Pavla si přála velkou rodinu, kterou nakonec má. Žije ale jen pro své děti a na okolí zapomíná. Její manžel situaci těžce nese, Pavla si ale nedokáže pomoct.
Vždycky jsem toužila po velké rodině. Sama jsem jedináček a jako malá holka jsem tím dost trpěla. Ve škole se mi děti posmívaly, že jsem rozmazlená, ačkoliv to nebyla pravda. Každé prázdniny jsem s rodiči musela trávit sama a ti mě samozřejmě jakožto jedináčka hlídali jak oko v hlavě, takže jsem neměla moc šancí užít si lumpárny a dobrodružství jako moji vrstevníci, kterým jsem pak při líčení jejich zážitků z prázdnin děsně záviděla.
Stejně tak, jako jsem jim záviděla jejich sourozence, se kterými se sice museli o všechno dělit a často se hádali a prali, ale když šlo do tuhého, měli jeden druhého a dokázali se spojit a navzájem se podpořit. Já tohle nikdy nepoznala a vždy jsem si připadala odstrčená. Proto jsem se zařekla, že jednou budu mít velkou rodinu, aby děti nepoznaly samotu a užily si plnohodnotné dětství.
Když jsem poznala Mirka, bylo mi čerstvých šestadvacet. Poznali jsme se přes moji kamarádku a ze začátku jsme se vídali jen na společných akcích. Až později mě Mirek pozval na rande a jiskra přeskočila. Vždycky se mi líbilo, jaký byl kliďas, čišela z něj zodpovědnost, slušně vydělával a navíc s ním byla zábava. Prostě ideální budoucí otec mých dětí.
Náš vztah ostatně od začátku sám od sebe směřoval k tomu, že se jednou vezmeme a budeme mít rodinu. Mirek stejně jako já toužil po více dětech, a tak nám nic nestálo v cestě. Po dvou letech chození mě požádal o ruku a krátce na to jsme se vzali a začali pracovat na prvním miminku.
Nešlo to ale tak jednoduše, jak jsme si představovali. Ačkoliv jsme si dítě oba moc přáli, nemohla jsem přijít do jiného stavu. Začal maraton vyšetření, obíhání doktorů, hormonů, injekcí, až nakonec došlo na umělé oplodnění. Hned druhý pokus byl naštěstí úspěšný a nás šokovalo velké překvapení – čekala jsem dvojčata! Jak jsme se dozvěděli, u umělého oplodnění to není zas tak nezvyklé. A my jsme byli nadšení, jelikož náš sen o velké rodině se stával skutečností.
Těhotenství naštěstí probíhalo v pohodě a za devět měsíců se nám narodili dva krásní kluci. Byla s nimi spousta práce, ale naštěstí mi velmi pomáhaly obě babičky a já byla tak nadšená, že mám hned dvě děti, že jsem si únavu ani nepřipouštěla. Jaké ale bylo překvapení, když jsem po necelém roce nečekaně znovu otěhotněla! Radovala jsem se o to víc a tajně jsem si přála holčičku. Přání se mi splnilo a já jsem už nemohla být šťastnější. Žila jsem jen svými dětmi a ráno jsem se budila dřív než ony a nemohla se dočkat, až s nimi strávím další den.
A tak je to dodnes. Kluci už chodí do školy a já si moc užívám společné dělání úkolů, vyrábím s nimi nejrůznější školní projekty, vozím je na kroužky, jezdím s nimi na výlety, organizuji akce i pro ostatní děti ze školy. K tomu přibírám i malou Markétku, která je zatím ve školce. Je to moje malá princezna a kluci jsou její rytíři. Nedám na svoje děti dopustit a klidně bych za ně i dýchala. V poslední době to ale začal být problém.
Měli jsme totiž vážný rozhovor s mým manželem, kterému se moje prý přehnaná péče o děti přestává líbit. Začal mi vyčítat, že jsem se úplně odstřihla od okolí i kamarádek a hlavně od něho. Prý jsme spolu nikde venku nebyli, co se narodila Markétka, o dovolené či víkendu ve dvou nemůže být ani řeč, když na sebe máme chvilku, mluvím jen o dětech a nic jiného mě nezajímá, natož prý snad on. Sex jsme měli naposledy, když jsem byla těhotná s Markétkou.
Jenže mně tyhle věci prostě nechybí! Copak můj muž nedokáže pochopit, že naše děti jsou to nejdůležitější v našem životě, a proto by měly mít naši plnou pozornost? Manžel si myslí, že jsem zralá na psychiatra, a dokonce mi vyhrožoval, že si najde milenku. Vlastně by mi to bylo jedno, alespoň by po mně nechtěl sex, po kterém momentálně opravdu netoužím. Chci mít prostě klid a soustředit se na děti. Mám proto počítat s tím, že mě manžel kvůli tomu jednou opustí?
