Nevděk světem vládne. Své dvě děti jsem se snažila vychovávat podle nejlepšího vědomí a svědomí, myslím, že jsem jim nikdy nedala důvod, aby se ke mně zachovaly tak, jak nyní předvádějí. Snaží se mě totiž vystěhovat, aby mohly prodat můj dům!
1. Vlastní děti se mě snaží vystěhovat z domu
Přitom když byli malí, byly to zlaté děti. A pro mě to byla nejhezčí léta života. S manželem tehdy ještě všechno klapalo. Žili jsme skromně, nemohli si nijak vyskakovat, ale rozhodně jsme nestrádali. Skoro si říkám, že možná i díky tomu nám bylo dobře.
Pak totiž manžel začal podnikat, těsně po revoluci, a najednou bylo všechno jinak. Nejdřív pár let velkého stresu, když firmu rozjížděl. Dařilo se mu prakticky hned, ale splácel velké úvěry, takže jsme pořád žili ve strachu, abychom všechno zvládli. Pak se to konečně překlopilo a najednou se nám peníze začaly hrnout.
A čím víc bylo peněz, tím méně to doma klapalo. Muž byl pořád v práci, stal se z něj workoholik a měl panický strach z toho, že jakmile trochu poleví, hned přijde o klienty a firma nepřežije. Já byla zpočátku samozřejmě ráda, že se mu takhle daří, a snažila jsem se neřešit, že na děti i domácnost jsem úplně sama, i když taky chodím do práce.
Měla jsem radost, když jsme se z bytu přestěhovali do velkého domu, který pro nás muž postavil. Ale tím to nakonec tak nějak skončilo, protože jsem v něm žila prakticky jako matka samoživitelka. Muž dorazil domů o půlnoci a v šest ráno už byl zase pryč. Většinou i o víkendech. Děti ho prakticky neviděly, a když se jednou za čas pokusil hrát roli otce, jen se mu vysmáli.
- Jak se vyvíjel Pavlin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Po rozvodu jsem s dětmi žila sama
Začali jsme se hádat – v těch vzácných chvílích, kdy jsme se doma vůbec sešli. Místo abychom si užívali, že jsme konečně spolu, křičeli jsme na sebe. Muž si myslel, že proti němu děti poštvávám, já se mu snažila vysvětlit, že ho prakticky neznají a že by měl zvolnit, protože teď potřebují víc jeho přítomnost než mraky peněz.
Muž křičel, že jsem nevděčná, a že kdyby tolik nevydělával, byla bych první, kdo si bude stěžovat. Já ječela, že to není pravda, že peněz nemusí být moc, jen musí být pořád, a že kromě dobrého bydlení nic víc nepotřebuju.
Postupně jsme dospěli k nevyhnutelnému – rozvodu. Muž si našel ve firmě milenku a už nebylo cesty zpátky. Pravdou je, že se ke mně zachoval opravdu velkoryse. Nechal mi náš veliký dům, auto, všechno, co jsme v manželství pořídili, a na děti platil opravdu velkoryse. Prostě si jen sbalil kufry a odešel.
Prvních pár let jsem to zvládala paradoxně nejlépe. Musela jsem – děti byly ještě na střední a zkrátka bylo třeba se postarat. Už tak s nimi bylo problémů dost, rozvod je poznamenal a chovaly se ne zrovna ukázkově. Až když odmaturovaly a dcera nastoupila do práce a syn na vysokou, najednou na mě všechno dolehlo.
Pokračování 3 / 4
3. Trpěla jsem úzkostí a dcera mi ještě nadávala
Přišlo to ze dne na den. Začala jsem trpět panickými stavy, úzkostí. Nějaký čas jsem ještě chodila do práce, ale bylo to čím dál těžší. Po příchodu domů jsem jen seděla v kuchyni a čekala, až přijde dcera, bylo pro mě hrozné být sama. Jenže Lucka mi nebyla oporou, právě naopak. Tehdy se naše vztahy začaly vyhrocovat. Děti byly odmala zvyklé, že se o ně někdo stará, ale postarat se o někoho jiného neuměly.
