pavla našla své koníčky a zájmy, naučila se žít sama se sebou. To je pro šťastné manželství totiž to nejdůležitější, možná víc, než ekonomická samostatnost.

Stručně: chci si žít svůj život, ale nemám na to, abych si zajistila svoje vlastní bydlení a svůj příjem - tak žiji dál s exmanželem a divím se, že to nefunguje. Co to je zase tohleto??? Pavla jedním dechem napíše, že jí netrápí, že přispěli do statistiky rozvodovosti, ale děti by odstěhování těžce nesly. O tom to ale je! Děti vždycky rozvod rodičů těžce nesou, protože najednou jsou od jednoho rodiče odtrženy. Tady zůstalo vše při starém, de facto k žádnému rozvodu nedošlo. Tak by si to měla ujasnit co vlastně chce - jestli být zajištěná (jak píše ve zlaté kleci) a nebo se prostě osamostatnit a žít si dle svého - ale se vším všudy. Ve vlastní režii.

Můj otec to dělal tak , že když začala slepice kvokat , tak ji na chvíli ponořil do sudu s vodou , ha ...