Jednou ten den přijít musel. Manželův pětaosmdesátiletý otec přestal být soběstačný a museli jsme se rozhodnout, co dál. Ani jeden s ním dlouhodobě nemáme zvlášť vřelé vztahy, přesto jsme se shodli, že ho vezmeme domů a budeme o něj pečovat. Věděli jsme, že to bude těžké, ale věřili jsme, že to zvládneme. Bohužel na naše manželství má přítomnost tchána zhoubný vliv.
Manžel měl s otcem komplikovaný vztah odjakživa. Když byl malý, tchán se doma prakticky nevyskytoval, vedl svou lékárnu v jiném městě, kde měl i byt, a za rodinou jezdil jen o víkendech. Jak můj muž říká, vychovala ho vlastně babička, protože oba rodiče v tomto směru dost selhali. Byli spolu prý jen proto, že tehdy byl rozvod na maloměstě něco nemyslitelného.
O to víc můj muž vždycky dbal na soudržnost vlastní rodiny, tedy hezký vztah se mnou i našimi dětmi. Za jeho rodiči jsme jezdili zhruba jednou za dva měsíce, hlavně aby si užili vnoučata. Sami jsme si s nimi bohužel neměli moc co říct. Na stará kolena najednou chtěli dohánět, co v mládí zanedbali, a snažili se Mirkovi i mně mluvit do života víc, než je zdrávo.
Před pěti lety tchýně zemřela a tchán zůstal sám. Byl ale soběstačný a sám prohlásil, že zůstane dál ve velkém rodinném domě. Zvýšili jsme frekvenci návštěv, už většinou bez dětí, abychom na něj trochu dohlédli. Poklidili jsme mu, uvařili, obstarali zahradu a vyslechli si, jak všechno děláme špatně a jsme vlastně úplně neschopní. Protože šlo vždy o jednodenní návštěvu, maximálně jedno přespání, dalo se to vydržet. Můj muž umí naprosto vypustit a otce si nevšímat, já si myslela svoje, ale v rámci dobrého vychování jsem se snažila s ním vyjít.
Asi před rokem se tchánův stav začal prudce zhoršovat. Při každé návštěvě jsme viděli výrazný posun. Téměř přestal chodit, ztratil tak nějak zájem o všechno a začal mít potíže s běžnými úkony i hygienou. S manželem jsme o tom debatovali. „Vím, že to bude těžké. O to těžší, že spolu rozhodně nejsme ve vztahu milující otec a syn, spíš se nesnášíme. Ale pořád je to můj táta, tak ho vezmeme k nám. Zatím na tom není tak, abychom ho museli odložit někam do eldéenky,“ řekl Mirek a já souhlasila, přišlo mi to přirozené.
Nemocného tchána jsme nastěhovali k nám
A tak jsme trochu přizpůsobili byt a tchána k nám přivezli. A skončil klidný život a začal jen stres, konflikty a problémy. Vím, že za to řada starých lidí nemůže, že k stáru jsou to vlastně svým způsobem zase malé děti. A že všechny negativní vlastnosti se s věkem zvýrazňují. Ale přesto se člověk neubrání pocitu, že mu ten dotyčný ubližuje schválně.
Z tchána se v domácím ošetřování stal vzteklý, panovačný, zlý člověk, jehož jediným smyslem života je zřejmě otrávit nám ten náš. Chybou bylo, že na začátku jsme se k němu chovali jemně a laskavě a vyhověli všemu, co si přál. Jednak si na to zvykl a jednak zpohodlněl. To, co pro něj dřív nebyl problém, teď už nezvládne, protože zkrátka zakrňuje, fyzicky i duševně. Jenže ono je to těžké. Když vidíte, že sám by jídlo jedl hodinu, je pro vás snazší vzít lžíci a nakrmit ho. A tak je to se vším.
Do toho se neustále setkáváte jen s kritikou, peskováním, dokonce i nadávkami a urážkami. Všechno, co uděláte, je špatně. Jídlo je hnusné, postel nepohodlná, voda ve vaně moc studená nebo moc horká, televize jste schválně koupili složitou, aby ji neuměl ovládat… Ale to není to nejhorší.
Mnohem víc mě trápí, jak tchánova přítomnost ničí dosud krásný vztah mě a Mirka. Manžel přitom o otce pečuje mnohem méně než já, bývá v práci dlouho. Já pracuji jen na poloviční úvazek, právě proto, abych byla doma, a tak většinu tchánových výlevů odnesu. A když pak manžel přijde domů a já si chci ulevit a popovídat si s ním o tom, odbyde mě s tím, že na to nemá čas ani energii.
Z našeho života zmizel klid a nastoupil stres
„Chceš si to snad vyměnit?“ řekne pouze s narážkou na jeho vysoký plat. Zkouším mu domluvit, že on snad má u otce větší autoritu, tak by mu mohl něco říct, aby se do mě tak nenavážel, ale to on neudělá. Chce svůj klid, prý si to nemám tak brát. „Je starej, nemocnej, co bys chtěla. Nějak to vydržíme,“ tvrdí. Ale on s ním doma není!
Připadám si zkrátka ve svém počínání osamělá a hlavně nedoceněná. Neříkám, že by mi měl můj muž denně děkovat, ale ráda bych aspoň cítila, že si váží toho, co dělám. Můj otec to není! Místo toho jsem s ním doma skoro jako s malým dítětem, snáším z jeho strany ledacos a v manželovi nenajdu podporu.
I o víkendu, když je doma, je to stejně na mně. Mirek se zavře do pracovny, dodělává nějaké své projekty a ani ho nenapadne, aby se otci věnoval. „Vy už to spolu máte sladěné, tak v tom nebudu dělat zmatek,“ řekne třeba a mně se pomalu otvírá kudla v kapse.
To, že náš intimní život prakticky ustal, už je jen další z mnoha problémů. Večer jsem tak utahaná, že chodím spát brzo, zatímco Radek až dlouho po mně. Když už se v posteli sejdeme, obvykle tchán, jako kdyby to vytušil, vytasí jeden ze svých mnoha požadavků. Sluch má navíc i v 85 letech vynikající a jeho ložnice je hned vedle naší, takže atmosféra pro milování jako dělaná.
Poslední dobou jsme se začali jsme hádat i kvůli věcem, které jsme dřív vůbec neměli potřebu řešit. Teď stačí maličkost a vyletíme. Je to tím, že jsme přetažení, unavení, ve stresu, v domácnosti, kde chybí klid a harmonie. Občas mám pocit, že už to nevydržím. Ale přece kvůli tomu tchána neodložíme do ústavu, když to není nezbytně nutné…
Kamila, 58 let
