I když je Marek dva roky rozvedený, má neustálou potřebu bavit se o své bývalé ženě. Dennodenně na ni nadává, a tak ji má jeho nová přítelkyně Pavla pravidelně na talíři.
Žijeme v trojčlenném páru. Já, můj přítel Marek a jeho bývalá žena Kamila. Na první pohled to vypadá, že přeháním, kdo s námi ale strávil někdy víkend, ví, o čem mluvím. Především moje i Markovy děti. Kamila s námi večeří i snídá, chodí s námi na výlety. Aby bylo jasno, doopravdy s námi samozřejmě nebydlí, ale můj partner Marek nevynechá jedinou příležitost, aby o ní nezačal mluvit.
Začíná to nevinně, třeba máme k snídani vajíčka nahniličko a Marek je nejdřív pochválí a pak jen tak mimochodem pronese, že ty mu jeho bývalá žena nikdy neudělala. „Bylo to naschvál, věděla, že je miluju, tak vždycky udělala natvrdo nebo naměkko. Aby mě naštvala,“ zazní třeba u pohodové sobotní snídaně na chalupě. Když takové hlášky přišly poprvé, podruhé, cítila jsem se vlastně polichoceně, já jsem ta skvělá žena, Kamila byla naprosto nemožná, proto už s ní Marek není.
Říkala jsem si, jak s ní mohl vydržet dvacet let, když nechtěla chodit do opery, ačkoliv ji Marek miluje, když se pořád paktovala se svojí matkou a spolu na něj nadávaly, když o všem musela rozhodovat, když mu vyčítala, že moc utrácí, a on ji přitom přivezl ze služební cesty krásné šaty, protože jí chtěl udělat radost. To musela být neskutečná kráva, pardon, ale to mi fakt běželo hlavou.
Jenže po půl roce už si nepřeju nic jiného, než abych o ní v životě neslyšela. Nechci se donekonečna bavit o Markově minulém životě, řešit jeho bývalý vztah. Chci žít teď a tady a plánovat společnou budoucnost. A to s Markem nejde. Nejdřív jsem si myslela, že jsou věci, které na ní nesnáší. A já jen vypozoruju, co to je a prostě to nebudu vytahovat a pak nebude důvod o ní mluvit. Jenže Marek najde záminku kdykoliv a kdekoliv, může to být krásná růže, která kvete za plotem, když jsme na výletě.
Je Kamilou prostě posedlý. Nevadí to jenom mně, jeho děti už jsou na to dokonce alergické, syn Lukáš mi prozradil, že mu raději jenom píše esemesky, aby nedal tátovi prostor nadávat na mámu, dcera Jana už mu párkrát položila telefon. Moje děti s námi nechtějí trávit čas, raději se vídají jenom se mnou samy.
Trvalo mi, než jsem pochopila, že Marek vztah s Kamilou vlastně ve své hlavě ještě neukončil. Pořád je pro něj důležitá a když nemůže být s ní, aspoň na ni nadává a tak ji pořád zpřítomňuje. Co jsem potom pro něj já? Je se mnou proto, že nechce být sám, a přitom vlastně touží po Kamile? Nebo mě přece jenom miluje, ale v jeho srdci nebo spíš mysli jsme prostě dvě? Ať je to tak jako tak, dál už nemůžu. Nejenom, že nechci žít neustále s Kamilou, ale přesto nadávání je u nás pořád negativní energie. I když nadává na někoho, kdo s námi zrovna není, je to prostě nadávání.
Řekla jsem Markovi, že mi to vadí, že se to nedá vydržet. Nechápavě na mě koukal, podle něj mám problém já, ne on. Navrhla jsem pak, že s tím musíme něco udělat. Zajít na terapii, prostě to nějak změnit. Marek se jen smál a říkal, že po půlročním vztahu přece nepůjdeme na terapii. Jenže já už nemůžu. Nevím, co mám dělat, Marek je jinak skvělý chlap, starostlivý, milý, byla jsem pět let sama, takže když jsme se potkali, byla jsem šťastná. Ale tohle mě deptá. Poraďte, co byste na mém místě udělala vy? Zkusit mu dát nůž na krk, že když s tím nepřestane, tak že se s ním rozejdu? Ale já nevím, zda chci od něho odejít…