S dcerou jsme se začaly hádat. O každou maličkost. Začala být na mě vyloženě zlá – dokonce mi sprostě nadávala, klidně mi řekla, že jsem troska a budižkničemu a že se nediví, že ode mě táta odešel. Já obvykle jen brečela a to jí ještě dodalo kuráže, ukázalo jí, že jsem slaboch.
Michal – syn – zpočátku vypadal, že je na mé straně, a když přišel na návštěvu, snažil se sestru krotit. Ale to trvalo jen do té doby, než dostudoval. Dostával totiž peníze nejen od otce, ale i ode mě. Jakmile tohle pominulo, nezačal se sice chovat vyloženě hnusně, ale začala jsem mu být úplně jedno. Neozval se, jak byl rok dlouhý, a když už se jednou za dva tři měsíce objevil, v podstatě jen seděl a nic neříkal.
V tu dobu ke mně začal docela často jezdit i bývalý manžel. Byl podruhé rozvedený a měl sice další partnerku, ale zrovna šťastný taky nepůsobil. Řekl mi, že ho poslední dobou pronásledují výčitky svědomí a že mi chce trochu pomoct. Svěřila jsem se mu, jak s dcerou v jednou domě bojujeme. Exanžel to vyřešil svérázně – poslal mě na měsíc do lázní, které jsem pořád odkládala, a když jsem se vrátila, dům byl vevnitř kompletně přestavěný a rozdělený na dva samostatné byty.
Nevěděla jsem, jestli je to zrovna to nejlepší řešení, protože vztahy s dcerou to nevyřešilo, ale aspoň jsem měla na čas pokoj. Samota už mě neděsila, brala jsem prášky, naopak jsem za ni byla ráda. Jenže klidu jsem se stejně nedočkala. Obě děti si krátce po sobě našly partnery a do toho bývalý muž zemřel.
Pokračování 4 / 4
4. Vyhodit mě nemohou, ale já snad radši půjdu sama
Do té doby potomky štědře dotoval, i když už si sami vydělávali. To jim teď skončilo a dědické řízení po exmanželovi se vleče, protože si na něj dělají nárok všechny tři rodiny, které měl. Navíc toho po něm nakonec nezůstalo tolik, jak si všichni mysleli. A tak moje milované děti zavětřily příležitost jinde a náramně by se jim hodilo, kdybych z domu, kde bydlím, zmizela.
Dceřin přítel je pěkné kvítko a podporuje ji jen v tom nejhorším. A teď už se k nim přidal i Michal, který s partnerkou staví dům pár kilometrů ode mě. Děti se neštítí nejhoršího nátlaku. Tvrdí mi, že je mojí povinností (!) jim pomoci a proč mám já, která jsem sama, blokovat polovinu domu, když by mi stačil nějaký obyčejný dvoupokojový byt.
Občas nevěřím svým uším, čeho jsou schopné. Zkoušejí mě vydírat citově, pak zas vyrukují s různými právnickými kličkami a já v tomhle nejsem zrovna zběhlá a nerozumím tomu. Vím jen, že mě z domu nijak dostat nemohou, slyšela jsem je jednou, jak se domlouvají na další taktice a nadávají, že „to fotr takhle zařídil“. Co vím, tak je nějak ošetřené, že mě děti musí nechat v domě dožít, pokud se nerozhodnu jinak.
Takže v tom jsem klidná, ale jejich chování je čím dál horší a já si pomalu říkám, jestli mi to stojí za to. Pravda je, že jsem stejně jen zavřená u sebe, nevyjdu ani na zahradu, protože tam dcera a její přítel okamžitě přijdou a začnou mi nadávat nebo dělat nějaké naschvály, takže nakonec radši zase zalezu.
Vůbec nechápu, jak se vlastní děti mohou takhle chovat k mámě. Mě by musela hanba fackovat. Ale doprošovat se jich a říkat jim, jak tohle můžou dělat, nebudu. Jestli to nechápou samy, já s tím nic neudělám. Tak nevím, kde jsem udělala chybu. I když jsme se s jejich otcem hádali, myslím, že jsme se nikdy nechovali tak, aby měly důvod teď dělat tohle. Jsem z toho úplně vyčerpaná a přemýšlím, že se snad opravdu odstěhuju. Ale pak už po mně neštěkne ani pes.
Pavla, 58 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!